BITVA O SLEDOVANOST

Dobrý den!

Tuhle jsem se zamyslel nad návštěvností mojí webky – pořád nic moc. Celý loňský rok jsem se utěšoval, že čtenáři přijdou za kvalitou. A jediné, kde je to jakž takž, je příspěvek, ve kterém nabízím ke stažení kalendáře na rok 2019. Není to proto, že to je nějaký extra příspěvek. Je to proto, že tam jsou ty kalendáře zadarmo. Už si pro ně přišlo přes 5 000 čtenářů. A i teď, začátkem března, máme v republice opozdilce. Probrali se po Silvestru a shání kalendář zdarma, asi aby je ten rok 2019 nestál moc peněz, když už ho nestihnou celý. Příště choďte ze Silvestra včas.

…stejně je to divné, že všichni jdou jen po těch kalendářích. Co na tom, že jsou zdarma. Na mojí webce je přece zdarma úplně všechno, jen to ostatní holt není tak hmatatelné, jako ty kalendáře. Budu s tím muset něco udělat. Povzbuzující zjištění to zrovna není, to vám řeknu. Trpělivě čekám, až mne osloví nějaké nakladatelství nebo tak něco. Že by chtěli vydat moje dílo. Místo toho jsem se dověděl velmi nemilou věc. Dlouho jsem se tomu bránil, ale nakonec jsem podlehl a uvěřil tvrzením známých i neznámých:

Jsem bloger.

Jo, čtete dobře! Bloger! Tfujtajbl. To zklamání se nedá popsat. Jeden příklad za všechny: Píše mi paní, že takhle dobře vizuálně zpracovaný blog už dlouho nečetla! Ne literární web. Blog. Ách jo. S tím se budu vyrovnávat dlouho.

Moji webku jsem zakládal s nadšením a natěšen, jak sem budu mastit a sypat všechny ty vtipnosti a legračnosti, co ze mně padají každý den po tuctech. Považoval jsem se za začínajícího umělce. Spisovatele. Maloval jsem si: až přijdu do nebe, budu chodit na panáka s panem Leacockem. Na sluníčku budu vysedávat, z jedné strany Haška, z druhé strany Čapka. Oni mě budou plácat po zádech a ptát se: “Sedí se ti dobře, kolegáčku? Nechceš támhleto měkké křesílko po Bezručovi? Co začal dělat múzu Xindlovi X, tak se tady ani nezastaví na kus řeči.”

Nedalo mi to

a nastudoval jsem si, co to je vlastně blog a kdo je to bloger. Ta slova jsou v podstatě novotvary vzniklé všeobecným zažitím zešumlovaného anglického výrazu webový zápisník. Bloger (blogger) je tudíž zešumlovaný webový zápisníkář. V článku, který jsem studoval, dále stojí, že blog a bloger jsou natolik široké pojmy, že blogerem se chca nechca stává každý, kdo něco zveřejňuje jakoukoli formou dostupnou na netu. Ať už něco jen tak (od)fláknete na sociální sítě, nebo máte web, všechno stejná werbež. (To dvojité v, tedy w, jsem tam dal schválně, aby to ladilo s tím web loggerem.)

Když tak sleduju, kudy vedou cesty ke zvýšení návštěvnosti webu, nabývám dojmu, že pro mně není žádná schůdná.

  • Loňské léto jsem se v bazénu nevyfotil na růžovém nafukovacím plameňákovi.
  • A když před Vánoci padl první sníh, co myslíte? Ani mě nenapadlo dojít se sklenkou šampaňského vyfotit se v plavkách do závějí. Klepal jsem kosu a prohazoval, aby nám neklouzalo na chodníku.
  • Zaručenou metodou je jít na to přes žhavost. Žhavé fotky, žhavé vzkazy návštěvníkům, žhavé všechno. Nežhnu, dokonce ani nehřeju. A s fotkami bych to nezkoušel, nestravuju se zdravě a je to trochu na mně znát.
  • Kdo chce sledovanost míti, musí být aktivní na sociální síti. Taky nic, nemám, neznám.
  • Po delším váhání jsem se odhodlal a chodil po zahradě kolem bazénu denně v trenclích. Ani pes po mně neštěk. Sousedka nelitovala peněz a založila si rychle rostoucí živý plot. (Felix k bazénu došel v trenclích jednou a měl vystaráno.)
  • Celé loňské léto jsem se dopouštěl módní nehoráznosti v podobě fuseklí v sandálech. Nosím je tam běžně a marně čekám na zásah módní policie. Nezabraly ani vlňáky z chemlonu.

Myslím, že to můžu pomalu, ale jistě zabalit.

Jsem přespadesátník, moje tělo je opotřebované. Pekáč buchet vymakaný cvičením a tvrdou prací už je dávno zamaskován stovkami pekáčů buchet pozřených. Přes osobní kouzlo a životní zkušenosti to na netu nefunguje a pokud ano, je velká konkurence. A závidím všem, kdo měli to štěstí a prorazili.

Kdybych takhle

byl slečna kolem dvacítky, co miluje pohodlí a taky svoje tělo, věděl bych, jak na to: Vedl bych si na sociálních sítích třeba rozverný supertajný deníček, kterýžto by byl hojně navštěvován kvůli mým žhavým fotkám. Aby to bylo ještě šťavnatější, svěřoval bych se tomu supertajnému deníčku úplně se vším! Žil bych a stravoval bych se zdravě a moderně, hlídal bych si váhu a po svém bych se vyjadřoval k módě. Nestyděl bych se za pocity a tak vůbec. Žhavými vzkazy fanouškům bych ani trochu nešetřil!

A kdyby se mi náhodou zdálo, že mi ta návštěvnost nejde dost rychle nahoru, vložil bych do supertajného deníčku nějaké nečekané, překvapivé až šokující supertajné povzdechnutí. Možností by bylo spousta, stačí jen trocha fantazie. Třeba: “Už jsem tři dny nekakala. Musím kouknout po netu, co to pro moje tělo znamená. Jsem nešťastná, nešťastná, nešťastná. Dneska sem nemůžu dát ani jednu fotku, neslušela by mi. Ptala jsem se Bláži, taky neví. A to je zdravotní sestra. Kaká každý den, hned poránu. Co budu jenom dělat?” Bylo by jasné, že si zoufám. A že bezradnost je mé druhé jméno. Co když mám nemoc? Co když je to něco ještě horšího?

Čtěte dál, jinak se zblázníte.

Podobně odvážných sdělení asi moc na síti k nalezení nebude. Snad se ke mně davy čtenářů nebudou hrnout za mými supertajnostmi jen tak ze srandy. Nejspíš budou zvědaví, jak to dopadne s tím kakáním, jestli se to někdy vůbec povede. A snad ta sledovanost nespadne na minimum hned po dobré zprávě, že mi to konečně vyšlo a mám po problému. Dlouho už je napínat nevydržím… (Kdybych teď vyhrál ve sportce, musel bych to považovat za smůlu: podělám se radostí … a je po sledovanosti.)

Ale vzít to za správný konec, kdoví?

Třeba by můj příběh zveřejnilo rádio Blaník – tam stačí zatelefonovat a už je to v éteru. Jistě by mi držela palce většina posluchačů včetně všech blaníkově srdečných moderátorů. Pustili by mi pro zlepšení nálady nějakou pecku od zpívajícího bubeníka Víti Vávry. A co do výběru textu by taky nebyli špatní Zagorka s Drupim: …ty kdo máš trápení a k zbláznění se cítíš sám… Ach.

Chodily by mi i nějaké ty povzbuzující komentáře. To moc pomáhá a leckoho už to postavilo na nohy (…to dáš, neboj, já jednou nešla pět dní!, …zkoušelas to rozchodit, mně to moc pomohlo!, …pij bylinky a nedělej námahu!, …mi se tohle stat, tag nejdu měsic do prace, stejně mi to tam neba, chtěj, abych makala jak ňaka sověcka socialisticka soustruznice!…). Sdílené neštěstí doléhá na postiženého jen zpola.

Dokážu si ale i představit, že se může objevit, bohužel, i nejeden škodolibý a odsouzeníhodný komentář. (…když ti nešlo kakat, zkoušela ses normálně vy**at?). Bohužel, i tací se najdou. Když se jeden svěří světu prostřednictvím svého deníčku s takovou choulostivou věcí, jako je třídenní nekakavost, je nasnadě, že je na dně. A bez nějaké té podpory veřejnosti se neobejde. Sklidí místo toho co? Posměch. Hanebné komentáře se musí hned vymazávat. Jsi-li v nouzi, o posměch se nestarej.

Možná

by mi to nekakavé sdělení znatelně zúžilo manévrovací prostor, co se týká navazování nových známostí, což lze považovat za lehkou komplikaci. Potíže s kakáním nepatří do veřejného prostoru. Patří nanejvýš důvěrným kamarádkám, jako je třeba Bláža. V krajním případě s nimi lze navštívit lékaře. Potenciální nová známost jistě domyslí, že ta jemná bytost je sice nápadná krasavice, ale je trochu nebezpečná. Lze oprávněně předpokládat, že do toho supertajného deníčku vyslepičí úplně všechno… Rozjela to kakáním; co tam dá příště?

Sdílené

potíže s kakáním mohou mít i praktické využití: Je-li seznam nápadníků příliš dlouhý, jak jinak ověřit, kdo je vážný zájemce a kdo z nich pouze shání další zářez do pažby? Veřejné sdílení kakacího problému zapůsobí jako filtr: Poseroutkové prásknou do bot, vážní zájemci zůstanou. Fronta se zkrátí a výběr zpřehlední.

Jenže:

Co kdyby v té frontě zůstali jen zoufalci, kteří se jinde nechytli a tohle považují za svou poslední šanci?

MUSÍM SI TO JEŠTĚ PROMYSLET.

Abych neplýtval časem čtenářů, tímto moje povídání končí. Ze zbytku rozepsaného textu jsem nadělal PéEska. Bez PéEsek by tenhle příspěvek nebyl celý. Jste přece na mojí webce.

P.S.1: Jsem již téměř stoprocentně rozhodnut, že založím ještě jeden blog… Jméno už mám, napadlo mě v podstatě jako první: Coby prostá venkovská dívka si budu říkat WNikcha (čti dabljú Najkča). Jen musím potrénovat a vyladit to neustálé stěhování z těla a mozku přespadesátníka do těla a mozku pohledné kolemdvacítky. Přece jenom bude v obojím jistá generační a hodnotová propast. A taky budu muset vyřešit ty žhavé fotky, přes moje tělo cesta nevede. Pokud mi to manželka dovolí, najmu si modelku.

P.S.2: Za další komplikaci považuji skutečnost, že by mi nešly ty pocity. Vyhýbám se totiž zdravé stravě a tak mám, díky Bohu, zažívání v pořádku. Úplně klidně si k obědu dávám nějaké normální jídlo. Normální jídla lehko poznáte – běžně jsou označována jako nezdravá. Ale mají výhodu, že na ně nikde neběží reklama. A jsou dobrá, ta normální jídla. Jde jen o to smířit se s tím, že musíte mít rádi svoje tělo, i když nevypadá úplně dobře. Ale na to se po dobré svíčkové nebo gulášku s osmi zvyká celkem příjemně.

P.S.3: V souvislosti s předchozím PéEskem se mi vybavila jedna vzpomínka, sice moc nesouvisí, ale stejně mi to nedá: Je to pár let zpátky, co v jedné reklamě propagovala Halina Pawlowská dietní hubnoucí jídlo. Ačkoli mám paní Halinu celkem rád, vůbec jí to po tom hubnoucím jídle neslušelo, každému člověku sluší jeho normální rozměr. Že prý i jí bez hladu pomohlo to dietní hubnoucí jídlo k shození přebytečných kil. Skoro jsem jí to uvěřil. Jen mě zarazilo, že za ní jedoucí tramvaj je o dobrých pět metrů kratší. Na Karlově mostě v pozadí byla šílená tlačenice soch a pod jeho oblouky by se neproháčkoval ani náš potok Mastník. Nejspíš to byl jen nějaký filmařský trik. Možná taky na paní Halinu zapůsobil ten tolik obávaný bleskový jo-jo efekt: Za týden už kvetla v normálním rozměru v nějakém zábavném pořadu. Pro stylové halinovské ukončení tohoto PéEska jsem vymyslel veršované poučení. Doufám, že to paní Halinu neurazí: “Až nás reklama úplně zblbne, Česko natolik zchudne, že i Halina zhubne.”

Tak se mějte a zase někdy příště!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Příspěvek byl publikován v rubrice Co se nikam nehodilo se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.