HORA BLANÍK

Dobrý den!

Zase jsem nevěděl, jak a čím začít. Ono to není jen o jedné věci. Je to o výletu na horu Blaník, ale taky o dovolených, prázdninách a výletech. Nakonec jsem se rozhodl, že v tom musí být pořádek: dal jsem na začátek krátký komentář k významu slov Prázdniny, Dovolená a Rodinný výlet. To abych navigoval vaše myšlenkové pochody tím správným směrem. A ten Blaník najdete na konci, těsně před tím nejdůležitějším, což jsou PéeSka. Bez nich by můj život neměl smysl.

Zažité zvyklosti dnešní doby bývají často pojmenovány neodpovídajícími výrazy. Pokud jste si toho do dneška nevšimli, nezoufejte, nejste sami. Mně to taky trvalo. A když už jsem se do toho tady pustil, dal jsem si tu práci, aby to bylo poutavé a zároveň poučné. Tak neodcházejte, uvidíte, že to stojí za to. Ještě, že mě máte…

Prázdniny

Význam tohoto slova je nad slunce jasný. Prostě je od školy prázdno, tedy se tam nemusí. V létě dva měsíce, na podzim několik dní, v zimě dva týdny, na jaře týden a během celého roku ještě mnoho dalších dní nejdou děti do školy, což je způsobeno prodlouženými víkendy, ředitelskými volny a dalšími společensko-sociálními jevy. Když do toho započtu ještě nemoci, skoro žasnu, že náš páťák se umí podepsat a osmačka umí malou násobilku, jako když bičem (no, ale pomaloučku) mrská. A abecedu. CELOU! Včetně psacího F a Q!!! Možná na to prázdninové téma zkusím vyrobit nějakou statistiku nebo aspoň přehledný graf, kde bude jasně vyjádřeno, že dětem na skutečné učení ve škole zbývají tak tři, možná čtyři týdny v roce.

Podle mého názoru prázdniny potřebují především učitelé. Jde celkem lehce poznat, když mají dlouho po prázdninách a jak je už zase toužebně vyhlížejí. Třesou se jim prsty, cukají víčka. Pletou si učebny, vyučovací předměty a děti. Nedávno bylo vědecky dokázáno to, co už tuším několik let: že učit tu verbež je nadlidsky vyčerpávající, psychiku ničící a nevděčná dřina s téměř nulovými výsledky.

Prázdniny a vůbec celé léto se pro naše děti nese v duchu nekonečného nůďa. To ve škole, panečku, jim pouští filmy, mají tam přestávky (mezi těmi filmy), každou chvíli je supl, což je supr, neb se nedělá nic. A nebo jim pouští ty filmy. Ve škole to prostě utíká. Těžko jim pak vysvětlit, že prázdniny mají kvůli odpočinku po té dřině ve škole.

Dovolená

Tak tu mají pracující. Zde musím podotknout, že dovolená se správně jmenuje Dovolená na zotavenou. Což značí, že bych se měl na té dovolené zotavit, abych mohl v práci podávat ještě lepší výkony. Téměř všichni ale žijeme v přesvědčení, že dovolenou dostáváme proto, abychom doma dodělali, co jsme nezvládli za celý rok kvůli zaměstnání a kvůli moření se s dětmi, dokud je škola. A když je od školy prázdno, tak kvůli dohlížení, aby nám ty děti úplně docela nezvlčely, což je asi ta největší dřina, s jakou jsem se zatím kdy setkal.

Já se chodím do práce zotavovat po tom záhulu, který dostanu na dovolené. Vysvětluji si to tak, že na práci jsem za celý rok navyklý a mému tělu tolik nevadí. Zato dovolené mám žalostně málo: vždyť jsem ani jednou nestihnul zvyknout si na tu dřinu doma. Proto se už od půlky dovolené těším zpátky do práce, abych se z toho zotavil.

Hledal jsem v Zákoníku práce, zda je tam definován taky termín Práce na zotavenou. Zkusil bych na ni taky uplatňovat nárok. Nic podobného se tam nevyskytuje. Ani jsem o ničem podobném neslyšel, takže asi nic takového není. Možná jen neznám odpovídající odborný termín.

Jestli někdo znáte správný název pro práci pomáhající postavit na nohy člověka po Dovolené na zotavenou, tak mi to napište. Na internetu jde najít toliko informace o významu Pracovní terapie, kterážto, předepsána lékařem, léčí bolavé duše. A pak taky výraz Veřejně prospěšné práce. Ty ale neslouží k regeneraci po dovolené. Lze jimi v určitých případech nahradit výkon trestu.

Rodinný výlet

Když se rodina sbalí a někam si vyjede, jedno kam, jedno jak a jedno, na jak dlouho, říká se tomu rodinný výlet. A správně načasovaný souběh prázdnin a dovolených k uspořádání nějakého pěkného rodinného výletu přímo vyzývá. Co taky pořád viset doma, tam to známe, navíc se tam vyskytují povinnosti a práce, což je v kolizi s významem těch prázdnin a dovolené. Zábava? Žádná. Ta se vyskytuje pouze mimo domov a to kde? Na výletě přece!

No, vidíte, a už se k tomu blížíme, jen krátce shrnu, jak to máme u nás s výlety a hupky dupky na ten Blaník.

Téměř každý

náš rodinný výlet má lehkou příchuť dobrodružství. Naše děti proto rodinné výlety milují, neb není nůďo. Manželka, nemajíc zcela v lásce dobrodružství, se snaží výletům zabránit a nebo vyhnout. A já se snažím předcházet důslednou prevencí výletovým katastrofám. Vyhodnocuji předem možná rizika. Dávám do perfektního stavu výletové vybavení. Plánuji a vyhledávám, kudy tam a pak zpět, tisknu mapu, píši si poznámky, zjišťuji podrobnosti o místě, které chceme navštívit. Pokud mi to čas dovolí, připravuji auto na několikadenní pobyt v koloně, co kdybychom v ní náhodou uvízli. To abychom bydleli v čistém.

Když to všechno doplánuji, vytisknu, poznamenám, nastuduji a zjistím, už bych tam ani nemusel jezdit, protože všechno vím, znám, viděl jsem spoustu fotek, sesbíral jsem všechny informace a přečetl desítky recenzí. Vím tak už předem, že pokud to bude pro někoho nůďo, budu to nejspíš já. Ani selfíčka s pamětihodnostmi nedělám, tak bych mohl fakt zůstat doma.

Na výletě, kromě úkolu najít cestu zpátky k autu, je mojí nejdůležitější starostí, kde se najíme. Nenajedený jsem mrzutý, protivný a není v tu dobu dobrý nápad brát mě do ZOO či botanické. Hrozí škody, ztrácí se zvířata i rostliny. Manželka, když už na tom výletě jsme, zase preferuje to objevování a všeprohlížení, aby ta cesta stála za to. A děti? Ty se těší na veškerá dobrodružství plynoucí z náhod a nehod, které nás po cestě potkají. Největší radost mají, když zabloudíme a neumíme najít cestu zpátky. Připadá mi to, že je nezajímá cíl cesty, ale to bloudění. Letos jsme ještě nezabloudili, začali jsme jezdit podle navigace, protože se výlety vlivem bloudění neúměrně protahovaly.

Blaník

A teprve teď jste připraveni na popis našeho rodinného výletu, neboli udatného výstupu na horu Blaník, ten tajemný symbol hrdosti a naděje českého národa. Celá událost se sběhla za příznivých, výše popsaných okolností. Dětem začaly prázdniny. Já a manželka jsme čerpali dovolenou na zotavenou. Prostě ideální podmínky pro zorganizování krátkého, příjemného a poučného výletu, který není třeba dalekosáhle připravovat a plánovat jeho detaily.

Coby osvědčený cíl rodinného výletu jsme Blaník zvolili letos znova, aby ho zblízka poznala i manželka. A aby viděla, jak to máme zmáknuté, když se vypravíme bez ní. Že jako příště už nemusí mít starost, co je s námi. Po cestě tam jsme jí básnili, jaký to bude pro ni pěkný zážitek. Nahoře je rozhledna, kofola, zmrzka a lavičky.

Loni

jsme Blaník dali jen já a děti, všechno bylo v pohodě a dětem se tam líbilo. Manželka tenkrát nemohla, byla v práci. Když jí děti vyprávěly zážitky, prohlásila, že je ráda, že byla v té práci. Při zpáteční cestě jsme totiž maličko zabloudili a dojeli až do vesnice, která se na automapě ČR nevyskytovala. Pak že neznámé a civilizací nedotčené kmeny lze najít pouze v Amazonii. Jsou i v Česku. Domorodci v této vesnici ale kupodivu uměli velmi dobře česky. Ochotně nás navedli zpět na cestu k civilizaci a my dorazili domů o pár hodin později, unavení, upocení, ale šťastní z nečekaného objevu.

Jenže chachá!

Z okolí tohoto místa tajemno přímo čiší…

Letos se bloudění  nekoná, máme to najeté a našlápnuté, děti si z loňska pamatovaly i vesnice, přes které se tam jede. Cestu nahoru taky známe už od loňska, tak nás nemůže nic překvapit. Prostě od parkoviště šikmo přes silnici na tu kamenitou cestu. A po ní až k hlavě rytíře, která vyčuhuje z jehličí u cesty. Je to asi kilometr od startu, všichni jsou ještě plni sil.

Stejně jako v životě: cesta na vrchol je vždy kamenitá…

A u rytíře se navíc můžete rozhodnout, jestli se považujete za zdatné, či za méně zdatné. Zdatní to mají jednoduché: vezmou to kolmo proti kopci a po 300 metrech jsou v cíli. Kdo se na to necítí, vezme to pohodlnou oklikou dlouhou 1100 metrů, což je taky brnkačka. Do cíle dorazí všichni za stejnou dobu, těch 300 metrů je krpálem mezi šutráky a pařezím; písek, jehličí a suché listí se vám místy hrne pod nohama. Ale dá se to přežít. Naše rodina je zdatná, vyškrábali jsme se tam všichni.

Což ale taky znamená, že tou nezdatnou oklikou jsme se nedali a tím pádem jsme přišli o ten požitek dostat se na Blaník neudýchaní a neupocení. Rozhodli jsme se ale vidět na tom Blaníku všechno. Takže dolů půjdem tou nezdatnou cestou, maminku stejně zlobí koleno, tak ať si ho nenamáhá sestupem toho krpálu.

Zákeřnost Blaníku

Bludné kořeny jsou záludné… Pozor na ně!

On ten Blaník není tak úplně hora, spíš větší kopec. Hora se mu říká, aby to ten tajemný symbol naděje a hrdosti podtrhlo. Kopec Blaník by nezněl tak vznešeně… Oč dále má do hory, tím zákeřnější je; vypravíte-li se tam někdy, tak pozor na něj. Až půjdete nahoru, všimněte si v první třetině cesty, jak je tato protkána kořeny. Mohu-li všem doporučit, nešlapejte na ně, nepřekračujte je, obejděte je. Ty kořeny jsou jedním ze způsobů ochrany tajemství Blaníku. Jsou totiž bludné. Tajemno, které hora skrývá, je totiž od věků několikanásobně zabezpečeno, aby nemohl kdekdo jen tak mýrnyx dýrnyx proniknout do nitra hory a vidět to, co má být lidskému oku skryto.

Velmi často nejdou ani pořádně vyfotit.

Jediná nekrpálová cesta, která vede od rozhledny dolů je sypaná, štěrkovaná, dobře schůdná. Na horu Blaník jsme stoupali po nepohodlné červené. Dolů jsme se vydali po té sypané, pozvolna klesající cestě. Jestli ji lemovaly turistické značky, nemá nikdo z nás tušení. Šli jsme přece po cestě, ne? Tak kampak na nás se značkami.

Jak jsem psal, že letos nebloudíme, tak to bylo jen o přesunech autem. Zabloudili jsme na tom Blaníku pěšky, což je podle členů Českého svazu turistů nemožné a navíc hanba. Jsou pyšní na své značení. Zabloudění možné ale je a nepovažuji za hanbu to přiznat. Není v lidských schopnostech přemoci sílu bludných kořenů. A ta působí i na elektroniku, fakt nekecám!

Sypaná cesta a posléze i Michalova navigace nás vodily po lese sem a tam, navigace připomínala, kde máme zahnout. A pořád nás to vedlo dolů a dolů. Jen mi připadalo, že jdeme pořád dál od parkoviště s autem. Při výletech používáme pro vylepšení již tak dobré výletové nálady takové rodinné pořekadlo: “Až narazíme na ceduli s nápisem Vídeň 15km, tak je jasné, že jdeme špatně.” Už jsem se po ní ohlížel… Ale došli jsme na křižovatku, kde jsem pro jistotu prozkoumal všechny ukazatele a ten s Vídní tam nebyl. Cesta přestala klesat, bylo nasnadě, že jsme právě sestoupili s hory Blaník dolů. Takže sláva, máme to ve zdraví za sebou. Jen to auto nám scházelo. Bylo na parkovišti někde za kopcem.

Křižovatka

cestu rozdělovala do čtyřech dalších směrů a každá z těch čtyřech možností mířila někam vzhůru. Kdybychom chtěli, mohli bychom začít zdolávat další kopec. Tak jsme to otočili zpátky k jistotě a vrátili se na Blaník. K rozhledně. Hledat správnou cestu dolů k parkovišti. Jak už jsme měli nacvičeno, k vrcholu se jde i odtud po turistické červené, kterou nám nabízela nejen navigace, ale i ukazatele u rozcestí, kam jsme při sestupu dorazili.

Hora Blaník je pokryta hustým smíšeným lesem. Bez turistických značek byste byli ztraceni…

Rytířova hlava v těchto místech není a nebylo ani nic jiného, co by nabízelo výběr Zdatní vpravo / Nezdatní vlevo. A tak jsme odevzdaně šlapali po té červené, která nás rvala proti kopci hlava nehlava. Za chvíli jsme byli zpátky nahoře. Ti, se kterými jsme se tam viděli už poprvé a ještě tam odpočívali po cestě nahoru, posilňujíce se utopenci se zmrzlinou a pivem před cestou zpátky, udiveně zdvihali obočí, co tam zase děláme. Možná si mysleli, že jsme tam něco zapomněli a vracíme se pro to. Některým ale záhy došlo, že jsme dali ten výstup podruhé, tentokrát severní stěnou, bez cepínů a jištění. A ti s povzbuzujícím úsměvem zdvihali palce. Patrně na znamení uznání nad naším výkonem.

Obešel jsem znova celý vrchol hory Blaník, abych se ujistil, zda jsme při prvním odchodu něco nepřehlédli. Nepřehlédli, z Blaníku vedou jen dvě cesty. Ta jedna vede krpálem, kterým jsme přišli. Ta druhá vede … tou sypanou cestou, kterou jsme vyzkoušeli a vlivem bludných kořenů nefungovala. Načež jsme zahájili sestup krpálem a já se začal tvářit ustaraně. Bál jsem se o manželčino koleno, neb nám začala povážlivě pokulhávat a čím dál tím častěji odpočívat, ač to bylo z kopce a tudíž nezadýchatelné.

Neúspěšný prvosestup

mi natolik nahlodal sebevědomí, až jsem dostal strach, že zabloudíme i při sestupu kolmo dolů a čeká nás další potupný výsměch členů Českého svazu turistů.

Běhal mi mráz po zádech z pomyšlení, že nás, zabloudivší, nikdo nenajde, ačkoli na poslední čárku baterie v mobilu požádáme policii, aby rozvinula kolem Louňovic pod Blaníkem rojnici, která zajistí naše nalezení a potažmo i záchranu. Ano, rojnici, která pročesá široké okolí jen proto, aby pak velitel zásahu pronesl do médií tragickou zprávu, že přes veškeré úsilí zbloudilou čtyřčlennou rodinu z Arnoštovic na Benešovsku ani po čtrnácti dnech nenalezli. A při tom sejme z hlavy služební brigadýrku na znamení soustrasti pozůstalým příbuzným. Zdůrazní také, že nasadili i vrtulník s termokamerou, ale tento pokus též skončil nezdarem. V tom vedru se přehřála a ukazovala nesmysly. Hlásila například výskyt velkého množství nehybně ležících postav ukrytých v nitru hory, což je nemožné. Jak by se tam asi dostali…

Měl jsem i nedobrý pocit z toho, že auto bude po třech dnech na náklady obce Louňovice odtaženo z parkoviště na šrotiště, neb z něj nikdo neplatí parkovné a jen zabírá místo…

A docela realisticky se mi jevila i představa, že naše kostry ohlodané mravenci za nějaký čas najde náhodný houbař někde mezi Načeradcem a přehradou Želivka. V jedné ruce budu držet mapu Rakouska s jeho hlavním městem v červeném kroužku a šipkou mířící k severu, v druhé pak kompas s orezlou střelkou…

Nakonec vše šťastně skončilo, kolmý sestup se zdařil. Jinak byste se tohoto příspěvku nedočkali… Já jsem navštívil psychiatrii, manželka ortopedii. Už po třech týdnech k nám mohla přestat jezdit pečovatelka a když to dobře půjde, za dva měsíce budeme schopni nastoupit do práce. Děti se z Klokánka vrátily včera a jsou taky docela v pořádku.

Pokud máte zájem a chtěli byste navštívit horu Blaník, není nic jednoduššího, zvlášť, když vám prozradím, že je to tadyhle: 49. 3710031N a 14. 8644750E. Na závěr už jen doplním pár oblíbených PéeSek a můžete jít balit na cestu.

P.S.1: Manželka příští rok na Blaník prý určitě nepojede, už dneska dopředu ví, že bude muset žehlit, prát, uklízet, vařit. V kuchyňské lince dokonce našla i jeden připálený hrnec, který bude muset taky dát někdy do pořádku. Navíc si je téměř stoprocentně jistá, že bude mít šichtu v práci. A děti? Ty se těší na další bloudění. Jen trvají na tom, že bloudit chtějí výhradně autem. Celkově mě jejich stanovisko zklamalo, já chtěl letos dát ještě Sněžku… A nebyl by špatný ani Ještěd. Nezbývá, než doufat, že je přesvědčím. Vždyť se už dva měsíce tajně učím polsky. Jen koukněte, jaké dělám pokroky: Proszę, która droga prowadzi do Czech? Co kdyby to vyšlo…

P.S.2: Ještě se musím vrátit k těm blanickým rytířům. Praví pověst: V hoře Blaník spí vojsko, které se probudí a vytáhne na pomoc, až bude českému národu nejhůř. Moc bych na to nespoléhal, myslím, že zrovna tato pověst nepatří k nejspolehlivějším zdrojům. Nemůžu nikde najít, kdo určí, že právě nastala doba, kdy je Čechům nejhůř. Nemožné je taky dohledat, podle jakých kritérií tuto skutečnost vyhodnotí velení blanického vojska. Nezbývá, než doufat, že tam slouží na štábu machři, kteří na to mají nějaké tabulky.

P.S.3: Znáte to rčení: “Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být hůř.” Čechům bylo zle a ještě hůř mnohokrát, ale zatím ještě nikdo nevytáhl. Asi to ještě nebylo dost, aby to bylo to nejhůř. Jímá mne trochu hrůza, že blanické velení usnulo taky a Češi se musí spolehnout sami na sebe, ať se děje, co se děje. Možná vím, kdy to blanické velení usnulo: v dobách, kdy nás chránila Varšavská smlouva. A teď ještě spokojeněji vychrupuje, spoléhaje na naši bezpečnost pod křídly NATO.

P.S.4: Osobně si myslím, že ve Varšavské smlouvě o tom blanickém štábním zaspání věděli už před víc než padesáti lety. A proto nám v tom osmašedesátém rovnou bez všech cavyků přišli nezištně na pomoc, kterou nám obětavě poskytovali až do té doby, než si byli úplně jisti, že už nám nic zlého nehrozí. Ale nikomu to nevnucuju.

Jo, málem bych zapomněl: Ten Ještěd jsme dali minulý týden a polštinu jsem nepotřeboval. Jeli jsme lanovkou a nezabloudili jsme. Jak to ten šofér na lanovce udělal, nemám tušení a to jsem mu koukal přes rameno… On totiž vůbec neměl zapnutou navigaci, odřídil to jedním knoflíkem a dokonce ani nekoukal na cestu! Přesto tam trefil hned napoprvé. Asi se narodil na nějaké šťastné planetě. Mně by se to takhle nepovedlo.

Tak děkuji za pozornost a zase někdy příště!

 (Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Příspěvek byl publikován v rubrice Co se nikam nehodilo se štítky , , , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.