O TEPLOTNÍCH REKORDECH

Dobrý den!

Dnes to bude zase o počasí. Jsem rozhodnut do počasí kecat tak dlouho, dokud toto téma zcela nevyčerpám a počasí se z toho vyčerpání neumoudří a nezačne být zase normální. Ale nebojte, nebudu tady kvůli němu šílet, jako v předchozím příspěvku, kde jsem mu lál za to, že nám zkazilo maškary. Tady využiju to počasí k něčemu jinému. Bude to o rekordech a psalo se mi to líp, než o maškarách. Ty rekordy mají prostě něco do sebe. Hned jsem naladěn nadšeněji a optimističtěji.

Přišlo Jaro s velkým J, udělalo se hezky teplo a to hned všechny připraví o poslední kousek rozumu a ostražitosti. Třeba zrovna předminulý víkend. Byl jako vymalovaný! Sluníčko v neděli pražilo, nikde ani mráček.

Když je venku pěkně,

všichni hned vyrazí v krátkých rukávech makat ven a v duchu si říkají: “To je ale vedro, to snad trhneme teplotní rekord nebo co.” A jen si tohle uvědomí, hned někam mažou poslouchat zprávy. A taky jo, už to tam hlásí. Vypadá to, že z víkendové nudy a sklízení zahrádky už dnes nic nebude.

Teplotní rekord se musí zažít pěkně v klidu doma, takže fofrem uklidit hrábě, košťata a lopaty, jdem to hlídat! Ztichnou cirkulárky a motorovky, dobublají traktory. Je přece neděle, tak ať si ji jaksepatří užijeme. V překonání rekordu nejvíc doufali moderátoři v rádiích, ti se na to vysloveně třásli. Trochu slabší to bylo na televizích. Ale v očekávání slavnostní události se hned všem líp moderovalo a ještě líp vysílalo. Kdo by se tomu taky divil: Nejteplejší den stejného data byl v roce 1964 a tenkrát teploměry vystoupaly (já to musím vypsat slovy, jinak by to tak nevyniklo) na celých devatenáct celých a tři desetiny stupně. V Bohunicích a v Řeži. “Hele, Franto, kde to je?” “To je jedno, pořád. V Česku. Si vodevři mapycézet, detailistko. A mně jedno lahvový.”

Hnedka bylo o čem mluvit, takže nešly pořád jen gratulace ke čtvrtým narozeninám Péti Vnoučka zatelefonované jeho babičkou. Když tato objednávala jubilantův nejoblíbenější song Jede, jede mašinka nazpívaný a zatancovaný tím panem Maximem Turbulencem, tak u telefonátu slzela a zajíkala se dojetím. Posmrkávala i moderátorka. Hlas se jí zjasnil, až když dostala na stůl tu bombu s rekordem.

Co vám mám povídat.

V půl třetí odpoledne rekord padl! Posluchači rádií, diváci televizí, čtenáři webů, které za něco stojí, všichni obdivně vzdychali. Zpočátku se třásli napětím a očekáváním, jestli ten rekord padne aspoň na jednom místě a aspoň o desetinu stupně. Ale tohle bylo mnohem silnější, skoro jako když naši v Naganu získali zlato. Teplotní rekord pro tento den byl překonán rovnou na dvou stanicích v Česku! Pro jistotu neřekli, na kterých, ale byla to ta Řež a Bohunice. A o celé dvě desetiny stupně! Spousta domácností zůstala neuklizena, spousta obědů byla spálena nebo nedovařena, všichni se radovali a jásali. U sousedů proletěl dvorem špunt od šampáňa a sejmul vyhřívající se kočku. Ta jela, panečku.

Meteorologové a moderátoři měli žně. Někteří se dokonce tvářili, jako by pěkné počasí a potažmo i překonání teplotního rekordu byla jen a jen jejich zásluha. Protože počasí, to se musí umět předpovídat. Aby za něco stálo, musí se o něm mluvit jen tak polehoučku, v náznacích a jinotajích. Jinak by se ty rekordy mohly polekat, splašit a prchnout třeba do Maďarska k Balatonu.

Jsem v tomhle ohledu škarohlíd, podobné rekordování mi zvedá žluč. Tak jsem si jen pro sebe bručel: “To toho bylo, panečku. Dvě desetiny na dvou místech, panejo. Zavolejte mě, až budou čtyři desetiny na jednom místě, to se přijdu podívat. Jen abych se dočkal!” Všechno jsem to nepochytal, ale myslím, že pak na tom gratulovacím rádiu zemdlená moderátorka celé odpoledne pouštěla : “Léto, je léto, když den patří snílkům, když můžem jen v tílku ven jít,” od Vondráčkové. Tý jo.

Následky pěkného počasí

Sotva ale to Jaro zaťukalo na okenní tabulky a opřelo se svou sluneční silou do střech a trávníků, naši rodinu ten zrekordovaný povětrnostní nápor úplně položil. Skácela nás chřipka. Aby nám ta chřipka líp utíkala, jen tak mimoděk jsme rozjeli s dětmi rodinnou soutěž. Hráli jsme hru Na teplotní rekordy. To si taky někdy doma zahrajte; pravidla má jednodušší, než Monopoly a nebo Dostihy a sázky.

Bacha na ni! Zleze všechny.

Soutěž měla dramatický průběh, do poslední chvíle nebylo jasné, kdo zvítězí. Favorizovaný Michal byl několik dní v čele s dlouhodobým průměrem 38,6°C a krátkodobě, hlavně v nočních hodinách, pracoval na novém teplotním rekordu. Dosáhl až na 39,5°C. To ale, jak se posléze ukázalo, nakonec na vítězství nestačilo. Do soutěže jsem totiž naskočil i já, ač jsem proti chřipce očkován a účast v soutěži jsem ani v nejmenším neplánoval. Využil jsem všechny své životní zkušenosti, statečně jsem zabojoval a jeho rekord jsem jednorázově překonal svými 39,7°C. Už jsem se poohlížel po vavřínech, ale ouha! Ani tento výsledek nestačil na nejvyšší schod na bedně.

Když už se totiž zdálo, že jsme nemocní jen já a Michal, překvapivě hravě nás překonala Zuzka, která se do našeho klání kvalifikovala jako poslední. V cílové rovince zčistajasna vytasila teploměr s naměřenými 39,8°C. Já a Michal jsme se pokusili ještě zafinišovat, ale vyšly z toho jen úplně propocené polštáře, deky a matrace. Pyžama se nechala ždímat. Mě navíc přepadl tak silný kašel, že mi chtěli volat záchranku.

Divné je, že v žádném médiu o tom nebyla ani zmínka. Když tuhle někde nemohla slézt kočička ze stromu, tak to bylo na Nově a hasiči jí tam vezli kočičí konzervu a granule, aby nestrádala. Potřebovali plošinu a dvoumetrový žebřík. Kdyby do dvou dnů neslezla, dostanou ji dolů pomocí helikoptéry. (Oni by kočičku dokázali sundat i s tou plošinou a žebříkem, ale na přání majitelky kočičce nafasovali pouze proviant. Až bude sama chtít, tak si sleze – násilné sundání ze stromu by jí mohlo připravit o sebevědomí.)

Po několika dnech byla soutěž ukončena pro naprosté vyčerpání soutěžících. Očividná byla zejména naše neschopnost dále bojovat o překonání teplotního rekordu. Ve sportu se tomu říká vyhoření. V případě chřipky jde o překonání krize. Za týden a něco jsme byli jako rybičky.

A to je už skoro úplně vše, zbývají jen tradiční a nepostradatelná PéeSka:

P.S.1: S těmi horečkami zkusím zavolat zase do toho Pelhřimova. Budu navrhovat zápis do Knihy knih za Souvislé několikadenní kolektivní překonávání teplotního rekordu. Jenže: když jsme horečkovali, nebyl přítomen žádný pověřený komisař od agentury, aby předpisově zadokumentoval podmínky, za kterých k popisované události došlo. Vytvoření rekordu již nelze před žádnou komisí opakovat. Rekord nejspíš neuznají, přestože máme zapsáno, kdy byly k regulaci vysokých teplot dosahovaných v průběhu nemoci jednotlivým závodníkům podávány vysoké dávky ibuprofenu a paracetamolu. Myslím, že to dopadne stejně, jako posledně: Nepřijedou a nezapíšou.

P.S.2: Málem jsme kvůli těm rekordům přišli o další, důležitější zprávy. Teprve dodatečně jsme zjistili, že vše je oukej. Tady všude se mi ulevilo:

  • Jaromír jede jako zamlada, pere se aspoň se soupeři, když už mu tam nechtějí padat ty góly.
  • Měli jsme taky docela blízko k vítězství nad Anglií. Stačilo nedostat těch pět fíků a aspoň jeden, či dva z těch vlastních dát do branky na opačné straně hřiště. Jaká pomoc, ta naše byla blíž! Smůla, že to nevyšlo, výsledek by byl docela jiný. Říkal to jeden reportér. Nad tím výrokem jsem se musel zamyslet a uznávám, že svoji hloubku to má.
  • Biatlon opravíme napřesrok, letos jsme byli favoriti. Jak je všeobecně známo, favoriti nemohou překvapiti, neboť jsou ti favoriti, kteří mohou tak maximálně obhájiti. Mají to ale těžké, přetěžké. Všichni se je pokoušejí poraziti. A to aby se jeden ulítal…  My radši spadneme mezi outsidery a napřesrok třeba budete zase koukat!
  • O té kočičce na stromě: následně jsem se dověděl od jednoho zasahujícího hasiče, že informace byla mírně pokroucená. Nejednalo se o kočičku, nýbrž o kocourka. A taky nebyla pravda, že nemohl slézt. On totiž slézt NECHTĚL! Nelíbila se mu růžová barva na svetříku, který mu majitelka upletla k druhým narozeninám a chtěla ho do něj obléct. No – viděli jste někdy zrzavého kocoura v růžovém svetříku? Ten by vypadal, chachacha! Měl být modrý! Kam ta ženská dala rozum???
  • Pan prezident chce v budoucnu postavit v Lánech chalupu. Zatím na léto chystá svůj škuner k plavbě. Má prý tajný plán účinkovat v historickém dokumentu s názvem Významné námořní bitvy Slovenského národního povstání. Ovčáček lepí záplaty, brousí a leští vesla, aby dobře klouzala vodou. Mynář žehlí kapesníky a váže na rozích uzlíky, aby kapesníky hlavě státu dobře přiléhaly na hlavu. Ochranka by škuner po spuštění na vodu měla hlídat, aby ho nevypustili Turci uražení prezidentovými výroky.
  • Jo –  a budou vyšší důchody a porodné, pokud se na to najdou peníze. 

P.S.3: Loni jsem udělal celkem praktickou zkušenost: Pokládal jsem dlažbu kolem bazénu. Jelikož jsem to blbě spočítal, jedna dlaždice mi nevyšla. Chyběla, koupil jsem prostě o jednu míň. Nejdřív jsem zkusil předstírat, že dlaždice nechybí, ale manželka i děti ten jednoduchý trik ihned prohlédli. Prohledal jsem tedy sklep, stodolu, zahradu, obrátil jsem naruby kapsy, podíval jsem se i do hrnce s polívkou, jestli tam nebyla vložena místo kostky bujónu. Dlaždici jsem nenašel. Musel jsem sednout do auta a tu potvoru jet do stavebnin koupit. Myslím, že to je pěkný příklad, zvlášť když za tím připíšu, že hledání peněz na důchody a porodné v rozpočtu má velmi podobný výsledek: Když někde schází něco, co tam nikdo nedal, protože to vlastně nikdy neměl, tak je zbytečné to tam hledat. Nenajdete to tam, ani když se zkusíte podívat ještě jednou a pořádně. 

Tak děkuji za pozornost a třeba zase někdy příště!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

 

 

 

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

MAŠKARY 2019 V ARNOŠTOVICÍCH

Dobrý den!

Pokud hledáte zprávu o průběhu Maškar 2019 v Arnoštovicích, už jen podle nadpisu je vidět, že jste na správném místě. Měli jsme je letos naplánované na 16. března. Všichni jsme se těšili a vyráběli masky. A to je všechno. Z celé akce zbyl jen nadpis a zkažená nálada. Kvůli počasí jsme akci odpískali.

Ačkoli předpovědi počasí neslibovaly nic extrovního, spoléhali jsme na pravidelné nepřesnosti v meteorologických výhledech založené na nepředvídatelných odchylkách a obvyklých neodstranitelných chybách v numerických modelech. Jestli si vzpomínáte, tak loni v létě z těch odchylek a nepřesností pro celou republiku vycházely předpovědi silných dešťů. Tady u nás ani nekáplo, ještě teď mám v dlaních vytlačené mozoly od konví. Bylo takové sucho, že by se nikdo ani nepodivil, kdyby se při cestě do práce setkal s velbloudí karavanou nebo zahlídnul líbající se milence někde stranou od silnice, mezi kaktusy. Už dlouho dopředu jsem promýšlel, co a jak o těch maškarách napíšu. To abych dal jasně najevo, že nám arnoštovákům na nich záleží a skoro neznáme nic důležitějšího. A taky abych si napravil reputaci z loňských maškar, o nichž jsem zveřejnil článek až tři čtvrtě roku po jejich konání. Ten nese jméno Maškary 2018 Arnoštovice a najdete ho v pravém bočním panelu.

Pokažené počasí

Jak vidíte, zmínka o arnoštovských maškarách tady sice je, jen obsah je jiný, než jsem si vysnil. Letos mi k tomu stačily tři věty. A jelikož už nevidím a nenacházím žádný další důvod v tomto tématu pokračovat, obuju se trochu do toho počasí. Pije mi už delší dobu krev, pořád jsou s ním nějaké potíže. Předpovídat to asi nejde a nebo to nikdo neumí. Dělá si, co chce a když si něco umane, nikdo s ním nehne. Když má pršet, ani nekápne, sněží si podle nálady. Když jeden potřebuje slušné počasí, cedí. A do toho větry, že by to člověka povalilo. Tfujtajbl. Mám toho dost!

Ale to počasí asi taky.

Tentokrát nám ukázalo, kdo tady bude velet, už v pátek. V poledne začalo kapat, kvečeru se rozpršelo a pršelo celou noc jen proto, aby nemuselo poránu začínat znova. Nevím, co proti nám pořád má. Ale třeba se jen necítilo a nemělo na nás náladu. Ono stejně předtím tak nějak chrmlalo a pokuckávalo, nestálo za nic. Takové to ani jo, ani ne, znáte to, nebylo mu nejspíš nijak do skoku. Už celý týden předtím bylo takové zavlhlé, udýchané, nezdravé, nakřáplé. Každou chvilku zabuchcalo a posmrkávalo. A z toho zavlhnutí, buchcování a posmrkávání se nějak zapařilo, pak ho trochu ofouknul studený vítr od severozápadu a bylo to.

Sotva jsem v sobotu vstal, letím k oknu, prší. Vypláznul jsem na počasí jazyk a ač to jindy nedělám, neudržel jsem se a ukázal mu prostředníček. Urazilo se, naštvalo se. Plakalo až do večera, vzteky se i připočůrlo. A co, je mi to fuk. Zkazilo nám maškary, ať si trhne. Možná by bylo lepší, kdyby někdo ty předpovědi zakázal a nebo donutil předpovídače počasí, aby povinně informovali hltače jejich produktů o škodlivosti nadměrné spotřeby. Třeba něco podobného, jako na cukrovinkách ochucených umělými sladidly:

“Nadměrné sledování meteorologických výhledů může přivodit zažívací potíže.”

A máme to z krku, to to dneska šlo, pane. A už zbývá jen pár PéeSek:

P.S.1: Já se tomu počasí někdy nedivím, že dělá naschvály. Kdo to má pořád snášet. Předpovědi počasí málokdy odpovídají skutečnosti. Asi je vypracovávají propadlí učni z delfské věštírny. Když jim ve druhém a třetím ročníku jejich odborná lektorka paní Pýthie vštěpovala zásady předpovídání budoucnosti, buď chyběli a nebo nedávali pozor. Dali se na počasí, neb je nejmíň rizikové, co se týče spolehlivosti. Poznáte je tak, že si pořád prozpěvují písničku, jejíž první sloka končí “nebude-li pršet, nezmoknem”. 

P.S.2: V poslední době s dětmi se zájmem sledujeme jeden předpovědní videoblog. Jde tam o výdělek, a tak než doběhne reklama, změní se dvakrát počasí. Dalo trochu práce do toho proniknout, ale už po shlédnutí třech dílů i děti usoudily, že to není předpověď, ale nějaká nová legrace. Takže teď se nejdřív dosyta vychechtáme a pak se vášnivě přeme o to, jak vlastně bude zítra. Po takové předpovědi aby si člověk v kteroukoli roční dobu obul sněžnice a do kapsy saka skryl deštník. V aktovce si nechávejte místo pro pláštěnku a příruční hromosvod. A kdyby uhodilo neočekávané vedro, do zbylého místa v aktovce nacpěte, jen tak, pro jistotu, bermudy a lehké tričko s kapucí. Dvoje “jégrhózny” pro případ, že ta předpověď neklapne, lehko unesete pod kalhotami.

P.S.3: Pak někomu může módní policie vytýkat, že nosí v sandálech fusekle. To není buranství, to je pojistka, aby to člověk neodmarodil.

P.S.4: Úplně na konec už jen optimistická zpráva: Na letošek připravené maškarní kostýmy jsou uloženy ve skříni a čekají na příští maškary. Musím tam dát naftalín, aby mi masku nesežrali moli. Hanbou bych se propadl.

Tak děkuji za pozornost a třeba zase někdy příště!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo, o společenském dění v Arnoštovicích | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

VALENTÝNSKÉ ROZJÍMÁNÍ

Dobrý den!

Tak jsem zase jednou prošvihnul termín. Valentýn je dávno pryč a já teprve zveřejňuji svoje valentýnské rozjímání. Ale ten svátek se vrací znova a znova, snad přijde vhod aspoň napřesrok. Předpokládal jsem, že to nebude lehké, tak jsem začínal včas, ještě nebyl ani konec ledna. Že to půjde takhle blbě, jsem ale fakt nečekal. Přece to teď nevyhodím, když jsem si s tím dal tolik práce.

Když jsem se do toho pouštěl, říkal jsem si: šoupnu do placu něco o Valentýnu. Něco poutavého o tom slavném svátku všech zamilovaných. Hledal jsem, přemýšlel, lámal si hlavu. Nic mě nenapadlo. Co by taky, všechno je již dávno stokrát vymláceno, takže ani zrníčko už nevypadne.

Zopáknu tady

pro oživení paměti pár obecně známých informací: Valentýn byl křesťanský kněz, který zemřel mučednickou smrtí. Proč se tak stalo, nelze bezpečně zjistit, je to nějakých 18 století stará záležitost.

Teď budu chviličku ještě otravnější, než jindy, ale vydržte tenhle odstaveček, hned jsem s tím hotov. Nebo to přeskočte. Existuje hned několik verzí vypreparovaných z různých legend. Nejvypreparovanější z nich je ta nejnepravdivější, protože v podstatě pokřtila starořímskou předkristovskou tradici jarních svátků lásky. A nebyla o Valentýnovi, nýbrž o křesťany přehlížené nekřesťansky neřestné seznamce tehdejší zlaté mládeže. Dnes, po náležité komercionalizaci, však velmi účinně pomáhá obchodníkům zvyšovat jejich životní úroveň. Stačilo pár krkolomných serpentýn a svátek Svatého Valentýna slaví všichni zamilovaní.

Teď tady udělám bla – bla – bla a už se v tom nebudu víc přehrabovat. Zájemci o podrobnější informace o dalších osudech onoho svátku nechť nahlédnou třeba na Wikipedii. Valentýn v současné podobě k nám docestoval po sametové revoluci snad až z Ameriky. Je to ale, panečku, dálka.

Kdyby tehdejší Valentýn dokázal potkat sám sebe současného, možná by toho poameričtěného Itala minul a pak by si řekl: “Ten chlapík je mi ale povědomý. Kde já ho už jenom viděl? Hm,… nejspíš jsme se potkali někde na motlitbách. Dej mu Bůh štěstí.” A pustil by to z hlavy.

Vím, že

za to samotný Valentýn nemůže, ale já mám na něj stejně pifku. Je to osobní záležitost, nechci to moc rozmazávat. S nedůvěrou jsem sledoval už to, jak tady toho chlapíka začali zviditelňovat a hlásat, že neobdarovaná láska zahyne na úbytě. To proto, že se jim z kapes sypaly cenovky. Coby vlastenec jsem prohlásil, že Valentýna začnu slavit, až na Mistra Jana Husa a na Cyrila a Metoděje dostanu dárek. Třeba flašku a nebo něco do dílny. Jelikož jsem ještě nic podobného při jmenovaných příležitostech nedostal, je mi Valentým celkem šumák. Valentýnské datum nepočítám mezi sváteční a kytkově nadělovací. Je to normální všední den, jako každý jiný.

Po straně na něj dělám dlouhý nos a kdyby byl někde vyfocený nebo namalovaný, tak mu propiskou tajně domaluju tákhle veliký uši a husákovský brejličky. Na ty mnou uznávané svátky už je Valentýn zapomenut a daleko za námi. A já si k nim naděluju něco sám, což má výhodu, že dostanu pokaždé přesně to, co jsem si přál. Že jsem se obdaroval, nezmiňuju. Prostě to bylo potřeba koupit, neb by dílna nebyla kompletní.

Nemám chuť a ani potřebu sžívat se s Valentýnem. Ani se zoubkovými vílami a Halloweenem a Santa Klausem a já nevím s čím ještě. Na všechno jeden pytel: Neutratíš, nenakoupíš, jsi zpátečnický tradicokaz a kolenovrt. Od doby, kdy všichni najednou odněkud přifrčeli a začali se tady u nás roztahovat, nemůžu se zbavit pocitu, že svátky a oslavy patří jen obchodníkům.

Ale přece jen

to usilovné a systematické shánění informací o Valentýnu přineslo svoje ovoce. Zjistil jsem, že existuje mnoho způsobů, kterak ten svátek zamilovaných oslavit. Jen pro názornost:

  • Stylové to je, pokud je všechno šmahem narůžovo, dárky nejméně dvacetikarátové a oslava honosná. Stolek pro dva v přítmí špičkové restaurace skrytý za zdobným paravánkem a stranou od ostatních hostů. Sladkosti se srdíčky, v ledu láhev růžového šumivého převázaná širokou růžovou pentlí. Valentýnské menu: stůl obtěžkaný specialitami, ústřice jako předkrm. Nad stolem romantický obraz, osvětlení pouze svíčkami, žádná elektrika! (vše již od 15 000,-Kč). Houslista ve fraku je na objednávku, není v ceně.
  • Praktici na to jdou přes kytičky s vetknutými zamilovanými vzkazy – valentýnkami (cca 500,-Kč i s bonboniérou)
  • Nemotorové, hulváti a hudlaři pošlou esemesku s ledabyle někde opsanou imbecilní veršovánkou a pravo pysnímy chibamy: Moje lasko nejveci, ja ti prani posilam, valentin mi dosveci, ze ti zitra pusu dam. Ted ale jdeme z chlapama zachlastat, aby se ten valentin poved. Prijdu negdy kranu, tak na me s vecou necekej. Tohle vyjde jen na 2,70Kč/SMS včetně DPH + útrata v knajpě. Ještě z toho někteří možná vytlučou nečekaný bonus: Druhý den jsou volní jako ptáci.

Způsobů

se ale najde mnohem víc. Pokud bych musel organizovat nějakou valentýnskou oslavu, nebál bych se pracovat s tím velmi kreativně. Ti, kdož chtějí slavit doma, mohli by za hit považovat třeba rychlé a levné recepty. Láska prochází žaludkem. Což takhle jednou vynechat rychlou čínskou polívku a udělat si nějakou lahůdku?

Na internet pro recepty nechoďte, ty Valentýnské tam jsou samý kaviár, růžové šampáňo, šunka, chřest. Celé odpoledne strávíte na nákupech a v kuchyni, abyste všechno opatřili a připravili. Obchodníci nás pořád učí, že na lásce se nemá šetřit. Z druhé strany všechno rychlé a levné dnes frčí. Gratulujte si, že jste to čtení nevzdali. Posílám jen takový nástřel, abyste chytili mustr. Moje první specialita se jmenuje

Valentýnská ňamka táty Zdeňka

Potřebujete: čtyři krajíce chleba, větší paštiku Májku, jednu střední červenou cibuli, jedno balení zelených oliv ve slaném nálevu a pohledejte mletý pepř. Postup: Chleby namažte paštikou, vezměte vykrajovátko na perníková srdíčka (určitě znáte z vánočního pečení) a vykrájejte romantické jednohubky. Tyto pak ozdobte tenkými kolečky cibule. To symbolizuje terče na šípy Amorovy. Lehce opepřete (tečky od pepře jsou zde pro ochucení a v žádném případě nesymbolizují, že je terč již značně rozstřílen z předešlých dob).

Aby ten výtvor šlo zvednout z tácu, každou jednohubku ozdobte olivou, kterou připíchnete párátkem. Pokud v umělohmotářství (= obdoba železářství nazvaná podle prodávaného sortimentu, běžně bývá nazýváno Domácí potřeby) seženete růžová plastová napichovátka se srdíčkem na konci, tím líp. Ale stačí i ta párátka. Odpad z vykrajování nevyhazujte, můžete jej odjíst hned během přípravy, stejně už máte hlad. Další specialitka nese název

Rychlovka pro nedočkavce

Tento recept je ještě jednodušší, než ten předchozí. Potřebujete: čtyři housky, čtyři plátky bílé tlačenky, jednu střední cibuli a pár kapek octa. Příprava: Housku prořízneme po délce, na spodek housky položíme plátek tlačenky pokápnuté octem, vše lehce zasypeme jemně pokrájenou cibulkou a zaklopíme vrškem housky.

Hotovo, oslava může začít.

Když bude svátek Valentýna stejně jako letos v pracovní den a začátek oslavy šikovně načasujete kolem osmé hodiny večer, stačí pustit v televizi nějaký ten seriálek. U něj dáte podle chuti ňamku, rychlovku a nebo obojí. A než se nadějete, zjistíte, že po ranním časném vstávání a celodenním shonu to bylo to poslední, co vám scházelo před tím, než usnete. Ti zdatnější to zvládnou vzít ještě přes sprchu a čištění zubů. A ráno zase: šup do práce.

Nejíte-li paštiku Májku

nebo tu tláču, vyberte něco jiného. Hlavně se s ničím zbytečně moc nepatlejte a ať to moc nestojí. Lásku k svému protějšku můžete vyjádřit tisíci způsoby, tak proč se ztrapňovat zrovna o Valentýnu, kdy to dělají jen lidé bez fantazie, snobové, vypočítavci a nebo lovci trofejí.

Co se týče nápojů, když chcete rozhazovat, tak kupte i třeba to šampáňo, stejně nakonec zjistíte, že byste se bez něj obešli. K výše jmenovaným pochutinám se hodí i pivo. S pivem ale opatrně, pokud to přeženete, ráno půjdete do práce nevyspalí. S každým kouskem se běží dvakrát.

A jdeme na PéEska, dnes se mi dařilo. Dal jsem je místo poučného závěru, protože ten mne napadl jen takový krátký a mohlo by se zdát, že je odfláknutý a nemá potřebnou hloubku: Ať už jste zamilovaní nebo nejste, nemusíte ten svátek slavit. Udělejte si to podle sebe a nenechte si do toho kecat. Jo – a slaví se to ve dvou.

P.S.1: Jak jste jistě zaznamenali, nekladu důraz na to, co jíte, ale na to, jak se to jmenuje. Tuto fintu jsem okoukal, není to z mojí hlavy. Když jste zamilovaní, tak stejně nevíte, co jíte. 

P.S.2: Ještě, že nám kvůli svátku zamilovaných nezavírají Tesco a Lidl… Mám strach, že až se přijde na to, že v řetězcích a jejich prodejnách je většina prodavačů a prodavaček zamilovaných, tak máme s nákupy utrum. Nikomu to, prosím, neprozraďte. Jak se to donese k Filipovi s Hamáčkem, tak kleknou na Andreje a pozítří se o tom hlasuje. (Zatím je to dobrý, všichni jsou přesvědčeni, že personál obchodních řetězců miluje jen svou práci. Někdy je to i vidět.)

P.S.3: Jako to mám teď s Valentýnem, ale i se Santou, měl jsem to dřív i s Dědem Mrázem, což byl taky přivandrovalec. U nás v Čechách se, zaplať Bůh, neuchytil, ač na tom, zdá se, závisel osud několika pětiletek. Pětiletky propadly, neboť Děd Mráz byl (a stále je) zlý a zákeřný hajzlík, ze kterého chtěl nějaký pitomec mermomocí udělat mírovou protiváhu imperialistického Santy. Aby bylo vidět, že na to máme i my na Východě. Spíš potvrdili platnost rčení Kdo seje vítr, sklízí bouři. Děd Mráz nikdy dárky nenosil! Všechno spálil mrazem, zasypal sněhem a zafujavil fujavicemi. Nadělal víc škody, než užitku, stejně jako jeho původci.

P.S.4: Když nám sem ze zahraničí chodí takhle špatný příklady, tak ať se humanitárové nediví, že Češi o přistěhovalce nestojí. Pořád na nás někdo něco zkouší. Radikální odpůrci pak lehko hledají argumenty: “To jako budeme za pár let zdobit vánoční palmu? My stromeček a Ježíška nedáme!”

P.S.5: Když nám na vojně náš politruk nadporučík Nevosád zorganizoval joločku a Děd Moroz měl rozdávat podarky (na osobu jedny cigára Clea, jedno 10° pivo a jedno mýdlo Šeřík fasované mimo pořadí), měl jsem vystoupit s recitací básně, aby to mělo úroveň. Kulturní vložky se dávaly rozkazem. Jelikož se nám ale na rotu podařilo propašovat větší, než malé množství alkoholu, trochu dost jsme se před zahájením posilnili. Zmohl jsem se jen na: “Brikety a koks – tancovaly fox – v kamnech značky Klub, – které běž a kup!” Sklidil jsem bouřlivý potlesk a bylo po joločce, neb ta se zvrhla v obyčejnou silvestrovskou chlastačku. Zvracel i Nevosád. Za ten týden v base to ale stálo.

Tak se milujte a zase někdy příště!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo, neu(o)věřitelné | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

BITVA O SLEDOVANOST

Dobrý den!

Tuhle jsem se zamyslel nad návštěvností mojí webky – pořád nic moc. Celý loňský rok jsem se utěšoval, že čtenáři přijdou za kvalitou. A jediné, kde je to jakž takž, je příspěvek, ve kterém nabízím ke stažení kalendáře na rok 2019. Není to proto, že to je nějaký extra příspěvek. Je to proto, že tam jsou ty kalendáře zadarmo. Už si pro ně přišlo přes 5 000 čtenářů. A i teď, začátkem března, máme v republice opozdilce. Probrali se po Silvestru a shání kalendář zdarma, asi aby je ten rok 2019 nestál moc peněz, když už ho nestihnou celý. Příště choďte ze Silvestra včas.

…stejně je to divné, že všichni jdou jen po těch kalendářích. Co na tom, že jsou zdarma. Na mojí webce je přece zdarma úplně všechno, jen to ostatní holt není tak hmatatelné, jako ty kalendáře. Budu s tím muset něco udělat. Povzbuzující zjištění to zrovna není, to vám řeknu. Trpělivě čekám, až mne osloví nějaké nakladatelství nebo tak něco. Že by chtěli vydat moje dílo. Místo toho jsem se dověděl velmi nemilou věc. Dlouho jsem se tomu bránil, ale nakonec jsem podlehl a uvěřil tvrzením známých i neznámých:

Jsem bloger.

Jo, čtete dobře! Bloger! Tfujtajbl. To zklamání se nedá popsat. Jeden příklad za všechny: Píše mi paní, že takhle dobře vizuálně zpracovaný blog už dlouho nečetla! Ne literární web. Blog. Ách jo. S tím se budu vyrovnávat dlouho.

Moji webku jsem zakládal s nadšením a natěšen, jak sem budu mastit a sypat všechny ty vtipnosti a legračnosti, co ze mně padají každý den po tuctech. Považoval jsem se za začínajícího umělce. Spisovatele. Maloval jsem si: až přijdu do nebe, budu chodit na panáka s panem Leacockem. Na sluníčku budu vysedávat, z jedné strany Haška, z druhé strany Čapka. Oni mě budou plácat po zádech a ptát se: “Sedí se ti dobře, kolegáčku? Nechceš támhleto měkké křesílko po Bezručovi? Co začal dělat múzu Xindlovi X, tak se tady ani nezastaví na kus řeči.”

Nedalo mi to

a nastudoval jsem si, co to je vlastně blog a kdo je to bloger. Ta slova jsou v podstatě novotvary vzniklé všeobecným zažitím zešumlovaného anglického výrazu webový zápisník. Bloger (blogger) je tudíž zešumlovaný webový zápisníkář. V článku, který jsem studoval, dále stojí, že blog a bloger jsou natolik široké pojmy, že blogerem se chca nechca stává každý, kdo něco zveřejňuje jakoukoli formou dostupnou na netu. Ať už něco jen tak (od)fláknete na sociální sítě, nebo máte web, všechno stejná werbež. (To dvojité v, tedy w, jsem tam dal schválně, aby to ladilo s tím web loggerem.)

Když tak sleduju, kudy vedou cesty ke zvýšení návštěvnosti webu, nabývám dojmu, že pro mně není žádná schůdná.

  • Loňské léto jsem se v bazénu nevyfotil na růžovém nafukovacím plameňákovi.
  • A když před Vánoci padl první sníh, co myslíte? Ani mě nenapadlo dojít se sklenkou šampaňského vyfotit se v plavkách do závějí. Klepal jsem kosu a prohazoval, aby nám neklouzalo na chodníku.
  • Zaručenou metodou je jít na to přes žhavost. Žhavé fotky, žhavé vzkazy návštěvníkům, žhavé všechno. Nežhnu, dokonce ani nehřeju. A s fotkami bych to nezkoušel, nestravuju se zdravě a je to trochu na mně znát.
  • Kdo chce sledovanost míti, musí být aktivní na sociální síti. Taky nic, nemám, neznám.
  • Po delším váhání jsem se odhodlal a chodil po zahradě kolem bazénu denně v trenclích. Ani pes po mně neštěk. Sousedka nelitovala peněz a založila si rychle rostoucí živý plot. (Felix k bazénu došel v trenclích jednou a měl vystaráno.)
  • Celé loňské léto jsem se dopouštěl módní nehoráznosti v podobě fuseklí v sandálech. Nosím je tam běžně a marně čekám na zásah módní policie. Nezabraly ani vlňáky z chemlonu.

Myslím, že to můžu pomalu, ale jistě zabalit.

Jsem přespadesátník, moje tělo je opotřebované. Pekáč buchet vymakaný cvičením a tvrdou prací už je dávno zamaskován stovkami pekáčů buchet pozřených. Přes osobní kouzlo a životní zkušenosti to na netu nefunguje a pokud ano, je velká konkurence. A závidím všem, kdo měli to štěstí a prorazili.

Kdybych takhle

byl slečna kolem dvacítky, co miluje pohodlí a taky svoje tělo, věděl bych, jak na to: Vedl bych si na sociálních sítích třeba rozverný supertajný deníček, kterýžto by byl hojně navštěvován kvůli mým žhavým fotkám. Aby to bylo ještě šťavnatější, svěřoval bych se tomu supertajnému deníčku úplně se vším! Žil bych a stravoval bych se zdravě a moderně, hlídal bych si váhu a po svém bych se vyjadřoval k módě. Nestyděl bych se za pocity a tak vůbec. Žhavými vzkazy fanouškům bych ani trochu nešetřil!

A kdyby se mi náhodou zdálo, že mi ta návštěvnost nejde dost rychle nahoru, vložil bych do supertajného deníčku nějaké nečekané, překvapivé až šokující supertajné povzdechnutí. Možností by bylo spousta, stačí jen trocha fantazie. Třeba: “Už jsem tři dny nekakala. Musím kouknout po netu, co to pro moje tělo znamená. Jsem nešťastná, nešťastná, nešťastná. Dneska sem nemůžu dát ani jednu fotku, neslušela by mi. Ptala jsem se Bláži, taky neví. A to je zdravotní sestra. Kaká každý den, hned poránu. Co budu jenom dělat?” Bylo by jasné, že si zoufám. A že bezradnost je mé druhé jméno. Co když mám nemoc? Co když je to něco ještě horšího?

Čtěte dál, jinak se zblázníte.

Podobně odvážných sdělení asi moc na síti k nalezení nebude. Snad se ke mně davy čtenářů nebudou hrnout za mými supertajnostmi jen tak ze srandy. Nejspíš budou zvědaví, jak to dopadne s tím kakáním, jestli se to někdy vůbec povede. A snad ta sledovanost nespadne na minimum hned po dobré zprávě, že mi to konečně vyšlo a mám po problému. Dlouho už je napínat nevydržím… (Kdybych teď vyhrál ve sportce, musel bych to považovat za smůlu: podělám se radostí … a je po sledovanosti.)

Ale vzít to za správný konec, kdoví?

Třeba by můj příběh zveřejnilo rádio Blaník – tam stačí zatelefonovat a už je to v éteru. Jistě by mi držela palce většina posluchačů včetně všech blaníkově srdečných moderátorů. Pustili by mi pro zlepšení nálady nějakou pecku od zpívajícího bubeníka Víti Vávry. A co do výběru textu by taky nebyli špatní Zagorka s Drupim: …ty kdo máš trápení a k zbláznění se cítíš sám… Ach.

Chodily by mi i nějaké ty povzbuzující komentáře. To moc pomáhá a leckoho už to postavilo na nohy (…to dáš, neboj, já jednou nešla pět dní!, …zkoušelas to rozchodit, mně to moc pomohlo!, …pij bylinky a nedělej námahu!, …mi se tohle stat, tag nejdu měsic do prace, stejně mi to tam neba, chtěj, abych makala jak ňaka sověcka socialisticka soustruznice!…). Sdílené neštěstí doléhá na postiženého jen zpola.

Dokážu si ale i představit, že se může objevit, bohužel, i nejeden škodolibý a odsouzeníhodný komentář. (…když ti nešlo kakat, zkoušela ses normálně vy**at?). Bohužel, i tací se najdou. Když se jeden svěří světu prostřednictvím svého deníčku s takovou choulostivou věcí, jako je třídenní nekakavost, je nasnadě, že je na dně. A bez nějaké té podpory veřejnosti se neobejde. Sklidí místo toho co? Posměch. Hanebné komentáře se musí hned vymazávat. Jsi-li v nouzi, o posměch se nestarej.

Možná

by mi to nekakavé sdělení znatelně zúžilo manévrovací prostor, co se týká navazování nových známostí, což lze považovat za lehkou komplikaci. Potíže s kakáním nepatří do veřejného prostoru. Patří nanejvýš důvěrným kamarádkám, jako je třeba Bláža. V krajním případě s nimi lze navštívit lékaře. Potenciální nová známost jistě domyslí, že ta jemná bytost je sice nápadná krasavice, ale je trochu nebezpečná. Lze oprávněně předpokládat, že do toho supertajného deníčku vyslepičí úplně všechno… Rozjela to kakáním; co tam dá příště?

Sdílené

potíže s kakáním mohou mít i praktické využití: Je-li seznam nápadníků příliš dlouhý, jak jinak ověřit, kdo je vážný zájemce a kdo z nich pouze shání další zářez do pažby? Veřejné sdílení kakacího problému zapůsobí jako filtr: Poseroutkové prásknou do bot, vážní zájemci zůstanou. Fronta se zkrátí a výběr zpřehlední.

Jenže:

Co kdyby v té frontě zůstali jen zoufalci, kteří se jinde nechytli a tohle považují za svou poslední šanci?

MUSÍM SI TO JEŠTĚ PROMYSLET.

Abych neplýtval časem čtenářů, tímto moje povídání končí. Ze zbytku rozepsaného textu jsem nadělal PéEska. Bez PéEsek by tenhle příspěvek nebyl celý. Jste přece na mojí webce.

P.S.1: Jsem již téměř stoprocentně rozhodnut, že založím ještě jeden blog… Jméno už mám, napadlo mě v podstatě jako první: Coby prostá venkovská dívka si budu říkat WNikcha (čti dabljú Najkča). Jen musím potrénovat a vyladit to neustálé stěhování z těla a mozku přespadesátníka do těla a mozku pohledné kolemdvacítky. Přece jenom bude v obojím jistá generační a hodnotová propast. A taky budu muset vyřešit ty žhavé fotky, přes moje tělo cesta nevede. Pokud mi to manželka dovolí, najmu si modelku.

P.S.2: Za další komplikaci považuji skutečnost, že by mi nešly ty pocity. Vyhýbám se totiž zdravé stravě a tak mám, díky Bohu, zažívání v pořádku. Úplně klidně si k obědu dávám nějaké normální jídlo. Normální jídla lehko poznáte – běžně jsou označována jako nezdravá. Ale mají výhodu, že na ně nikde neběží reklama. A jsou dobrá, ta normální jídla. Jde jen o to smířit se s tím, že musíte mít rádi svoje tělo, i když nevypadá úplně dobře. Ale na to se po dobré svíčkové nebo gulášku s osmi zvyká celkem příjemně.

P.S.3: V souvislosti s předchozím PéEskem se mi vybavila jedna vzpomínka, sice moc nesouvisí, ale stejně mi to nedá: Je to pár let zpátky, co v jedné reklamě propagovala Halina Pawlowská dietní hubnoucí jídlo. Ačkoli mám paní Halinu celkem rád, vůbec jí to po tom hubnoucím jídle neslušelo, každému člověku sluší jeho normální rozměr. Že prý i jí bez hladu pomohlo to dietní hubnoucí jídlo k shození přebytečných kil. Skoro jsem jí to uvěřil. Jen mě zarazilo, že za ní jedoucí tramvaj je o dobrých pět metrů kratší. Na Karlově mostě v pozadí byla šílená tlačenice soch a pod jeho oblouky by se neproháčkoval ani náš potok Mastník. Nejspíš to byl jen nějaký filmařský trik. Možná taky na paní Halinu zapůsobil ten tolik obávaný bleskový jo-jo efekt: Za týden už kvetla v normálním rozměru v nějakém zábavném pořadu. Pro stylové halinovské ukončení tohoto PéEska jsem vymyslel veršované poučení. Doufám, že to paní Halinu neurazí: “Až nás reklama úplně zblbne, Česko natolik zchudne, že i Halina zhubne.”

Tak se mějte a zase někdy příště!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

PILNĚ V DÍLNĚ

Dobrý den!

Celkem dlouho nosím v hlavě myšlenku, že pár řádků na mojí webce si zaslouží i jedna zvláštní a celkem početná skupina obyvatel planety. Schválně, jestli poznáte, o koho jde: Pouští se s vervou do každé práce. Chtějí se vyrovnat řemeslníkům, ač se živí něčím úplně jiným. K jejich životním potřebám patří dokázat, že svedou totéž, co ti profíci. Už víte, o kom budete číst? Ne? No přece:

O kutilech.

Jedni je obdivují. Jiní je zatracují a další se jim vysmívají. Když pak neseženou profíka řemeslníka, přijde jim vhod i ten kutil. Kutil je kreativní, s nadšením se pouští do každé šlamastyky, neb právě objevuje nový světadíl. Patřím sem i já, takže nečekejte nějaký antikutilský hanopis.

Stalo se

takhle jednou v železářství. Přede mnou čekal na obsloužení pán, který vypadal velmi sebevědomě – rozhlížel se po tom krámě s výrazem: “Tady mě nemůže nic překvapit.” Občas se zahleděl ke stropu, promnul si bradu a v duchu něco počítal.

Hned poté, co se dostal na řadu, sjel prodavače za to, že ho nepozdravil dost hlasitě. Potom si poručil: “150 hřebíků. Do stropu, 6 centimetrů dlouhých.” Prodavač si poníženě nechal přání váženého zákazníka zopakovat a pak zkroušeným hlasem oznámil: “Velice se omlouvám, ale hřebíky do stropu nám včera došly a další nám přijdou až po neděli. V tuto chvíli mohu posloužit jen hřebíky do podlahy.” A ukazoval při tom hřebík mířící špičkou dolů. “Tak mi doporučte něco jiného, když nejste schopni mít na krámě takovou běžnou věc, jako jsou hřebíky stropáky,” požádal ten pán a sebevědomě se rozhlédl po obchodě. “Rád bych to měl ještě letos hotovo,” zasmál se povýšeně.

Prodavač pánovi velice ochotně vyhověl. Doporučil mu koupi vrutů stejné délky, které mu poskytnou, co do jednoduchosti zpracování a co do pevnosti spoje, mnohem lepší službu. A ke zboží v ceně 75,-Kč mu prodal i akušroubovák, ochrannou přilbu s vestavěným čelovým LED světlem, řemeslnický opasek s úchyty na verkcajk různého druhu a profi ochranné brýle s UV filtrem. Útrata pět tisíc.

Kutilové jistě poznali, že ten pán do jejich komunity nepatří. To byl náfuka a pohrdač. Poznal to i prodavač, který nekutila hned na místě vyškolil.

Solidní kutil přijde do železářství a seznámí prodavače s tím, co bude vyrábět. Optá se, zda je vhodné koupit to a to, nebo zda by nebylo lepší pořídit si tuhleto a dodělat to tamtím. Pokud prodavač nabídne ještě nějaké jiné řešení, je jasné, že pochopil, o čem kutil mluví. Prodá pouze to, co ten kutil opravdu potřebuje, začež si vyslouží uznání vyjádřené větou: “Drobné si nechte.” 

Pověst kutilů docela zásadně kazí jedinci, kterým schází pokora. Zato oplývají přebytkem sebevědomí. Kdo nemá dost pokory, měl by nějak dávat najevo, že kutilem vlastně není. Protože nemá tu pokoru. Možná začnu prodávat placky s nápisem Nejsem kutil.

Nefalšovanému kutilovi by se hřebíková lapálie nepřihodila. Opravdový kutil by věděl, že každý slušnější hřebík je udělaný tak, aby mu šla bez použití jakéhokoliv nástroje přehodit hlavička a špička navzájem. Je na to takový starý kutilský fígl. Kdo ho nezná a má zájem, nechť pečlivě sleduje přiložené obrázky. Případně mi napište, ochotně vám zašlu doplňující informace.

Kutilové

se vyznačují pestrými osudy a záviděníhodnou odvahou. Někteří jsou úspěšnější, jiní úspěchy počítají na prstech jedné ruky a pořád jim zbývají volné. Všichni však mají společnou vlastnost: propojují mnoho řemeslných oborů a netušenými směry posunují hranice možností ve využití materiálů. Kombinují nedostatečné dílenské zázemí a chabé teoretické znalosti. Výsledky jejich snažení bývají někdy překvapující i pro ně samé.

Kutilství v různých podobách provází lidstvo, co svět světem stojí. Nebýt kutilů, tak se vývoj lidstva zastavil u šplhání po liánách a klacku na šťourání do mraveniště. Koho zajímají podrobnosti, nechť si přečte článek Podíl práce na polidštění opice od pana Engelse. */

*/ moje poznámka: Vybavil-li se vám při této příležitosti nějaký náznak souvislosti s marxismem, leninismem, socialismem a komunismem, jste na správné adrese. Nechci nějak extra poučovat: Bylo to asi tak, že komunisti sice na Engelsovo dílo navázali, ale chytili to za špatný konec. Lidstvo jejich zásluhou málem zacouvalo zase zpátky k tomu klacku na šťourání do mraveniště. Všimli si toho, až když Gorbačov při inventurách zjistil, že ve skladech jsou už jen liány. A ty není na co přivazovat, protože se nepodařilo splnit ani ten dvakrát upravený (=snížený) pětiletý plán na výrobu větví.

V dnešní době by šlo kutilství přirovnat k jisté formě pokračování školních předmětů Ruční práce, Výtvarná výchova, Pracovní činnosti a podobně. Ale už to není to, co ve škole. Ve škole je tím, kdo rozhoduje, co se bude dělat a jak se to bude dělat, učitel. Nebo učitelka. A ještě dohlédne, zda žáci dodržují pracovní postup. Ručí za ně a za jejich zdraví. Pravý pedagog se zároveň musí sám trochu snažit, aby vůbec šla ta žákova práce nějak ohodnotit. Učitelské možnosti hodnocení jsou rozdělené jen na pět stupňů. Někdy by to nemuselo být dost.

Zlom

nastává ve chvíli, kdy potenciální kutil opustí školní lavice. Musí se připravit na úskalí, která lze i nelze domyslet, nabyde absolutní, ničím a nikým neovlivnitelnou svobodu v rozhodování. Co se bude dělat. Jak se to bude dělat. Jestli se vůbec bude něco dělat. Záleží na každém jednotlivci, kterak s tou svobodou naloží.

Pokud se někdo rozhodne, že nic dělat nebude, patří do skupiny kutilů nepraktikujících. O těch se zmíním jen krátce: jsou to lidé, kteří z nějakého důvodu nemají pražádnou potřebu sobě i světu dokazovat, že něco svedou bez cizí pomoci a jen vlastníma rukama. Připravují se tak o spoustu nevšedních zážitků. Dobrovolně zahazují šanci zvednout si sebevědomí a doladit hladinu adrenalinu. Je-li nízká, zvyšují si ji při rizikových činnostech. Skáčou z mostu na gumě. Kutálí se po svahu uvězněni v plastové kouli. Vyskakují z letadel. Sjíždí kopce, které nejdou sjet. Lezou na skály, na které nejde vylézt. Stojí je to peníze a čas. Nezůstane za nimi žádný výrobek. A při cestách za adrenalinem s sebou vozí sadu náhradních trenýrek. To pro případ, že by toho adrenalinu přišlo moc najednou a přece jen něco vyrobili.

Zařadíte-li se však

do skupiny kutilů praktikujících, čeká vás pestrý život plný napětí. S dospělostí získává kutil k té svobodě i oprávnění pracovat s nebezpečnými předměty a látkami. Abyste mohli provozovat kutilskou činnost, stačí mít dílnu a v ní verkcajk, česky nářadí a náčiní. To nářadí a náčiní si ale laskavě nechte do učebnic. Do kutilské dílny odjakživa patří verkcajk!

Pak tady máme ten adrenalin. Kutilové získávají adrenalin bezplatně. Z toho, jestli se práce povede, z toho, jestli jim zůstanou všechny prsty… a někdy i z toho, jestli to vůbec přežijí. Kutilům stačí, když si zalezou do dílny a kutí. V životě by je nenapadlo skákat na gumě z mostu, kutálet se ze svahu v nafukovací kouli. Spíš zkusí tu gumu nebo kouli z něčeho netradičního a nečekaného vyrobit.

Jsem kutil praktikující.

Razím zásadu, že každý nezdar je nutno vnímat jako úspěch, který se odkládá na zítra nebo pozítří. Možná i na popozítří, uvidíme, jak na tom budu s časem. (O tom, že nejmíň týden do dílny, tý zatracený špeluňky, ani nepáchnu, se radši nezmiňuju.)

Na nedostatek adrenalinu si nemohu stěžovat. Po psychicky náročnějším kutění si ale občas potřebuju s tou dílnou a verkcajkem leccos osobního vyřídit. Případný hluk vznikající při této proceduře maskuji hlasitým a optimistickým zpěvem. Nezdařené výtvory zásadně ukrývám tajně a v tichosti na dno popelnice.

Byly doby,

kdy jsem si na občasné nezdary v této oblasti stěžoval manželce. Už to nedělám, neb jsem zaznamenal, že mne sice trpělivě vyslechla, ale ani za mák nerozuměla tomu, co jsem jí povídal. Strachoval jsem se jednou, aby neutrpěla šok, když jsem jí opatrně sděloval, že při výměně gufera u šnekového převodu drtiče mi praskl svěrákový závit na hasáku. Vyslechla to, aniž by hnula brvou.

Navíc jsem ji několikrát přistihl, že to trpělivé poslouchání mých nářků skoro pořád jenom předstírá! Když jsem položil kontrolní otázku, jestli ví, o čem jsem mluvil, tak co myslíte? Nevěděla! Jak by taky věděla. Na Blaníku zrovna tancovali Hložek s Kotvaldem a zpívala jim k tomu Zagorka.

Víte, proč jsem tenhle příspěvek napsal? Jeden důvod prozradím hned: Chci povzbudit kutily, aby to nevzdávali. Nesmíme se nechat vytlačit ze světa jen proto, že jde všechno za pár zrnek rýže vylisovat z plastu. Je třeba být stále ve střehu! Až dojdou světové zásoby plastů a nebude z čeho vyrábět, přijde lidstvu zase vhod naše nápaditost a zručnost.

Ten druhý důvod najdete až úplně na konci, tady by mi pokazil moje oblíbená PéeSka.

P.S.1: Na vojně náš politruk parafrázoval název výše zmíněného Engelsova díla takto: Zásluha vojenských holičů na polidštění opice. Říkal to pokaždé při nástupu nováčků, když z mániček a dalších zarostláků vytvářeli ti holiči jeho ideál člověka: Vylepaného bažanta v nepadnoucí uniformě. Měli to za 5 minut a výsledek přesně odpovídal vysněnému komunistickému krédu: Všem podle jejich potřeb a zásluh. Pak bažant ještě vyfasoval přes rameno klacek, kolem pasu liánu a HURRRÁ NA NĚ!!!

P.S.2: Opravoval jsem jednou synkovi plastové autíčko vylisované nějakých 9500 km od Česka. Předpokládám, že přijelo po vlastní ose a nejspíš byly celou cestu špatné silnice, neb z té dálky přijelo ve velmi zbědovaném stavu. Doma dokázalo jednou jedinkrát objet obývák a rozpadlo se. Oprava šla celkem hladce, stačilo 5 pořádných tyčinek do tavné pistole, cca půl metru drátu a za půl dne znova jezdilo. Po tomto vylepšení celkové kondice, samolepkovém faceliftu a odstranění konstrukčních vad z výroby (aby se aspoň hladce točila kola) by trasu Česko – Čína zvládlo tam i zpátky a nikdo by to na něm nepoznal.  Složili jsme u toho s klukem (výrobci za trest) básničku. Manželka se jen zeptala: “Proč to vyrábějí a prodávají, když je to hned rozbitý?” “Aby za to od nás dostali peníze,” odpověděl jsem. Holt: jiný kraj, jiný mrav. Kutilství se tam nejspíš provozuje jako normální řemeslo a zdroj obživy. A pak se odtud přes půlku zeměkoule do Česka veze zboží, které nedostalo do vínku úkol sloužit. Účel jeho výskytu na pultech obchodů je jediný: Vyrazit ze zákazníka prachy. Liány tam určitě mají a znají. Měli by se ale kouknout po regálech, jestli je ještě pořád mají na co vázat. Couvání do pralesa by mohlo mít vliv na globální ekonomiku…

P.S.3: Milé zjištění: Po opravě autíčka už bych mohl dělat i toho prezidenta: slova s hvězdičkou uprostřed mi nečiní vůbec žádný problém. A pak, že kutilství v dnešní době nikam nevede.

A teď už můžu konečně prozradit i ten nejhlavnější důvod napsání tohoto příspěvku: JSEM BOREC ZE VŠECH BORCŮ NEJBORCOVATĚJŠÍ: DOKÁŽU OPRAVOVAT ČÍNSKÁ AUTÍČKA.

Budu muset znova zavolat do toho Pelhřimova: Jiní ten odpad při první poruše vyhazují, aby uvolnili místo dalšímu dovozu tím, že za pár korun koupí nový kus.

S nadějí, že bude lepší.

Bez kutilů nebude.

Tak děkuji za pozornost a zase někdy příště!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo, neu(o)věřitelné | Štítky: , , | Napsat komentář

TAJNOSTI ZUBNIČEK

Dobrý den!

Dnes si dáme něco o zoubkových vílách, někdy též zvaných Zubničky. Ať chcete, nebo ne, zoubkové víly jsou fenomén a zasluhují si patřičnou pozornost. Zasahují do života všech, kdo mají děti. Zasahují ale i do života všech ostatních, i když si to nikdo nepřipouští, neb nemá potřebné informace. Ucelené informace o zoubkových vílách nelze dohledat, najdete pouze kusé, neuspořádané a neúplné útržky, ze kterých lze jejich pravou podstatu pouze odhadovat. Možná to nikoho nezajímá, nikdo to neshání, snad jsou všichni přesvědčeni, že ví vše potřebné a dalšího hloubání není třeba.

Chyba lávky!

Pokusil jsem se o zoubkových vílách Zubničkách poshánět vše dostupné. Osobní zkušenost s touto problematikou nemám; za mně ještě nebyly. Čerpal jsem, kde se dalo. Moje děti o nich ví už od školky úplně všechno, tak mi vysvětlily jejich důležitou funkci ve společnosti. Kroutily hlavou nad mojí nevědomostí. Všichni další dotázaní tvrdí, že Zubničky existují. A kroutí hlavami nad tím, co jsem to za otce, když neznám zoubkové víly. 

Jasně, neznám.

No a co. Neměl jsem ještě příležitost s nějakou se seznámit, ony chodí tajně. Ale co jsou zač, to vím docela dobře. Pracují podle pořád stejného scénáře: Když dítěti vypadne zoubek, schová ho večer pod polštář a ráno místo zoubku najde minci nebo dárek. Důvěřivý mrňousek je udivený, jak to, co to, proč to. Dostane vysvětlení, že pro zoubek si přišla zoubková víla, Zubnička. Odnesla si ho a nechala tam místo něj odměnu. To podle toho, jak je rodina dítěte zaměřená. Jestli na dárky a nebo na prachy.

A fajrunt, dál se o Zubničkách nedá nic zjistit. K čemu víly ty zoubky potřebují, proč je sbírají, proč chodí tajně a proč je nikdy nikdo nespatřil, je ponecháno na fantazii rodičů. Vše důležité je obestřeno tajemstvím. Jenže já teď už vím všechno. Na tajemství jsem kadet, odhalil jsem, jak to je dál. Prozradím to až na konci, vy byste mi to jinak nedočetli.

Stará česká tradice

byla o tom, že když se dítěti prořezal první zoubek, dostalo od prarodičů a nebo od kmotřičky či kmotra minci. A šmytec. Tím to končilo. Mince se schovala dítěti na památku. Další osudy prvního zoubku a té mince se již nesledovaly, nebyl na to čas. Tahle tradice byla vytlačena novou. Zubničkovou.

Autorství

té staré, opomíjené, české tradice bych přiřkl nějakému vykořisťovatelskému pravičákovi. První zoubek je přece jen jeden, výdaje dárce minimální, stejně jako zisk obdarovaného. Zubničková tradice je pro děti štědřejší, takže se domnívám, že ji vymyslel nějaký odborář, sociální demokrat nebo komunista. Prostě levičák. A kolikpak je těch zoubků? Dvacet jich je! A to je sakra víc, než jeden. Tož tedy: naučme svoje děti, že co vypadlý zoubek, to dáreček. Některé děti už se nemohou dočkat, až jim vypadne další.

Každý člověk

prý má vlastní Zubničku, i já tedy mám někde tu svou. Smůla, že se to dovídám až v době, kdy se horkotěžko snažím, aby mi ty zuby v puse vydržely co nejdéle. Za žádný dárek bych je nevyměnil. Kdyby to muselo být, možná bych přistoupil na ty, co drží na šroubech a jsou nezničitelné. Ale za autíčka? Panenky? Lego? Túdle núdle! Zkuste rozkousat řízek autíčkem. Rozlousknout ořech Barbínou. Ani Kenem by to nešlo! Žvýkat žvýkačku legem? Kostičky se slepí a je po radosti.

Na první proříznutý zub si taky nevzpomínám, ale prý jsem na něj dostal stokorunu od babičky. Podle starých fotek ta babička na vílu moc nevypadala. Když mi první zub vypadl, tak to už si pamatuju. Naši vzali tu stovku od babičky a koupili mi něco na sebe. Byl jsem tudíž za fešáka. V puse mezeru po zubu, nové tepláky, pruhovaté triko, plátěnky s tkaničkami.

A zbylo i na tenkrát nezbytnou kšiltovku “leninku” v béžové barvě. Strejda Toník mi na ni připíchnul odznak Mototechny, vedle rudou hvězdu a já se stal partyzánem. Když bylo potřeba zkontrolovat kámoše, zda na svém kole výrobní značky Pionýr s torpédovým pohonem nepřeváží nedovolenou rychlostí kontraband, i to jsem, coby nekompromisní policista, zvládl. A ve volných chvílích jsem zastával náročný post generálního tajemníka Ústředního výboru Zeměkoule. 

Když jsem tohle

vyprávěl svým dětem, nechtěly mi uvěřit, co se dřív nechalo koupit za stovku. To vyprávění v nich však nejspíš vzbudilo přesvědčení, že jsem se narodil nějak těsně po době kamenné, hned potom, co se začaly tisknout ty stovky. Není to pravda. Vždyť jsem (jenom!) o čtyři dny starší než Večerníček a to je pořád klučina, nemyslíte?

Čím déle nad tím přemýšlím, nemůžu se zbavit pocitu, že ty víly Zubničky k nám navál západní vítr. Když na začátku těch slavných devadesátek pořádně zadul, tak k nám hnal nejen ten kapitalismus, ale i velmi nepřehledně zašmodrchaný propletenec z Valentýnů, ze Santa Klausů, Halloweenů a … Zubniček. Kteréžto živly, téměř zde nemaje přirozeného nepřítele, obsazovaly naši zem vytlačujíc tradiční české Dušičky, Vánoce, Ježíška, MDŽ, Josefa, Jana Husa a Cyrila i s Metodějem.

Naše pěkná

stará tradice Stovka na první zoubek nebyla dostatečně tržní. Musela být nahrazena tržnější Zubničkou, která dává drobné dárky za každý z těch dvaceti mléčných zoubků, což je 20 krát minimálně 100,- a to už se kšefty jinak hejbou. A ekonomika, ta vzkvétá. Hoj!

A když už jsme takhle daleko,

přečtěte si to slibované odhalení záhady. Každá zoubková víla sbírá ty zoubky hlavně proto, že žádné svoje nemá. Na svět přichází bezzubá a to ji trochu štve. Je holka, chce být fešanda. Proto se nechce ukazovat, proto ji nikdo nikdy nespatřil. Každý dárek, který někomu dá, pro ni znamená, že ona bude mít o zub víc.

Teprve když s ní člověk všechny svoje zuby vymění za dárky a už nemá co vyměňovat, je zoubková víla spokojená, protože má to, co vy už nemáte. Zuby. A z původně bezzubé zoubkové víly se stane zoubková víla zubatá. Vlastně takhle: Zubatá. Vaše Zubatá. A už jen čeká na svůj čas. Ta moje je ještě pořád bezzubá, nic ode mě nedostala.

Takže vlastně:

JUCHÚÚ! Budu tady otravovat ještě pěkně dlouho. Máte se nač těšit. Tedy – pokud si někde nenechala udělat falešné.

Nevynechejte PéEska, jsou jen tři:

P.S.1: Byl bych rád, kdyby si v tomto příspěvku našel to své taky Ježíšek. To jako, aby si dal trochu víc pozor, jak plní ta přání, která mu dodnes nechávám sepsaná za oknem. Jestli mi letos nepřinese to, o co jsem mu psal už loni, předloni a předpředloni, tak si napřesrok pořídím punčochu patřičných rozměrů, v obýváku postavím krb a spolčím se s výrazně efektivnějším Santou. Jen pro připomenutí: Klíma Zdeněk, Arnoštovice: hoblovku do dílny, nové auto do garáže, fasádu, k tomu na celý rok neomezená data zdarma. A vyhrávající stírací los s aspoň melounem na drobné výdaje. Poslední šance. Jasný?! 

P.S.2: Pro ty nejmenší: Až vám vypadne zoubek, dejte ho pod polštář a zkuste tu noc neusnout. Zubničku neuvidíte, uvidíte maminku, jak se opatrně plíží k vaší postýlce. Vymění ten zoubek za dáreček. Že by snad maminka byla vaše Zubnička? Nene. Když se jí na to ráno zeptáte, s úsměvem vám vysvětlí, že Zubnička neměla tolik času, tak jí ten zoubek připravila do kuchyně na stůl a pak vám dala pod polštář váš zasloužený dárek. Nebojte se, nedělá z vás blbečka, ta vaše maminka. To ona jen má strach, aby se vám děti nesmály, kdybyste jim řekly, že k vám zoubečková víla nechodí.

P.S.3: A nakonec pro maminky: Maminky, maminky, vy tomu dáváte. Když už vás ty děti přistihnou, mohly byste se přiznat a říct, jak je to doopravdy. Dětem se nelže! Poznamenalo by je to na celý život. Zubnička je přece v nemocnici. Když nakoupila dárek pro vaše dítě, tak hrozně spěchala, aby ten dárek doručila včas. Nedávala pozor a vlítla pod auto. Ještě, že jste šly zrovna okolo, jinak by to ta Zubnička neměla po kom poslat. No, taky nic moc, žejo. Ale když k tomu připojíte, jak se má přecházet přes ulici, je to aspoň výchovné.

Děkuji za pozornost!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

 

Rubriky: Co se nikam nehodilo, neu(o)věřitelné | Štítky: , , , | Napsat komentář

MAŠKARY 2018 ARNOŠTOVICE

Dobrý den!

Konečně jsem udělal ten slibovaný prohlížeč z maškar. To je od 17.2.2018 pouze o devět měsíců a devět dnů později. Čekal jsem na nápad. Když nepřišel, udělal jsem to tak, jak jsem to chtěl udělat už v březnu. A je to.

Po kliknutí na náhledový obrázek se na nové záložce otevře prohlížeč.

Ten samý prohlížeč je umístěn i na konci přehledného seznamu maškarních prohlížečů za minulá léta s názvem MAŠKARY 2012 a dál. Odkaz najdete v pravém bočním panelu. To je takový ten svislý seznam vpravo a uvádím to pouze pro ty, kdož minulé prohlížeče minuli a nebo si je chtějí dát znova. Třeba jen tak pro porovnání.

Veškeré fotky, které se mi podařilo poshánět, jsou nadále bez jakýchkoli úprav na mojí Zoneramě, jde odtud i stahovat.  Naleznete je zde

Návštěvy hlaste předem!

U mě doma, ne na Zoneramě a ne na mojí webce, to dá rozum. Na ty může každý kdykoli. Pokud by se náhodou stalo, že bych měl za své počínání přebírat nějakou státní cenu, vyznamenání nebo jakékoli jiné ocenění, prosím, neříkejte nikomu, kde bydlím. Jsem bedlivě hlídán a chráněn naším hlídacím kocourem, který se pravidelně pohybuje v blízkém okolí. Tento čas též využívá k doplnění tukových zásob a k vykurýrování ze zranění získaných v bitvách o přízeň koček; v této době bývá nevrlý a velmi nedůtklivý. V prvním jde zásadně po brýlích! (platí i pro Slonkovou s Kubíkem). Toto nechť vezmou na vědomí všichni, kterým by se snad náhodou ten prohlížeč nelíbil a chtěli mě z toho důvodu navštívit.

P.S.: taky mám obavu, aby s někým neodešla evidenční fena Barča, jejíž práce spočívá v tom, že neomylně a přesně registruje kolemjdoucí a jejich výskyt hlásí ostrým a životu nebezpečným štěkotem. Štěkot lze krátkodobě zastavit (a život si zachránit) pouze piškotem podaným skrz plot. Tohle píšu hlavně proto, abyste nosili v kapsách ty piškoty. Kdo to má pořád kupovat.

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: o společenském dění v Arnoštovicích | Štítky: , , | Napsat komentář

STÁHNĚTE SI KALENDÁŘ 2019!

Dobrý den!

Abych pořád do něčeho nevrtal, tentokrát mám něco pro šikovné ruce. Chcete-li si doma s dětmi vyrobit originální měsíční kalendář na rok 2019, můžete zkusit některý ode mě. Vytisknete (nebo necháte vytisknout), stačí na to obyčejný kancelářský papír A4. Pak to dáte svým capartům domalovat. Můžete tam ale nalepit i fotky…

Stačí

už jen sešít (nebo nechat svázat do kroužkové vazby). V případě nouze to lze svázat i provázkem po vyseknutí děr kancelářskou děrovačkou. Doporučuji vyztužit záda kalendáře pevným kartonem stejné velikosti. Nezapomeňte na očko pro zavěšení. A máte pro někoho praktický a pěkný dárek.

Co za to?

Tady u mě nic. Osobní data nesbírám, nezpracovávám, neprodávám, do soukromí nelezu, s reklamami neotravuju. Když pro mě budete chtít něco udělat, tak udělejte tohle: něco si tady přečtěte a nebo prohlídněte. Nabídka je v pravém bočním panelu a není tam nic infekčního. Když se vám to bude líbit, tak to pošlete dál… A když ne, tak stačí za rok nakouknout, jestli tady nemám kalendáře na 2020.

Kalendáře jsou ve formátu PDF, malý objem dat a pohodlně se to tiskne. Po kliknutí na náhledový obrázek se vám otevře nová záložka, odkud lze buď stahovat a nebo rovnou tisknout.

Kalendář 2019 naležato:

otevře soubor ke stažení či k tisku

 

Kalendář 2019 nastojato:

otevře soubor ke stažení či k tisku

 

Nevynechejte moje PéeSka:

P.S.1:  Chcete-li zažít po zbytek dne štěstí, přečtěte si aspoň dva moje příspěvky. Chcete-li mít štěstí týden, upozorněte na existenci mojí webky sedm známých. Chcete-li mít štěstí měsíc, pošlete emailem odkaz na moji webku aspoň dvanácti přátelům, kteří umí číst. Chcete-li být šťastni po zbytek života, občas nakoukněte na moji webku. No,… můžete taky zkusit pořídit si medvídka mývala. Ale co vím, tak to ještě nikomu nepomohlo.

P.S.2: Abych zas tak moc nezdržoval: Pan František si stáhl a vytiskl kalendáře. Nepřečetl si ani jeden příspěvek a až do večera se pekloval s těmi kalendáři. Chtěl to dát svému klukovi, aby tam něco namaloval. Protože neměl štěstí, sešil kalendáře se zpřeházenými stránkami a kluk mu navíc všechno počmáral a potrhal. A tak všechno zmuchlal a vyhodil. Když to druhý den tisknul znova, došel mu v tiskárně inkoust. Byl už velmi rozčilený, protože se mu nedařilo a zase to všecko musel vyházet. Z toho rozrušení zapomněl upozornit své známé na existenci mojí webky. Do týdne se mu porouchala tiskárna a ohnula se mu sešívačka. Jeho posledních dvanáct přátel ho do měsíce opustilo. Naštvali se, že jim neposlal odkaz na moji webku a oni neměli co číst. Navíc přišli o možnost vytisknout si kalendáře. Aby to nebylo všechno, opustila ho manželka, neb jí nevoněl jeho nový medvídek mýval. A vzala s sebou pryč i kluka. Teprve koncem ledna, když takhle jednou seděl sám se svým medvídkem mývalem u počítače, začetl se ze zoufalství do příspěvků na mojí webce. Mýval zůstal chvíli bez dozoru, Františkovi utekl a už se nikdy nevrátil. František hned druhý den vyhrál ve sportce. Manželka se mu vrátila hned, jak se to dověděla. Kamarádi se to dověděli časem taky a zase se začali k němu hlásit. Každý mu daroval na usmířenou novou sešívačku plnou nábojů. Vidíte? Pro Františka nakonec dopadlo všechno dobře. Měl to ale jen tak tak! …A jestli vás ani tohle nepřesvědčilo, tak si trhněte nohou. 🙂

Děkuji za pozornost! ZK

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

VOLEBNÍ KNEDLÍKY

Dobrý den!

Mám vždycky obavu, že se mi nepovede úvod, když sem jdu něco psát. Nakonec to často vyjde tak, že úvody a PéeSka jsou to nejlepší, co jsem tady kdy napsal. Dneska to bude o vaření knedlíků. Doufám, že to nikoho z čtenářů neodradí a všichni vydrží až do konce. Však víte: Budou tam PéeSka…

Správný knedlík

je takový, na kterém sosík vzorně drží, ale nerozmočí ho. Jde napíchnout na vidličku. Lze z něj nožem odkrojit sousto, aniž by se při tom rozlomil talíř. Snad jsem to popsal přesně.

JENŽE: Já občas uvařím knedlíky jako vata. Nevím, proč. Nasáknou se sosíkem a je z nich blemcačka. Někdy zase vůbec nevyběhnou a jsou zdrcnutý. Taky nevím, proč. Uvnitř jsou sklovatý, tvrdý jako štolverk. Málokdy ty knedlíky trefím tak, aby bylo na první pohled jasné, že jde o knedlíky. Tajemství dokonalosti knedlíků se prostě skrývá někde uprostřed cesty mezi blemcačkou a štolverkem.

Díky těmhle komunálním volbám jsem to ale mezi tu blemcačku a štolverk trefil úplně přesně, což vysvětluje, proč jsem to nazval Volební knedlíky. Nějaké jméno dostat musely a když se povedly o těch volbách, tak to bylo nasnadě. Musíte číst dál, to nejde popsat jednou větou.

Jdeme vařit:

Na Volební knedlíky budete potřebovat: 500g hrubé mouky, 500g polohrubé mouky, 4 housky pokrájené na kostičky, 1 lžíci soli, 350 ml vlažného mléka, 1 kostku kvasnic, 1 vejce, vlažnou vodu. */

*/Z uvedeného množství surovin budete mít knedlíků na vydláždění menšího nádvoří. Nemáte-li žádné nádvoří, případně chcete-li menší množství, je nutno vše důkladně přepočítat. Kdo umí někam vrazit 1/4, 1/2 nebo 3/4 vejce, má můj obdiv. Jestli to neumíte, neklesejte na mysli, jste na tom stejně, jako já. Dejte celé. Nejste v laboratoři. Jste v kuchyni.

Výroba těsta

V míse smíchejte hrubou a polohrubou mouku, sůl a housku pokrájenou na kostičky. V odměrce odměřte vlažné mléko, rozdrobte do něj kvasnice a rozmíchejte. Vražte do toho to vejce, rozkloktejte a odměrku dolijte vlažnou vodou tak, aby vám vzniklo 800 ml roztoku. Vše vlijte do mísy s moukou, solí a houskou. Důkladně míchejte, až vznikne těsto.

padělek historického receptu

Poznámka: Správně umíchané těsto má tyto nezaměnitelné vlastnosti: Těsto nabrané na ruku nejde za žádnou cenu zahodit. Vnoříte-li do těsta ruku, tato už nejde vytáhnout; při pokusu o vytažení ruky z těsta se nadzvedává těsto i s mísou. Ruka jde z těsta vyprostit jen s maximálním úsilím za použití stěrky nebo příborového  nože. Oba nástroje použijete tak, že budete těsto postupně odškrabovat z ruky tak dlouho, až se tato od mísy s těstem oddělí. Zbytek těsta z ruky pak smyjte vlažnou vodou ve dřezu.

Ihned po vymíchání těsta napusťte do velikého hrnce studenou vodu, postavte na sporák a dejte ji vařit. Těsto v míse lehce urovnejte stěrkou, zaprašte jej hladkou nebo polohrubou moukou a zakryjte utěrkou. Jak vidno, příprava těsta se bez voleb docela úplně obejde. Na ni však bezprostředně navazuje

Volebně – technologická část,

která právě změní knedlíky obyčejné v knedlíky volební. Tady to je trochu fofr, nenechte se ničím zdržet.

  1. Rychle se převlékněte ze zástěry do něčeho lepšího, vezměte sadu hlasovacích lístků a mazejte k volbám.
  2. Urychleně odvolte a leťte zpátky domů dovařit ty knedlíky.
  3. Těsto vám zatím lehce prokyne a voda ve velikém hrnci vře klokotem.

Vaření

už je zase to tradiční nůďo. Těsto za pomoci stěrky vyklopte na silně pomoučněný vál. Rozdělte jej na 6 stejných dílů, ze kterých uválejte válečky. Tyto pak vložte do vroucí vody a při mírném varu je tam za občasného otočení ponechte 30 minut. Po vyjmutí z hrnce nakrájejte na kolečka a… DOBROU CHUŤ!

Úspěch lze zaručit jen za těchto podmínek:

  1. Musíte bydlet 220 m od volební místnosti, stejně jako já.
  2. Ve volbách nesmí kandidovat víc než jedna strana, stejně jako u nás. Než byste zakřížkovali své oblíbence, hrozí vám překynutí těsta a překypění vody z hrnce. V tomto případě využijte možnosti předkřížkování volebního lístku doma ještě před zahájením vaření.
  3. Ve volební místnosti nesmí být fronta, stejně jako u nás. Bylo sobotní dopoledne a všech 67,14% zúčastněných voličů vařilo a nebo čekalo na sobotní oběd.
  4. Musíte mít připravenou občanku ke kontrole, stejně jako já. Při hledání osobního dokladu až po vyzvání vám opět hrozí překynutí a překypění.
  5. Nikde se nezakecejte, stejně jako já. O tom, že při zakecání vám opět hrozí překynutí a překypění, už se, jak vidíte, raději ani nezmiňuju.

Pokud přesně dodržíte popsanou technologii, získáte luxusní přílohu, která se hodí jak k omáčkám, tak i k mistrovsky pečeným masům. Vše, k čemu knedlíky podáte, získá jemnou příchuť výjimečnosti a exkluzivnosti.

Možná řeknete:

“Jaképak Volební knedlíky? Vždyť jsou to obyčejné houskové knedlíky…” Ano, jsou to obyčejné houskové knedlíky. Ta přidaná hodnota se ukrývá v praxí ověřeném výrobním postupu a v názvu Volební knedlíky.

Na těch knedlíkách se pokusím demonstrovat, že i taková běžná věc se nechá uvařit tak, aby to mělo styl. A na styl a stylovost se dneska kouká ze všeho nejvíc. I obyčejný český knedlík má právo ukázat, že do lepší společnosti patří! I když je mu to upíráno, protože je to jen ten český knedlík.

Styl

Jestliže vám jde hlavně o ten styl, vyžádá si vaření knedlíků menší investici v podobě nového značkového osmilitrového nerez hrnce (8 000,-Kč, co litr, to tisícovka), musíte zaběhnout na kosmetiku (1 200,-Kč) a pořídit fešnou zástěru s laclem a krajkovými ramínky, jako nosila Rettigová (2 460,-Kč). Housky (pro tu stylovost nejlépe z francouzského pekařství) je nezbytně nutné stylově krájet keramickým nožem zdobeným ornamenty!!! (3 299,-Kč).

Mezi obzvláště stylové činnosti se počítá i používání bio surovin. Bio mouku, bio mléko a bio vejce dnes seženete na každém rohu, takže není nic lehčího. Možná by mohlo být zábavné zjistit, co extrovního žerou biokrávy a co zobou bioslepice. Třeba jim jen před spaním promítají nějaké pěkné biáky. Nebojte se ale nic, chuť knedlíků zůstane nedotčena. Cenově se dostanete zhruba na šestinásobek, ale jednou za volební období si to dovolit můžete.

Dále je naprosto nevyhnutelné pořídit z celé události videozáznam a cca 30 selfíček; vše pak umístíte na sociálních sítích. Všichni obdivně vzdychnou, až uvidí, jak se správně vaří knedlíky.

Už v předchozím 

příspěvku jste mohli zaznamenat, že jsem se začal vyhýbat vrtání do politiky a politiků. Jak vidíte, úspěšně v tom pokračuji. Píšu o knedlíkách. Je tady i trochu o volbách, ale není to úplně o volbách. Je to jen maličko o volbách; knedlíkový text převažuje. O volby to jen tak cípkem zavadilo, volby tu pouze plní funkci časomíry. V této souvislosti mne napadlo, že se musím poptat v Pelhřimově, jestli by mi mohli věnovat jednu stránku v České knize rekordů. Navrhuji sekci Národní hrdost. Zápis by byl:

  1. za nejrychleji provedené hlasování ve vzdálenosti 220 m od trvalého bydliště
  2. za světové prvenství ve využití voleb k určení doby potřebné k vykynutí knedlíkového těsta.

Tajně taky doufám, že se zpráva o zápisu objeví v hlavní zpravodajské relaci na Nově, Primě a Barrandově. A Láďu Hrušku bych ty knedlíky dokonce osobně naučil. Chtěl bych za to jen vychechtané ozdobné kypřítko do květináčů ručně vyrobené z ulomeného klacku natřeného zbytkem stříbřenky na roury od kamen.

A můžeme jít na PéeSka:

P.S.1: Když se nebudete s tou volbou moc párat, stihnete i zapózovat u volební urny a pronést něco povznášejícího, například: “Volím demokracii a můj počin nechť je následován všemi, kdo chtějí novou vodovodní přípojku, vyasfaltované ulice, vydlážděné chodníky a pravidelnou autobusovou dopravu! Reklamní letáky rovnou do popelnic! Hasičům nové uniformy a větší stříkačky! Fotbalistům nové sítě a vápno na čáry! Arnoštovicím aspoň jednu stanici metra! Hanba všem, kdo na procházce nesbírají po svých miláčcích jejich hovínka!”

P.S.2: Víte proč chodí tak málo lidí k volbám? Nemají čas. Kvůli nedostatku času se živí čínskými polívkami za čtyři padesát. Na domácí knedlíky rezignovali, nejdou uvařit za tři minuty. Jestli potkáte nějakého sociologa, tak mu to, prosím, vyřiďte. Voliči nejsou frustrovaní, jen nemají ten čas. Nestíhají to: nemůžou od televizí, aby jim neuniklo volební dění v republice.

P.S.3: Kdybych se s těmi knedlíky přece jen dostal do televize, budu se strachovat, aby na mě nevlítnul Šéf. On není můj šéf, ale stejně se ho dost bojím. Protože to je pořádnej brusič, co se vaření týče. Mluví sprostě a hází nádobím. Asi bych mu zkusil tvrdit, že to není o knedlíkách. Že to je o volbách. A o knedlíky to jen tak lehce šmrncne. Hm. Ale stejně kvůli tomu nakonec do té televize radši ani nepůjdu.

A proč jsem se pouštěl do psaní zrovna o těch knedlíkách? Přece proto, abych se pochlubil, že se mi něco povedlo a mám z toho radost…

Děkuji za pozornost!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo, o společenském dění v Arnoštovicích | Štítky: , , , | Napsat komentář

KOŤÁTKA A BLBÝ HEMZY

Dobrý den!

Dnes to bude něco o koťátkách. A připravte se i na blbý hemzy.

Koťátka 

mi už dlouho nedají spát, pořád se mi do všeho míchají. Jsem tím skoro posedlý. Sotva začnu cokoliv psát, hned mi nějaký vnitřní hlas našeptává: “Napiš, co by na to řekla koťátka, vymysli, jak by koťátka reagovala na tohle či onohle.” Prostě, dokud o nich aspoň něco nenapíšu, nebudu mít pokoje.

… co by na to řekla koťátka… Jak je znám, dokážu celkem přesně odhadnout, co by řekla. Co je ale hlavní: koťátka používají dva jazyky, každý je určen pro jinou skupinu obyvatel planety. A každý má jinou výslovnost a i význam.

Jeden jazyk používají, když mluví s někým, kdo je miluje, obdivuje, mucká, šišmá, hladí, drbe, chová a stal se dobrovolně jejich otrokem. Téhle řeči se říká mňoukání. (Chcete-li věcně přesnou a stylisticky čistou definici mňoukání, přečtěte si to v O pejskovi a kočičce.)

Druhý kotěcí jazyk je mňákání. Mňákáním hovoří pouze s omezeným počtem obyvatel planety. Do této skupiny patřím já a další opovrženíhodné osoby, které je nemilují, neobdivují, nemuckají, nešišmají, nehladí, nedrbou, nechovají a odmítají se nechat zotročit. Když koťátka mňákají, ježí při tom chlupy; oči jako reflektory.

Já osobně koťátka moc nemusím… Stala se součástí mého života přes můj nesouhlas. Protože je nemusím, nevšímám si jich, ale stejně mi pořád něco povídají. Dobře vím, co mi povídají, ale dělám, že nerozumím. Abych jim nemusel sloužit.

Jdu po dvoře, “MŇÁK, MŇÁK!” To je v kotěcí řeči tohle: “Naval žrádlo! No! Koukej sypat domů pro granule! Kvaltem! Nebo tě roztrháme na cucky!” Ale já se jich nebojím, jsou menší než já, tak vím, že jen vyhrožujou.

Jindy to jejich “MŇÁK!” znamená: “Co sem lezeš, to je naše zápraží. Ještě na nás šlápneš. Si tady hrajem, tak vocaď mazej, než tě roztrháme na cucky!” Tím trháním na cucky straší furt. A já se jich stejně nebojím, jsou přece menší než já, tak vím, že jen vyhrožujou.

Další “MŇÁK! MŇÁK! MŇÁK!” slyším ze zahrady. To nejdrzejší takhle přikazuje: “Jsem vylezlo na strom a tejďkonc nemůžu dolů. Volej hasiče a Novu, nebo mě koukej sundat! A zkouší zas to nacvičené: “Jinak tě roztrhám na cucky!” Mám pro strach uděláno, je menší než já, tak vím, že jen vyhrožuje. (Navíc je na stromě a nemůže dolů.) Strouhám mu mrkvičku a přidávám obouručný dlouhý nos.

Chci si sednout venku na židli, nejde to. Leží na ní kotě. Dobře ví, že jsem starší a stejně mě nepustí. Dělá, že spí, nevychovanec. Kdybych na něj sednul, určitě udělá: “MŇÁK!” (což vyjadřuje: “Idiote! Nemůžeš dávat pozor? Tady je ob-sa-ze-no! Napořád, jasný?” A už tradiční: “Nebo tě roztrhám na cucky!”)

To mňákání mě ničí.

Nedá se před tím schovat, nedá se před tím utéct. Někdy jim odpovídám hezky po česku: “Jen si pěkně zavolejte na maminku. Když si vás přitáhla, ať se o vás postará!” Ta se ale, potvora, válí na střeše, smahne se na sluníčku, chrní tam a o koťata nedbá. Pokud nechrní, chrnění předstírá a určitě si promýšlí, jak by mě za moje macešské chování k jejím pokladům řádně vosolila. (Zase mi přeběhne nečekaně přes cestu za účelem doručení pořádné dávky smůly. Nic jiného neumí, myslí si, že to stačí.)

Do doby,

než jsem si roztřídil vlastnosti koťátek na ty dobré a špatné, jsem koťátka považoval za nepotřebnost a neužitečnost. Teď už vím, že koťátka se přece jen k něčemu hodí. Jejich správným používáním lze rozvíjet mezilidské vztahy. A je-li třeba, tak i rozbíjet. Kdo tohle ví a zná, může s tím i dle libosti pracovat.

Koťátka jsou totiž roztomiloučká, heboučká, přítulňoučká a hravoučká. Kupovala by Whiskas. Když jsou májová, tak dobře chytají myši. Tyto informace jsem získal od milovníků a výrobců všeho kočičího a z Babičky Boženy Němcové.

Koťátka jsou ale taky dotěrná, vlezlá, pro zlost. Pořád se motají pod nohama. Sotva jedna odejdou do světa, přijdou další. Jsou vypočítavá a s pomocí těch svých roztomilých vlastností si zotročují většinu lidské populace, aby jim tato v budoucnu věrně sloužila. V dospělosti se mění v podlá stvoření, která křížíce lidem cestu samou smůlu roznášejí. Chytají ptáky, ač jsou bohatě zásobeny myšmi, granulemi, kočičími konzervami a dalšími pochoutkami, které produkuje kočičí průmysl. Přiznávám, že zdrojem těchto informací je převážně moje osobní nevraživost vůči všemu kočičímu. A pár babských pověr, které se mi teď náramně hodí do krámu.

Vidíte už ty možnosti? No přece:

Máte někoho, komu chcete projevit svou náklonnost? Darujte mu koťátko. Nebo dvě. To bude radosti. Jen ať se s nimi pěkně vycicmá. Cennější dárek nemohl dostat. Při každém cicmání si na vás vlaze vzpomene. Hned bude vědět, že má na světě spřízněnou duši.

Štve vás někdo? Darujte mu koťátko! A nebo hned dvě. Budete vypadat jako dobráci, kteří se chtějí, i přes drobné rozepře, skamarádit. Má sice ten dárek trochu špatných vlastností, ale to tak prostě je. Všichni mají své chybky, nikdo není bez vady.

Ani jedněm, ani druhým nesmíte prozradit, že kočka přitáhla koťata a potřebujete je udat. Ať vám nezůstanou na krku. Nezapomeňte přidat (vhodně upravenou) větu o májových koťátkách od té Němcové. Vaše listopadová přece chytají myši ještě líp než srpnová, za kterými pokulhávají ta májová o celých deset procent. To obdarované ohromí.

S koťátky zdánlivě nesouvisí blbý hemzy, o kterých se dočtete níže. Kdo chce, může si myslet, že jsem blbý hemzy namíchal do povídání o koťátkách jen kvůli tomu, aby nadpis tohoto příspěvku zněl atraktivněji. Nadpisy táhnou.

Blbý hemzy

Minulý týden mi přišel kritický email od jednoho pána, který si četl na mojí webce. Prý jako nic ve zlým, ale nelíbí se mu mé narážky na politiku a na politiky. Podle něj to všechno jsou jen blbý hemzy.

Naprosto s ním souhlasím, má pravdu. Blbý hemzy mi vždycky šly ze všeho nejlíp. Jdou mi skvěle třeba i ve dvě ráno. Zkuste mě v tu dobu vzbudit a přesvědčíte se sami. Tak blbý hemzy jste už dlouho neslyšeli.

Pokud někomu vadí moje blbý hemzy, prosím o maličko trpělivosti. Teď zrovna všichni makají na tom, aby ta politika šla nahoru. Pomáhá i opozice. A až bude ta politika na dostatečně vysoké úrovni, což bude zanedlouho, hodí se k ní jen chytré hemzy. Jak už čtenáři mojí webky jistě poznali, na chytré hemzy já nemám hlavu. Na chytré hemzy musíte mít makovici! A ne kedlubnu. Takže si počkejte, přejde to samo a budu mít s blbými hemzy utrum.

Taky pamatuju politiku, ke které nebyly dovoleny žádné hemzy, ani chytré, ani blbé. Ti, co hemzy tenkrát zakázali, totiž neuměli ty chytré rozeznat od těch blbých. A kdoví, jestli to vůbec nějaká politika byla. Tak to teď zkouším dohnat, abych si přišel na své. Zároveň se trochu strachuju, jestli někdo potajmu nemaká na politice, která nebude stát ani za ty hemzy.

A na konec:

Hlavně nezapomeňte: koťátka NELZE posílat poštou! Musíte je doručit osobně! Obdarovaná osoba by mohla mít blbý hemzy. Zvláště pokud byste je poslali na dobírku. Pošta navíc není žádný rychlík; koťátka by mohla dorazit s docela jinými vlastnostmi, než s jakými jste je odeslali.

Jak je vidět na příkladu těch koťátek, umím psát příspěvky i bez politických narážek. Jen nevím, jestli to příště zase vydržím.

A teď už jen pár mých oblíbených PéEsek:

P.S.1: Zcela bezkonkurenční jsou na chytání myší koťata, která se narodila v kteroukoli dobu. Mají to v krvi po mámě – doma ani myška. Zadávila i dvě počítačové. 

P.S.2: Australští vědci v čele s kočkologem M. N. Ouksonem zkoumali několik generací koček domácích. Léta trpělivě shromažďovali cenné statistické údaje o vlivu data narození koček na chytavost myší. Když už chtěli sklízet plody svého snažení, stal se malér. Nepochytané myši jim rozhryzaly a sežraly podklady za několik let nazpět a k tomu došly peníze na další výzkum. Aby vědci neutrpěli světovou ostudu, vypracovali a v odborném tisku zveřejnili článek, který konstatuje, že myši jsou chytány všemi narozenými kočkami. Myši nejsou chytány pouze kočkami nenarozenými, takže je dobře že se kočky rodí. Jinak by lidstvo zažilo katastrofu, myši by všechno sežraly. Australští vědci tímto ukončili výzkum koček a vrhli se na výzkum myší. Získali grant na tříletou studii, kterážto má odhalit, jak to ty myši dělají, že ještě nebyly všechny vychytány kočkami. Souběžně s tím poběží i výzkumný program mající za úkol vypátrat, proč myši s takovou oblibou rozhryzávají papír, na kterém jsou výsledky několikaleté vyčerpávající práce. A další skupina vědců se pokouší vyvinout takový druh papíru, který myši nehryžou, aby bylo za ty tři roky co zveřejnit.

P.S.3: Pánovi, kterému se nelíbí, co a jak píšu, posílám tento vzkaz: “MŇÁK!” (Trochu jsem se od koťat naučil mluvit v té jejich druhé řeči. V překladu to znamená: “Když se ti tu nelíbí, tak vocaď mazej a nemusíš se vracet. Taky bys mohl dostat jako dárek koťátka. A zbydou z tebe jen cucky!”) 🙂 Činím tak na podporu slečny Farné, jejíž odvahu vzepřít se blbým hemzům fanoušků jsem ocenil zvednutým palcem. Slečně Farné tímto nabízím do zásoby koťátka pro případ nutné obrany svých osobnostních práv.

Děkuji za pozornost a zase někdy příště!

Jo, vidíte. Já nevysvětlil tu souvislost koťátek s blbými hemzy. To nechávám na čtenářích. Já nikoho k ničemu nenavádím. 

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , | Napsat komentář

PAVOUK Z RÁNA

Dobrý den!

Téma tohoto příspěvku mě napadlo někdy po jaru. Takhle jednoho rána, nic zlého netuše, vstanu, rozsvítím a tfuj, to jsem se lek! Těsně před nosem se mi houpe na nitce pavouk. Nic prý nenese větší smůlu! Přísloví Pavouk z rána – mrzutost a váda se jen tak samo od sebe na světlo světa nedostalo… “No, tě pic! To bude den,” říkám si. “Co si jen počnu?” Já na tohle totiž stoprocentně věřím.

Vidět z rána pavouka

fakt není žádná legrace. Pokud s tím nemáte žádnou zkušenost, rád se podělím, mám dost nastudováno. Je to maličko jinak: Pavouci nikdy nenosí smůlu, ti nosí zásadně štěstí. Umí ale číst na stránkách Osudu a pokud se vám ráno zjeví, tak vás přichází varovat: Osud vám nachystal pekelný den. Pavouka ráno viděti je horší, než potkat pohřebák na kruháči a nebo tři sanitky za sebou. I tak ale považujte za štěstí, že se vám pavouk po ránu ukázal. Říká vám vlastně: “Buď ve střehu!”

Pavouk se vám samozřejmě musí ráno zjevit nečekaně. Když ráno vstanete, prolezete všechny kouty v bytě a pak slzíte nad sebou a nad svou smůlou, tak to neplatí. I když… Poslední dobou mi připadá, že spousta lidí to tak dělá. Aby měli důvod čumět jako měchuřiny a štěkat po lidech jako vzteklí psi.

Při ranním nečekaném setkání s pavoukem zachovejte klid. Neudělejte osudovou chybu a nerozmázněte ho hned plácačkou. Takové hlouposti se dopustí jen sebevrah! Když dodržíte celkem jednoduchý návod, který přikládám, máte slušnou šanci dožít se večera bez úhony:

  1. Pavouka šetrně odstraňte z domu. Dnes se hodně hraje na to, aby to bylo stylové, takže ho vyneste na dvoutisícovce Destinovou nahoru. (Jde to i na obyčejném listu papíru, ale nemá to tak výrazný celebritózní efekt.)
  2. Do ničeho důležitého se nepouštějte, nic nepodnikejte, nic nerozjíždějte, vyvarujte se zásadních rozhodnutí.
  3. Než vyjdete z bytu, na levé ruce potajmu udělejte z ukazováku a prostředníku křížek.
  4. Choďte po levé straně pravého chodníku.
  5. S nikým nemluvte a koukejte se do podlahy.
  6. Jste-li žádáni o pomoc, beze slova utečte.
  7. Pokusí-li se manžel(ka) vyvolat hádku, napočítejte do třinácti, poté podrážděně vyštěkněte: “Já se s tebou nehádám!” a odběhněte vyplakat se do polštáře. Nemáte-li k dispozici polštář, vyplakejte se do něčeho jiného. Doporučuje se hořký pláč a hluboké vzlyky.

Přísloví Pavouk zrána – mrzutost a váda si zapište za uši. Jakmile jste zaznamenali jeho existenci, bude vás provázet celý zbytek života. I mně kdysi nějak utkvělo v paměti. Někde tam bylo a čekalo na svou příležitost. Aby mohlo vytanout ze vzpomínek, až přijde jeho čas. Výrazy utkvělo v paměti a vytanout ze vzpomínek jsem nezařadil do textu jen tak zbůhdarma. Pokud se tyhle výrazy někde objeví, můžete si být jisti, že půjde o tajemno, napínavo a zákeřno.

Nedá vám to:

Hned začnete pátrat, jak to bylo s tím utkvěním a jak to dopadlo s tím vytanutím. Tyhle dva výrazy musí jít ruku v ruce – kdyby někde něco jen utkvělo a pak to nevytanulo, tak to utkvělo docela úplně zbytečně, to dá rozum. A z opačné strany: nemůže nikdy nic odnikud vytanout, pokud to tam předtím neutkvělo. To dá rozum taky.

Abych se vyhnul patáliím s pavouky po ránu, používám jeden osvědčený rituál. Třeba si ho zamilujete taky: Ráno vstanu ještě za tmy a se zavřenýma očima opustím byt. Je to jednoduché a praktické. Už přes tři měsíce tam na mě ten pavouk čeká. Poznal jsem to. Víte jak? Mám smůlu každý den. Ale nedočká se. Musím mu přece ukázat, že ho k životu nepotřebuju. Mám svou hrdost a jen tak něčemu se nepodvolím.

Nevíte, zabírá na ně biolit? Přestává mě bavit to vstávání.

O co kratší příspěvek se mi povedl, o to delší řada mých oblíbených PéEsek vznikla:

P.S.1: Kromě bodů 1 – 7 proti smůle ohromně pomáhá nosit na krku nebo v kapse amulet. Čistě náhodou jsem se seznámil s chlapíkem, co ho nosí už léta a denně děkuje Bohu za to, že takové užitečné věci vůbec existují! Fakt nekecám! Ukazoval mi ho, vypadá jako obyčejný kamínek ovázaný kouskem provázku. Má kouzelnou moc kvůli tomu provázku, který je ze šibenice o úplňkové půlnoci sejmutý, ve svěcené vodě třikrát máčený a uzel vázala jeho slepá babička levou rukou. Chlapík říkal, že když prý si uvědomí, kolikrát už nemusel být mezi živými, tak pokaždé žasne nad sílou toho amuletu. Nespadla na něj ani jediná zeď, nepřejelo ho ani jedno auto, nestal se obětí terorismu a dokonce ani jedno letadlo ho nepotrefilo nečekaným pádem. Taky je prodává, ty amulety. Bere si jen devatenáct stovek za kus. To je skoro zadarmo, když povážíte, jak jsou to užitečné věci. Koupil jsem jich od něj hned deset, že je rozdám nejbližším příbuzným. Chlapík políbil svůj amulet a sdělil mi, že dnes je jeho šťastný den. Chtěl mi při té příležitosti dát množstevní slevu, ale jen tři procenta, víc to nešlo. Amulety by ztratily polovinu své moci a fungovaly by jen v liché dny v sudých týdnech a v sudé dny v lichých týdnech. Nechtěl jsem nikoho z příbuzných ohrozit, tak jsem mu zaplatil plnou cenu a přidal jsem ještě tisícovku jako tuzér. 

P.S.2: Příklad ze života, jak správně pochopit utkvění a vytanutí: Utkvěla jednou zvečera manželčiným přičiněním v lednici čabajka. Druhý den měla z lednice vytanout coby součást obložené mísy na pohoštění očekávané vzácné návštěvy. Řízením Osudu však ráno čabajka z lednice nevytanula, neb v lednici již netkvěla! To byla, panečku, tajemnost, napínavost a zákeřnost! Manželka zrovna to ráno viděla taky pavouka, možná to byl ten, co marně čekal na mně… Měla z toho nervy nadranc a ta chybějící čabajka jí přivodila depresi… Určitě byste tu záhadu nikdy nerozluštili, kdybych vám neprozradil, jak to bylo. Netkvějící a tudíž nevytanuvší čabajka vzala za své v noci, ježto jsem z důvodu nespavosti obsah lednice docela systematicky vyplenil. Když se kácí les, tak lítají třísky. A když plením lednici, beru to patro po patru, čabajku nepřehlížeje.

P.S.3: Kruté nástrahy osudu taky dokážou eliminovat roztomilá koťátka. Jsou to ale potvory proradné, musíte umět správně a včas odhadnout, kdy se ti neřádi přidají na stranu Smůly. Tuto pak distribuují již známým odsouzeníhodným způsobem: běhají lidem přes cestu. Jeden známý kočku objížděl talutou, aby mu tu cestu nezkřížila a rozflákal si auto. Nestihl to, ta mrcha mizerná zrychlila…

P.S.4: Ještě musím zkusit vyzkoumat, jak to má ranní ptáče, když uvidí, sotva vstane, toho pavouka. Jestli doskáče míň, než když ho nevidí. A jestli doskáče v pořádku.

A teď mě už omluvte, musím končit a jít zkusit usnout. Ráno brzo vstávám a nevyspalý jsem nevrlý, hádavý a mrzutý. Možná se sem ale v noci ještě vrátím a doplním nějaký skvělý tip. To víte: špatně spím. A v lednici máme… další čabajku.

Tak dobrou noc a děkuji za pozornost!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo, neu(o)věřitelné | Štítky: , , , , | Napsat komentář

SÁŠA NA DOVČE

Dobrý den!

Mám zrovinka rozepsanou politickou úvahu s pracovním názvem Vliv roztomilých koťátek na vývoj nálady ve společnosti se zvláštním přihlédnutím k blížícím se komunálním volbám. Musel jsem však psaní přerušit, ještě není ten pravý čas.

Propadl jsem z toho trudnomyslnosti. Voliči zatím mají docela jasné výhledy, málo špíny bylo rozmatláno po jejich brýlích, málo bilboardů bylo ještě poničeno, málo plnovousů bylo vyškubáno. Tak není zatím o čem.

V zoufalství mne napadlo, jestli by čtenáře prozatím neuspokojila jedna docela malá fotogalerie z dovolené. Přece jen je léto a k létu dovolená patří. Nejsem bůhvíjak bystrý, ale i tak jsem zrovna nedávno zaznamenal, že všichni, kdo v tomhle státu chtějí bezpracně něco znamenat, pořídí během dovolené pár svých fotek. Z pláže, z bazénu, ze sucha, z vody, z nafukovacího plameňáka, z hotelového balkónu, zepředu i zezadu. Aby bylo vidět, jak si pěkně užívají a lebedí, tam na té dovolené. A hned po návratu s tím běží do nějaké redakce, jestli by to nešlo zveřejnit. Proč by nešlo, zítra už to máte na monitoru i s reklamou na luxusní podvlíkačky.

Nelekejte se, neodcházejte, z mojí dovolené to nebude, já nerad cestuju. Koho by zajímaly fotky tuctového chlapíka v montérkách a s lopatou v ruce u míchačky. Navíc: na správných fotkách z dovolené nesmí někde v záběru chybět sklenka šampáňa… To já si už dávno k míchačce neberu, každou chvíli jsem to rozbryndal. A co skleniček u toho zařvalo… Schválně: někdy zkuste pít šampáňo v pracovních rukavicích – nemáte cit a ty nožky šampusek jsou tak křehké! Mám pro čtenáře něco lepšího:

Sášenku! Byla v Egyptě, u pyramid!

Abyste věděli: Sáša*/ (53) je stále velmi žádaná modelka. Nikdy neměla o práci nouzi, pořád si totiž udržuje skvělý vzhled a profesionalita je u ní nade vše. Loni absolvovala celkovou korekci vizáže, nechala si předělat prsa, přisekat nos, připlácnout odstávající uši, omladit víčka, nabobtnat rty, odsát tuk z břicha, vytahat křečáky, nastřílet vlasy a našroubovat zuby. Prošla i náročnou a zatím neodzkoušenou změnou pigmentace kůže. Je jako vyměněná!

*/ Neznáte? Bodejť by jo, od mládí nechává svoje schopnosti, přednosti a zadnosti fotit po celém světě. Ostatně tak to dělají všichni Češi – když v něčem vynikají, odjedou s tím do světa. Vydělávat peníze. Vrací se domů, do Čech, až na stará kolena. Dožít. Sáša nevybočila.

Když jsem její fotky viděl poprvé, zburcoval jsem málem policii! Nedivte se mi: Na lehátku u bazénu v luxusním resortu na břehu Nilu se skvělým výhledem na pyramidy se místo Sáši rozvaluje někdo úplně jiný! Že se Sáše ani v nejmenším nepodobá, jsem okamžitě rozeznal.

Potom jsem se ale trochu uklidnil a byl jsem schopen střízlivě uvažovat. Docvaklo mi: Kdyby došlo k nějaké záměně, zaregistroval by to zcela stoprocentně fotograf. Co ten se s ní už nafotil, panečku! A nebo by si všiml aspoň někdo z jeho štábu. Protože to nikdo z nich nijak neřešil, policii jsem nakonec nevolal. (S tím docvaknutím to byla trefa. Moc často se mi to neděje.) Sáša mi později sama potvrdila, že to fakt je ona.

Její vzhled je výsledkem nesčetných radikálních zákroků plastických chirurgů. Na můj vkus to ale dost přehnali, vypadá podle mě trochu moc uměle. Dobrá maskérka dokáže opravit nejednu chybičku na vzhledu modelky, tak prý to nemám tolik prožívat… Neutuchající zájem o její profil na sociálních sítích, kde zveřejňuje s železnou pravidelností svoje žhavá selfíčka, však naznačuje, že se vydala správnou cestou.

Jen ji trochu v poslední době zlobí paměť: Pokaždé, když jde kolem zrcadla, zastaví se a chvilku přemýšlí, co dělá ta cizí osoba v jejím bytě. “Hm… Patrně uklízečka a nebo pokojská. Příště by mohla aspoň pozdravit.” Silikonový mozek holt mívá své vrtochy. Nejspíš malá daň za preciznost. Ale dobře vyplňuje to prázdno v makovici.

A teď už se můžete kochat:

Na závěr nesmím zklamat fanoušky mých PéeSek:

P.S.: Taky jste si všimli, že jak v poslední době nejsou lidi, schází na trhu práce i modelky? Nebo aspoň hezký holky, který se nahatý nechávají fotit do kalendářů. Hezký holky došly a tak začali fotit i ty ošklivý. Už ani ty kalendáře nejsou, co bývaly. V tom loňském byl hezký jen listopad a to zas bylo venku pěkně hnusně. Měl jsem zkažený celý rok.

Já ty nahatý kalendáře tak rád prohlížel…

Ale teď… ?

Neví někdo, kolikátého je dneska?

 

Děkuji za pozornost!

((Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo, neu(o)věřitelné | Štítky: , , , , | Napsat komentář

KRÁLÍCI, DIPLOMY A KOMINÍCI

Dobrý den!

Možná vám název tohoto příspěvku přijde trochu popletený. A možná po dočtení budete kroutit hlavou a litovat čas, který jste tady promarnili, protože vám přijde popletený celý ten příspěvek. Mně to ale nedalo.

Co myslíte,

je jedno, jestli je ministrem promovaný inženýr a nebo jen Tonda Odvedle, nebo není? Znáte toho inženýra? Že ne? Hm. A znáte Tondu Odvedle? No, toho kominíka přece. Když se vám ucpe komín, přijde na zavolání hned zítra a můžete znova fajrovat.

Já bych tím ministrem měl radši toho inženýra. Ten se na to hodí víc – nevymetá komíny, na zavolání nepřiběhne. Ale Tonda? Tonda jo, na toho je spolehnutí. Koncem roku přinese kalendář a mázne holky sazemi po tváři, aby jim to napřesrok zase slušelo. A taky pro štěstí. Kdyby nám udělali z Tondy ministra, tak už nám nevymete, nebude mít čas. Časem určitě zpychne a zahodí štětku i s koulema. A kalendář? Ten vám pošlou jeho lidi. Splátkový.

Inženýr si zatím bude dřepět doma, na břiše bude točit mlejnek a… nevymete vám taky. Nemá ani štětku! Musel by si vypůjčit od Tondy. A bojí se výšek. Zdolal dvě, možná i tři. A už má dost. (Tonda jich dělá i třicet denně!)

Jak vidíte, inženýra mít ministrem je praktická záležitost. Vytáhněte ho z toho gauče, ať maká! Neubyde nám nedostatkový kominík a všichni můžeme fajrovat na plný pecky.

Nojo, ale…

když je potřeba něco někde zařídit, hodil by se na ten post zase líp kominík. Když by bylo něco neprůchodné, věděl by hned, kudy to prošťouchnout, aby to průchodné bylo. Kominík v tom má praxi, celý život nedělá nic jiného. Tonda by možná prošťouchnul i toho zatím neprůchodného Pocheho… (To musí být stejně děs, být už několik týdnů neprůchodný: já to měl dvakrát na pár dní a myslel jsem, že puknu).

Tondy by ale bylo na ministra škoda. Takový šikovný chlap a najednou v celém okolí po něm prázdno; co bychom si počali. Jen ať si tam dají toho inženýra. Co na tom, že trochu opisoval. Kdo nikdy nic neopsal, ať zvedne ruku. Opisoval jsem i já. I Tonda. Jinak by se nestal kominíkem. Nešel mu pravopis. Řekněte sami: potřebuje snad kominík pravopis? Ne. Potřebuje štětku, koule, výuční list a fortel.

A řekněte sami:

Potřebuje snad ministryně spravedlnosti vědět, kolik čítá a též sežere roj králíků a kolikrát ročně se vůbec králíci rojí? Jak často se u nich musí vybírat med, aby netloukli hlavou o strop kotce? Nepotřebuje. A když něco opíše do diplomové práce špatně a s překlepy, budou se snad podle těch chyb chovat ti králíci? Nebudou. Je jim fuk, co si kdo píše do diplomky. Byla pěkně napsaná? A dostala za to pochvalu? Byla a dostala. A diplom? Červený! Řekla, že pracovala poctivě? Řekla. Kdo jednou dostane důvěru od voličů, tomu se musí věřit, to by byli voliči sami proti sobě. Tak bych jí to věřil a nechal bych ji dělat tu ministryni.

Panu premiérovi 

vůbec nezávidím, když to má tak těžké s hledáním vhodných kandidátů na ministry a ministryně. Už ani do vlády nejsou lidi. Musím mu pochválit, že na to jde jako starý praktik. Že tam chce inženýry, bakaláře, embéáčka a další vysokoškolsky vzdělané lidi. A že nám nešahá do těch kominíků, abychom mohli aspoň fajrovat, když už si nezasloužíme nic lepšího. Přeju panu Babišovi, aby měl příště víc štěstí a trefil na toho pravého, který (fakt!) něco vymyslel sám. Ti se ale na ta ministerstva nijak nehrnou, dokážou se uživit něčím svým… Nebo aby aspoň občas narazil na takového, který sice švindloval, ale udělal to tak šikovně, že se na to při největším úsilí nepřijde. Třeba na to někdo časem vymyslí nějakou suprovou appku do androida a bude po odhalování. To by bylo terno!

Ono to sestřelování na objednávku a na revanš jednou skončí a zase bude dobře. Stačí pár dnů vydržet, než bude frčet něco jiného. Teď už je zas o čem psát: Přišla vlna veder a čeští novináři, telehlasatelé a rozhlasatelé žijí teplotními rekordy. Když k tomu oprášíme dlouhotrvající sucho, máme zas téma na týden. A už jsem taky dost dlouho nic nečetl a neslyšel o Jaromírově kolenu nebo kyčli. Nevíte někdo, jak se jim vede? To vydá na měsíce. Národ se třese, jak dopadne Sparta – ta hrůza, kdyby té cizinecké legii s jedním slavným Čechem na lavičce náhradníků zase nevyšel postup. (Což zkusit najmout příští rok Marťany?) A po švindlování s diplomy zůstane jen trochu smrádku.

Asi je úplně jedno, kdo tam bude. Kdo tam byl. Kdo tam chce být. Kdo tam koho chce a nebo nechce… Všichni někdy švindlovali.

 

P.S.1: Musím se zeptat Tondy Odvedle, co by dělal, kdyby se začalo zkoumat, zda nezískal výuční list podvodem a při čištění komína u učňovské zkoušky nestrkal štětku do stejné díry, jako jeho předchůdce. Jestli ho při tom aspoň citoval. A jestli by nechtěl dokázat svou erudici vypracováním odborného pojednání s názvem Možnosti využití vlastnoručně vypěstovaných králíků k svépomocnému čistění komínů. Co kdyby přece jen vzal to ministerstvo…

P.S.2: Pěstoval jsem taky nějaký čas králíky. Byly s nimi jen problémy: vyrojili se každé ráno a chtěli žrát. Co jsem se kolem nich naběhal a pak během pár dní pošli na králičí mor. Až na jednoho. Pakáž nevděčná. (Toho posledního jsem semlel do sekané. Jinak to nešlo, byl to samec samá šlacha.) A králíkárna? Shořela na čarodějnicích.

A je pokoj.

Děkuji za pozornost!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo, neu(o)věřitelné | Štítky: , , , | Napsat komentář

FESŤÁK

Dobrý den!

Tento příspěvek chci věnovat informacím z bulváru. Párkrát jsem se znemožnil při společenské konverzaci, protože postrádám základní povědomost o nejdůležitějších událostech v lepší společnosti. Podobným hovorům se tudíž záměrně vyhýbám. Jsem za morouse a nemluvu. Když jsem se o získání přehledu nějaký čas pokoušel, přihodily se mi (mimo jiné) tyto nepříjemnosti:

  • Zapomněl jsem jméno celebrity, která vynesla (= z posledních sil dorvala) své silikonové šestky na pláž. Sotva se vydýchala a vyndala je z tašek kvůli zcela nenápadnému opalování, seběhli se paparazzi a šestky byly zdokumentovány dřív, než se stačily uválet v písku. Moje okolí kvůli mé neinformovanosti významně zdvihalo obočí.
  • Přehlédl jsem zprávu, že Felix je na svá léta (76) ještě setsakra junák a prohání čtyřicítky, sotva dech popadají. Prý (považte!) u té zprávy pózoval v trenýrkách. Půlka republiky z toho byla úplně štajf! Za komentář, že má vytrénovaný dech z celoživotního troubení na ságo, jsem byl vystaven nepopsatelnému posměchu.
  • Nevěděl jsem, že Eva (57) se nakazila celulitidou! Ta hanba, když má jinak figuru jako dvacítka. Nevěděl jsem ani, že tahle Eva existuje… Moje poznámka, že už by mohla mít rozum, pořádně se oblíkat a taky dávat trochu pozor, kam vleze a co ukáže, vedla k pohrdlivě nesouhlasnému kroucení hlavou. Ale mám pravdu! V tomhle věku se člověka chytne ledacos.
  • Nevěřil jsem svým uším, když mi známý polohlasem sděloval, že Ema (63) má zajíčka chlupáčka (24!), za což má palec nahoru… Nebyl jsem si jist, kdo z nich si palec nahoru zaslouží víc, jestli Ema (63) nebo chlupáček (24). To mě degradovalo na ignoranta.
  • Neměl jsem ani tušení, kdo je zpěvák Emánek! Teď prý chodí denně do fitka. Když ho tam přišli navštívit reportéři, velice je překvapil. Ukázal jim pekáč buchet. Řekl jsem na to: “To je ale magor. Asi už neví, jak na sebe upozornit. To s sebou do fitka tahá troubu? Tam se chodí přece cvičit!” Byl jsem opět vystaven krutému posměchu.
  • Nejvíc mě ale znemožnila neznalost novinek o Edovi. Tenhle Eda je totiž pěkný tajnůstkář! Má nového milence a nechce ho prý (božíčku!) ukázat. Že až po svatbě… “No, hlavně, aby se brali z lásky a ne proto, že by to muselo být. To pak většinou nedělá dobrotu,” okomentoval jsem tuhle lechtivou zprávu. Byl jsem, stejně jako v případě Felixe a Emánka, vystaven posměchu.

Nikdo se nechce se mnou bavit.

Když jsem chtěl stočit konverzaci na něco lidsky běžného, byl jsem umlčen. Vím například o bramborách: už mají nové za cenu starých. Letošní podivné letní počasí je následkem globálního oteplování. Sousedce jejich hafan podávil housata. A Tondova dcera je v tom. A reakce? O bramborách si mám jít diskutovat k zelináři. Počasí probírají jen lidi bez rozhledu. Sousedka je blbá, když si pěstuje současně housata a hafana. A ta Tondova holka – vyfotila si zakulacené bříško? Dala tu fotku na Instagram? Nevyfotila? Nedala? Tak ať se jde vycpat. Vzdal jsem to. Prostě na to nemám buňky.

Kdo nemá ty buňky, musí si v tom udělat systém. Pro ty, kdo jsou na tom podobně jako já, jsem udělal v tom bulváru vzorový výcuc z dění na MFF. Musel jsem si dělat poznámky, abych to nepopletl. Bylo toho moc. Jako základ pro běžnou konverzaci to vystačí, ale bez dalšího studia se raději moc nepouštějte do podrobností. Na tom fesťáku musela být docela zajímavá podívaná:

Pánové

prezentovali své mužné postavy v perfektních společenských oblecích. Někteří se opili na četných večírcích. Další zase účast na MFF využili k obeznámení veřejnosti se svým soukromým životem, tedy s milenkami i milenci. Jeden fotbalista(!) se v rámci letní přípravy opil na večírku a pak se nevhodně choval na ulici. Řeší se to v klubu a bude to pokuta.

Dámy

to měly o něco pestřejší. Povětšině vynesly skvělé, nápadné a nápadité outfity. Některé to ovšem s tím outfitováním trochu přehnaly a vypadaly jako maškary. Neprošly přes kontrolu módní policie a byly šupem vráceny domů, do Vidlákova. Jiné se vyprsily, případně ukázaly stehýnka vyčuhující z rozparků. Ty, které si to ještě mohly jakžtakž dovolit, se zúčastnily soutěže o nejprůhlednější oděv a nejméně viditelné kalhotky. Část se jich též opila na četných večírcích. Jo – a abych nezapomněl: Dámy, stejně jako pánové celebriťáci, využily účast na MFF i k obeznámení veřejnosti se svým soukromým životem, což značí, že provětraly své milence a milenky.

Fotografové

měli ve Varech žně. Nasnímali všemožné obrázky. Díky, že jste! Nebýt vás, tak se člověk nic nedozví. Ti nejurostlejší fotografové fotili šikmo dolů, což přineslo informace o výplních výstřihů, ti normálního vzrůstu fotili vodorovně a člověk mohl vidět, jak celebrity vyhlížejí celkově. Ti nejmenší pak fotili šikmo nahoru. To aby bylo vidět aspoň něco. Jelikož byla silná poptávka, fotky se nakonec prodaly všechny. Nejmenší zájem byl o fotky vodorovné. A jeden trpaslík měl to štěstí, že fotil, aby bylo vidět aspoň něco a nakonec bylo vidět všechno. Ten prý vydělal nejvíc.

Tyhle informace

jsem přímo hltal, byl jsem zcela unesen tím, jak si tam ty celebrity špacírovaly po červeném koberci. Jo, kdo tam něco vyhrál a nebo kdo byl nějak oceněn? Nó, tak to nemám páru, jak to mám vědět? Nemůžu přece znát všechno. Najděte si to na Wikipedii.

A závěrem:

P.S.1: Manželka mi nechce dovolit koupit podobně červený koberec, přestože ho mají teď zrovna v akci… Ten starý modrozelený kovral už máme vyšisovaný a prošlapaný až hanba. Ale podle ní: V chodbě do kotelny stačí a ještě dělá dobrou službu. Ách jo. Až budu v zimě chodit přikládat, mohl bych trénovat, kdyby mě pan Bartoška do těch Varů náhodou pozval.

P.S.2: Mohl jsem být slavný, jen škoda, že jsem skončil s fotbalem už v dorostu: Jednou v mládí jsem se opil na Matějské pouti, choval jsem se nevhodně na kolotoči, tento byl kvůli mně zastaven a já byl vysazen bez nároku na vrácení kolotočovného. Jinak se nic nestalo a o mně se nikde nepsalo. Pak jsem se taky opil na služební cestě v době výkonu vojenské základní služby. Mé chování ve vlaku bylo vyhodnoceno jako nevhodné, neb jsem hlasitě zpíval a odmítal jsem přestat. Byl jsem proti své vůli vysazen na nejbližší zastávce včetně odpadkového koše. Tento mi byl ponechán, neb jsem se ho nechtěl pustit. Pokračoval jsem v jízdě dalším vlakem, zde jsem se již choval způsobně a průvodčímu jsem koš odevzdal jako nález, začež jsem si vysloužil pochvalu. Jelikož jsem služební cestu přes to všechno ukončil včas, zůstal i tento druhý případ bez jakéhokoli zájmu veřejnosti a nadřízených. Ani pes po mně neštěk.

P.S.3: Horkými kandidáty na naše lokální celebrity jsou dva zedníci, kteří svůj kredit udržují tak, že se na každé stavbě opijí a na věčnou památku postaví něco tak křivě, že to už nejde za nic na světě srovnat. Poznáte snadno všechny, pro které ti dva něco dělali. Neodpovídají jim na pozdrav. 

Jak vidíte z P.S.3, jde to i bez bulváru. Někdy i nenávist pomáhá k slávě.

Děkuji za pozornost!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

 

Rubriky: Co se nikam nehodilo, o společenském dění v Arnoštovicích | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

NA BAZAR S TÍM!

Dobrý den!

Už jste někdy něco prodávali přes bazar na internetu? Pokud ano, můžete porovnávat zážitky. Pokud ne, berte tenhle příspěvek jako přípravu na to, co vás časem stejně potká. Přece si všechno nenecháte doma a nezaflákáte si obydlí nepotřebnými věcmi, ne? Co se nehodí vám, hodí se někomu jinému. Zkuste to a prakticky si ověříte platnost sloganu

Každé zboží si najde svého kupce.

Já prodával teď nedávno starý rozbitý křovinořez. Potvora píst se kousnul ve válci. Oprava by vyšla dráž, než nový křovinořez. Takový křovinořez ale není jen ten motor, má spoustu dalších součástek; rozhodnul jsem se, že udělám dvojitý dobrý skutek a

  1. Levně to prodám na náhradní díly někomu, kdo má motor, ale vysypaly se mu ty ostatní součástky.
  2. Utržená*/ suma vylepší rodinný rozpočet a nebo si za ty peníze koupím něco, co bych si normálně nekoupil. */ Slovo utržená v předchozí větě nevychází ze slova utrhnout (ve významu urvat, co se dá), nýbrž utržit (ale: se záměrem urvat, co se dá).

Ne, že bych na to něco, co si nakonec koupím, neměl. Nad tím, jestli na něco mám nebo nemám, uvažuji, až když se to blíží v tom seznamu na nějaké pouhým okem spatřitelné místo, kdy je nutno ještě důkladně zvážit, zda by nebylo vhodnější uvrhnout to zase na konec toho seznamu, který končí někde za tím kopcem támhle. Případně, jestli by to nemělo jít z umístění č. 36 na místo č. 2. Na místě č. 1 je trvale podseznam Rodina, Děti a Potřeby Pro Přežití.

Protože je ale něco v seznamu mých přání až na konci někde za kopcem, tak bych se toho nedočkal. Využiju tedy neplánovaný a nečekaný příjem na co? No přece na něco zpoza kopce. (Pokud nečtete dost pozorně a proud vás strhl z toku mých myšlenek: chtěl jsem tím říci, že nevyhazuju peníze za zbytečnosti a nepotřebnosti.)

Napsal jsem tedy inzerát

– samozřejmě bezplatný – nejsem blázen, abych někde platil za něco, co můžu jinde dostat zadarmo. Nastavil jsem (podle mě) závratnou cenu 800,-Kč, abych mohl slevovat. Odhadoval jsem, že po tvrdých jednáních z toho vyždímám tak pětistovku. Kdo by dal víc za dvacet let staré haraburdí, ne? Doplnil jsem fotky a … čekal na kupce. Aby kupci moc neváhali, připojil jsem i poznámky “Dohoda jistá” a “Při rychlém jednání výrazná sleva”, což prodejcům ohromně pomáhá při prodeji a kupujícím zase naopak při výběru.

První zákazník

se ozval ještě ten den. Měl lehce zoufalý hlas a nechtěl celý křovinořez. Chtěl jen vrtulku. Hliníkovou vrtulku, jestli měla dvacet deka, tak to bylo moc. K čemu tam ta vrtulka je, nemám tušení, možná proto, aby to dělalo to VRRUUM, VRRUUM? Nevím. Byl trochu nezkušený a prořekl se, že nová stojí přes dva tisíce. A za kolik mu jí nechám? Prý nabízí tři stovky… (!) Polkl jsem a pronesl jsem tedy větu: “S poštovným, nebo bez?” “Tak dobře, souhlasil, dám třistapade, souhlasíte?” “Jo, to by šlo, je vaše.” Když jsem položil telefon, namířil jsem do koupelny. Máme tam zrcadlo. Potřeboval jsem vidět toho borce – KŠEFTSMENA.

Kdyby se byl nepodřekl, měl ji za stovku i s poštovným. Mně se nelíbila, byla zašlá, začernalá, navíc nešla vymontovat. Srazil jsem si u toho dva klouby na prstech do krve. Abych se k ní dostal, musel jsem rozmontovat skoro celý křovinořez. Pral jsem se s tím hodinu. Nemaje potřebný verkcajk, patnáct minul jsem tloukl kladivem do hřídele, na kterém ta potvora držela jako přibitá. (Bodejť by ne, byla tam 20 let.) Zájemce mi potom vysvětlil, že “je nalisovaná na kónusu a sundává se stahovákem”. Stahovák nemám, JÁ jsem to ale dokázal bez něj, jsem dobrej. Zase mě to táhlo k tomu zrcadlu.

Jak jsem to rozebíral,

zapomněl jsem trochu, kam co patří, tak už jsem to dohromady nedával. Naopak! Rozmontoval jsem i zbytek, vše pečlivě nafotil. Rozložil jsem to kolem sebe a ukazoval jsem si prstem: tohle za čtyři stovky, tohle za tři. Tohleto a tohleto po třistapadesáti. Toto za stopade, … No. Vyšlo mi, že nadělám majlant! Dva tisíce. Fotky jsem očísloval, vystavil jsem další inzerát. Tentokrát s jednotlivými díly. Připsal jsem: Vyberte číslo dílu, cena dle dohody. Stavěl jsem se pro jistotu u zrcadla. Zkouknout, jestli nebudeme muset pořídit větší.

Další den

volal pán, který … chtěl celý křovinořez. Jak stálo v tom prvním inzerátu. Prý ten inzerát už nemůže najít, jestli ještě mám ten křovinořez? “Jo, ten mám,” povídám. “Je rozmontovaný, neb jsem zjistil, že po kouskách se to prodává líp.” “Nojo. Tak já si to doma zase smontuju. Je to pořád za těch osm stovek?” ujišťoval se. “No, po dílech už to vychází na dva tisíce,” povídám. “Dám tisíc, máte to z jedný vody načisto. A dostanete za to víc, než v tom prvním inzerátu, který jste stáhnul.” “Dejte ty dva, přidám novou vyžínací hlavu a ocelový čtyřzub na suchou trávu a slabá křoviska.”  “Tak mi to znova celé do detailu nafoťte, ať vidím, co kupuju.”

Tohle už byl docela jiný lévl,

ten se vyznal, panečku. Poslal jsem mu fotky s informací, že kus č. 4 má omlácenou hřídel od kladiva, jak jsem stahoval bez stahováku něco, co se sundává stahovákem. To ho rozlítilo. ZÁSADNĚ stahovákem! Srazil cenu o polovinu, neb jsem prý zničil nejdůležitější část stroje! Na ostatních dílech jsou podle fotek pomuchlaná těsnění a chybí šrouby! Požaduje odečíst tu vrtulku za tři stovky a nabízí sedm stovek. A poštovné? “Přesně podle ceníku České pošty, abyste si nemastil kapsu na předražené dopravě!” Jinak udělí k mému profilu tak záporné hodnocení, že se z toho po…

…po tomto telefonátu

jsem musel požádat manželku, aby zavřela dveře do koupelny. Máme tam to zrcadlo… A ať přes něj hodí ručník. Je ze mně uzlíček nervů. Máme před prázdninami, hlava rodiny s narušenou psychikou, sebevědomí na nule, tisícovka v háji ještě dřív, než jsem ji jen zahlídnul.

Druhý den jsem křovinořez zabalil do vzorného balíku, zavázal červenými mašličkami a odeslal jsem to na adresu toho pána. S omluvným dopisem a že peníze nechci. Kdyby měl nějaké náklady se zprovozňováním křovinořezu, ať zavolá, pošlu mu to. Uvědomil jsem si, že peníze nejsou všechno. Když se člověk pustí do obchodování, musí koukat hlavně na dobrou pověst na svém bazarovém profilu. Stačí jediná záporná recenze a jste v háji. Už si neškrtnete. Řekl mi to ten pán.

Za utržené peníze bych mohl koupit dětem plavací kruhy, aby se mi neutopily v bazénu. Máme ho nový, devět krát sedm metrů a hloubka dva a půl. Vyšlo to i s obklady z finského smrku v sauně přes milión. Na kruhy už nezbylo. Budu muset najmout plavčíka, aby děti neměly pokažené prázdniny.

Asi se dám na pití.

Jak začnete obchodovat na bazarech, tak se fakt jinak ten tlak nedá vydržet! Mám tam na prodej ještě chladničku, která nechladí, ventilátor, který neventiluje, odvhčovač, který neodvlhčuje, zvlhčovač, který nezvlhčuje, zarezlý zámek s ulomeným klíčem (zamčený), míchačku, která nemíchá, kolečko bez kolečka a zlomenou násadu od lopaty včetně lopaty. Kovářský měch a brus, staré ručně kované hřebíky podkováky a půlku motoru na Trabanta. Jestli to ode mě bude kupovat zase ten pán (prý si na mě bude dávat pozor! Neruda nerudnej.), tak moc nevydělám.

Neruda

Vzpomínám, jak jsme probírali v hodinách Českého jazyka v souvislosti s literárním útvarem zvaným fejeton problém spisovatele a básníka Jana Nerudy. Však víte. To s tím slamníkem. Prý: Kam s ním? Kdyby žil Neruda dnes, tak bych mu poradil: NA BAZAR, kam jinam, přece! Nevím, nevím, jak by to pak dopadlo s tím literárním útvarem. Možná by ani nevzniknul. Ale slamníku, toho by se určitě pohodlně zbavil.

 

P.S.1: Za ten fejeton jsem tenkrát schytal kouli jako Brno. Nerudovo štěstí, že neinzeruje na bazarových webech. To bych ho za tu kouli v Hodnocení prodávajícího řádně vosolil, abych si zchladil žáhu. Oni by ho ti jeho lvové o mříže přešli. (-to byla další koule, Neruda mě nebavil.)

P.S.2: Když se nad tím tak zamýšlím, tak mě ten dědek s tím křovinořezem vzal ale u huby, co? Asi mu napíšu recenzi taky: POZOR! TVRDÝ VYJEDNAVAČ A NELÍTOSTNÝ OBCHODNÍK! Myslíte, že se ho to nějak nedotkne? Nechtěl bych mu udělat nějaké nepříjemnosti. Aby mě potom taky nevosolil.

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

OHNIVÉ TRENÝRKY

Dobrý den!

Dnes vezmu ten začátek trochu zkrátka,

abych tolik nezdržoval. Hned úvodem musím říct, že jde o trenýrky. Obyčejné červené trenýrky, které dobře znal každý kluk, co chodil před rokem 1989 do školy; dodnes si je každý z postižených pamatuje. Museli jsme v nich povinně absolvovat hodiny tělocviku. Neměl jsem je rád, nikdo je neměl rád, něco tak nevkusného, tfuj.

Kdo nezná

červené trenýrky z tělocviku, bude je znát z Hradu, visely tam před necelými třemi roky. O tom Hradu to nepíšu proto, že bych chtěl do kohokoliv vrtat. Píšu to pro ty, kteří nemuseli před rokem 1989 na tělocvik. A taky pro dámy všeho věku, neb tyto se do červených trenýrek neodívají, za chlapy v červených trenýrkách se ani nepodívají a … ani se jim nedivím. Jde mi jen o to, aby bylo jasno, o jaké oděvní součásti a její historické cestě světem chci psát. (Bude to jen pár poznámek, co mi dnes náhodně vytanuly, tak se nelekejte, za chvilku jsme na konci.)

My, kteří jsme

se za ty červené trencle o těláku styděli, jsme vymýšleli, jak se v nich i přes jejich všeobecnou neoblíbenost stát fešákem. Přetahovali jsme přes ně nátělníky, čím delší nátělník, tím lepší. (Náš vzor: Křemílek a Vochomůrka.) Ale nátělníky musely být zakasané v trenýrkách, takže – neschůdná cesta. Jednomu spolužákovi na ně nakonec maminka našila z každého boku tři bílé proužky, takže dostaly punc valutového zboží pořízeného za bony… Po následující hodině tělocviku jí přinesl k vyzdobení dalších čtrnáct kusů od nás ostatních. Všichni jsme šli domů “na vostro”, jen abychom příště vypadali taky valutově a dovozově.

Červené trenýrky mohou

mít různé osudy. Nejvíc jen takové běžné, je to i můj případ: Používám je místo červeného praporku, který je nutno mít upevněný na konci každého delšího nákladu, jak kážou silniční předpisy. Rozměrově ty trencle odpovídají a jelikož jsou z poctivého předsametového plátna, jsou stále ve formě a drží jako bejk! Barva jak po Perwollu a nepřetrhne je ani traktor.

Červené trenýrky ale

mohou mít i povzbudivější osudy, než jen tak plandat za jízdy ve větru na konci nákladu. Jasně, dost záleží na tom, jaké štěstí je potkalo. A taky na rozměru. Ty největší a nejslavnější visely dokonce na tom Hradě! I v novinách se o tom psalo. Jen považte, jak moje staré trencle záviděly, když jsem jim o tom vyprávěl.

Ale teprve pamětihodný 14. červen 2018 

dal těm červeným trenýrkám nový a praktický význam: Pan prezident nám všem ukázal, že když se chce, tak jde všechno. Například: když si chce s někým něco osobního vyrovnat, proč by k tomu měl zkoušet zneužívat svoji funkci, proč by měl riskovat devalvaci úctyhodnosti prezidentského úřadu nadáváním a ponižováním, když to jde vyjádřit takhle jednoduše a kreativně. Prostě: veřejně spálím červené trenýrky, pronesu k tomu jednoduchý a vtipný proslov, pobavím tím sebe i národ a všem musí být jasné, že jsem právě udělal tlustou čáru za něčím, co bylo dřív. (Musím si při tom dát pozor, abych ji udělal tlustou jen tak akorát. To pro případ, že bych za ní uvízl osamocen: Při snížené hybnosti se moc špatně překračuje, pokusy o gumování končí nedůstojně a přenášení poradci se neuznává.)

Pan prezident dal

Čechům nový symbol, nejspíš si to ještě nikdo úplně neuvědomuje. Možná se časem dočkáme nové celostátní tradice: 14. červen – Den pálení červených trenýrek. Červených trenýrek máme v Česku ještě pořád dost. Čarodějnic už je ale málo. A jsou zastaralé.

A nakonec přidávám svá oblíbená PéeSka:

P.S.1: Zítra obtelefonuju arnoštováky, aby si za rok udělali volno. Chlapi ať si pomalu začnou dělat pořádek v prádelníkách. POZOR! Hnědé proužky v jakémkoli množství jsou nepřípustné! Ani v nejmenším nebudí dojem tuzexového zboží.

P.S.2: Ještě mě napadlo, že pan prezident kvůli těm červeným trenclím taky neměl rád tělocvik. Stejně jako já. V tomto ojedinělém případě jsme na stejné vlně. Jen s tím rozdílem, že já ty svoje nespálím, ještě je budu potřebovat. Například hned příští týden povezu ze stavebnin čtyřmetrové latě a neměl bych co uvázat na konec. 

Děkuji za čas, který jste strávili čtením tohoto příspěvku. ZK

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , | Napsat komentář

ZACHRAŇTE JI!

Dobrý den!

Omlouvám se za malé odmlčení, doufám, že jste si ode mě odpočinuli a že se nikomu moc nestýskalo. Měl jsem něco neodkladného, ale už jsem zpět a mám hlavu plnou tipů na nové a kvalitní příspěvky. Musím to vzít ale popořádku. Nejdřív si dovolím vykřiknout:

Kultura v Arnoštovicích je v posledním tažení. Zachraňte ji!

To není planý výkřik, fakt to s ní jde u nás s kopce. Hned, jak vyšel příspěvek Kam za jarní kulturou, jsem si začal po chvilkách předepisovat, jak u nás ta kultura jede. Všechno jsem to pak vyhodil – maškary jen tak tak, na Vítězný únor nikdo (považte!) nechtěl nést transparenty. Nejsem blázen, abych s tím lítal po návsi sám. A mávátka? Ta nosily vždycky děti. Když se dověděly, že při Vítězném únoru se nekoleduje, tak nešly. Dřív si koledovali jen ti, co se oslav Vítězného února neúčastnili s dostatečným nadšením. A domů toho moc nepřinesli, ač leckdy dostali pěkně naloženo.

Velikonoce sice jakžtakž, zvony si odletěly zase do Říma. Ještě jsem nepřišel na to, proč tam vlastně lítají, vrátily se ale včas, v tom je na ně celkem spolehnutí. A koleda se dětem taky povedla. Ještě měsíc jsem jim chodil tajně vyjídat vykoledované zásoby a nepoznaly to. Tolik toho bylo. Besídku k MDŽ nikdo nezorganizoval, tak jsem sázel na to, že zaperlí aspoň ty umělkyně pozvané na upálení čarodějnic.

Dopadlo to zase špatně:

Členky uměleckého souboru se rozhodly namísto obvyklého způsobu dopravy (viz plakát) využít služeb Českých drah. Asi chtěly zkusit aspoň jednou v životě něco jiného. Jelikož se zcela dobře neorientovaly v tom, jak je železniční doprava organizována, nasedly do špatného vlaku a dojely úplně jinam. Mám na dráze jisté kontakty, i zjistil jsem, že byly vyloučeny z přepravy ve stanici Čertova Stěna (JČ) – neměly jízdenky a průvodčímu drze tvrdily, že jedou na Babišovu slevu pro studenty. Navíc budily odpor spolucestujících. Nejen vzhledem, ale především nesnesitelným zápachem nemytých nohou. Hádaly se mezi sebou jakýmsi nesrozumitelným jazykem a vypadaly, že pod zástěrami ukrývají výbušné vesty. Přes přísné zákazy kouřily během přepravy elektronické jointy, jedna dokonce vláčela po vlaku vodní dýmku. Po opuštění vlaku je více nikdo nespatřil…

…na jednom německém hraničním přechodu byla později zadržena dodávka převážející nelegální migranty. Měla falešnou tureckou registrační značku. Řidič byl vzat do vazby a migranti se údajně vypařili beze stopy. Tak si myslím, že v tomto případě o migranty nešlo.

Na shánění náhrady už bylo pozdě.

A stejně by bylo zbytečné: nějaký magor*/ nám tři dny před akcí zapálil čarodějnickou hromadu větví a klacků. (*/ Slovo magor jsem dlouho zvažoval s obavou, že pohorší útlocitnější čtenáře. Našel jsem i vhodnější název, ale ten se zde nedá použít už vůbec.) Magora časem dopadneme a ztrestáme zahrabáním do mraveniště hned poté, co bude řádně vyšlehán kopřivami v bio kvalitě (rozuměj: sklizenými v poledním žáru u dobře vyleželého hnojiště). Opět pouze z obavy o ty útlocitnější čtenáře nemohu zveřejnit, která část magorova těla bude postižena nejvíce.

Přeji všem pěkný den a děkuji za čas strávený při četbě. Ten pěkný den neplatí pro magora.

ZK

P.S.1: Jediné, co nám tu kulturu trochu podrželo nahoře, byl zásah PČR, která jednoho dne rozvinula v polích kolem Arnoštovic rojnici, pátrajíc po několika nezvěstných manželkách, jež se nevrátily z výměnného pobytu s vysokou sledovaností. Dvě další byly vyloučeny z kolektivu pokoušejícího se vybudovat si imunitu proti vlastní blbosti na jakémsi opuštěném ostrově a nevrátily se z vycházky. A ty poslední tři se měly někde ládovat v přímém přenosu, už pro ně měli prostřeno a dámy se neráčily obtěžovat. Ta televize místo plánovaného pořadu ukazovala celou hodinu koťátka pijící mléko z misky. Moderátor se zhroutil, neb nebylo co vtipně komentovat. Celé to bylo podle diváků nesnesitelné, neboť tento jinak poetický obrázek byl zhusta prostříhán reklamou. A zábava? Žádná. Kdyby se ta koťata u té misky aspoň servala, aby bylo na co koukat.

P.S.2: Musím doporučit místním spolkům (o těch je zmínka např. zde), že by bylo vhodné začlenit do jejich výborů společného kulturního referenta, aby akce získaly organizovanou podporu.

P.S.3: Poznámka ke GDPR: Jistě jste zaznamenali, že GDPR je vlastně legrace, kterou si z nás vtipálkové z Bruselu udělali. Takže se k jejich vtipu připojuji tímto komentářem:

  1. Mojewebka.cz neshromažďuje žádné osobní údaje. Sháním pouze osobní údaje magora, jelikož soudím, že výše popsaná mravenčí lázeň s kopřivovou masáží by mu byla ku prospěchu a přestal by dělat podobné voloviny.
  2. Osoby popisované v příběhu nejsou jmenovány a jejich charakteristiky jsou natolik vágní, že je podle těchto údajů nelze ani blíže identifikovat. Na plakátu v tomto článku odkazovaném jsou tváře členek folklorního tělesa zveřejněny s jejich výslovným souhlasem. (Tohle budu tvrdit až do jejich deportace na území ČR z některé členské země EU. Pak to tvrzení smažu a budu dělat, jako by nic.) 

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

 

Rubriky: Co se nikam nehodilo, o společenském dění v Arnoštovicích | Štítky: , | Napsat komentář

PŘESTÁVKA

Zpráva pro návštěvníky

Bažíte-li po dalším čtení a nenalezli-li jste nic nového, hlásím:

  1. Jsem stále naživu a zdráv.
  2. Nápady mi nedošly.
  3. V současné době nestíhám.
  4. A to tak, že nějak víc, než předtím.

Jakmile se to zlepší, všechno doženu. Jsem pilný.

P.S.: Doufám, že jsem potěšil aspoň ty, kterým vadilo, že ty příspěvky jsou moc dlouhé a oni stráví u jejich čtení příliš mnoho času. Tady máte jeden krátký. Umím i takové. Jsem šikovný.

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Napsat komentář

ROSNIČKY

Dobrý den!

Myslím, že slušný pozdrav na začátku přesvědčí čtenáře, že bude stát za to vydržet u čtení až do konce. Stejně se mi ty konce příspěvků daří ze všeho nejlíp. Jsou pokaždé tak nějak na konci a po nich už nic nenásleduje, což možná mnohé čtenáře vede k úlevnému oddechnutí. Ale nezkoušejte chytračit a nemyslete si, že vám bude stačit přečíst si jen poslední dva odstavce a pak můžete mazat zase někam jinam.

V tomto příspěvku se dočtete o předpovídání počasí. Podrobný návod tady ale nehledejte. Spíš se dovíte, proč je pokaždé jinak, než nám slibují.

Pokud pravidelně a s napětím sledujete předpovědi počasí,

  • abyste věděli, jaké počasí nás čeká v nejbližších dnech,
  • abyste si mohli naplánovat práci na zahradě, kolem domu,
  • abyste věděli, jestli má zítra cenu vyrazit s dětmi na výlet,
  • aby vaše manželka věděla, co si má vzít na sebe,

tak jste na správné adrese, neodcházejte a čtěte dál. Počasí na zítra se tady sice nedovíte, ale třeba zjistíte, proč se to nedovíte ani z těch předpovědí počasí. Může prý za to skupina lidí, kteří si předpovídání počasí vybrali jako povolání, či dokonce jako životní poslání. A nebo je to jinak a oni za to nemůžou…?

Říká se jim rosničky.

Až vaše oblíbená televizní rosnička (90-60-90, ale může to být i pohledný ramenáč) slíbí počasí podle vašich představ, buďte si jisti, že takové počasí nebude u vás, nýbrž cca 30 – 300 km od vašeho bydliště. U vás je pokaždé jinak, než slibují a než byste potřebovali. Celkem otevřeně přiznávám, že na rosničky a jejich meteorologické výkony pohlížím s despektem. Zítra se ale koukněte zase, aspoň si spravíte oko. Jinak rosničkám nevěřte, kdo nepochopil, že jen vyplňují vysílací čas, je ztracen.

Počasí si stejně udělá, co chce: Na houby je moc sucho. Na rajčata a okurky je buď moc sucho a nebo moc mokro. Normální teplo neexistuje, buď je moc vedro a nebo moc chladno – vztahuje se k houbám, rajčatům i okurkám. Sníh v zimě nenapadne nikdy akorát, buď je ho moc a nebo moc málo, případně ho napadne akorát, ale buď je to moc brzo a nebo zase moc pozdě. A když je ho akorát a přijde ve správnou dobu, tak ho hledejte těch 30 – 300km od vašeho bydliště.

Proč se rosničkám říká rosničky, nikdo přesně neví. Kdo to vymyslel, taky nikdo přesně neví. Ti, kdo se tohle pokusili nějak objasnit, se zmohli jen na tohle: přízvisko rosnička pro povětrnostní komentátor(k)y je prý odvozeno od jména těch žabek, které jsouce zavřeny ve velké sklenici od okurek lezou po vestavěném žebříčku a podle toho, na kterém špryclíku zrovna sedí a jak často skřehotají, lze uhodnout budoucí vývoj povětrnosti neboli počasí.

Nazývat povětrnostní komentátory(rky) rosničkami je jen takové silně pokulhávající podobenství. Nefalšovaná Rosnička zelená opravdu umí předpovídat počasí. Je to vyzkoušené. ALE: Vypadá jako žába, kuňká jako žába, žije jako žába, protože je to žába. Rosničky povětrnostní nevypadají jako žáby, ani nekuňkají jako žáby. Chybí jim ta zelená, nemají žebříček, nelezou na špryclíky, nebydlí ve sklenici od okurek. Což by zase tolik nevadilo: líp se na ně kouká. Ale předpovídat počasí prostě neumí. Kdo vymyslel tohle přirovnání, nevím. Je to jinak!

A já vím, jak:

(Tenhle odstavec rozhodnopádně nevynechejte.) Moje vysvětlení pojmu rosnička objasňuje vše, co nezahrnuje to výše popsané žabko-sklenico-žebříčko-špryclíkové přirovnání. Zapomeňte na globální oteplování či celosvětové ochlazování: počasí ve světě ovládají kouzla černokněžníků a černokněžnic! Počasí vypadá podle jejich momentální nálady. A jak to souvisí s těmi rosničkami? Takhle:

Kdo zná pohádky, dobře ví, že když políbíte správnou žabku, ta promění se v krásnou princeznu/krásného prince, která(ý) vás za muže/ženu pojme a vy po smrti je(jí)ho otce nejspíš budete pověřeni kralováním.

(Pozn.: To kralování bych bral taky, ale na Hradě máme obsazeno a Miloš překypuje zdravím. Navíc by mi nestačilo políbit žabku, musel bych ještě někde po republice schrastit 50 000 podpisů. Nemám peníze na kampaň a podpisy by tedy musely být za hubičku. Nevím ale, jestli ten Hrad by byla dostatečná odměna za 50 000 hubiček podporovatelům. Ti(y) ošklivější mívají škrablavé fousy a takových bych měl nejvíc. Mladý holky už po mně nejedou… Tak to asi nedám.)

Aby bylo vůbec koho líbat

s vyhlídkou na kralování, musí se nejdřív ze všeho někdo (princezna, princ) proměnit v žábu. Jak se taková šlamastyka přihodí, mám načteno z pohádek: musí na ně zapůsobit mocné a zlé kouzlo. Teprve před nedávnem mi došlo, že trestem za špatné skutky spáchané před tím zakletím není jen to zakletí v nějakou žábu. On jim to ten černokněžník (černokněžnice) se třemi železnými obručemi kolem pasu pěkně vosolí tou povinností předpovídat denně počasí!

Vypadá to asi takhle: před kameru přihopsá žába, rejža zařve: “KAMERA!”, a žába na sebe na tu chvilku vezme lidskou podobu. Jediné, co jí ze žáby zůstane, je kvákání o počasí. V pohádkách se to takhle podrobně nepíše (proč do toho taky tahat děti), tam je prostě princ(ezna) žábou a čeká na vysvobození. V pohádkách je pro žáby trestem jen to čekání na vysvobození. A to bez povinnosti o tom počasí jakkoli se vyjadřovat.

Dneska už je jiná doba, aristokrati už nejsou tolik nafoukaní, aby nechtěli prozradit zdroj svých příjmů. Ale všechno se od nich taky nedozvíme, žejo. Tak se až teprve v Super Práskovém Bleptnutí dozvíte, že princ(ezna) se osamostatnil(a) a živí se jako rosnička. (Túdlenúdle! Já vím svý! Černokněžnickému nápadníkovi princeznička řekla, že je páprda pupkatej, což ho řádně nakrklo a proměnil ji v žábu. Princové něco velmi podobně nevhodného říkají černokněžnicím: “Vo takovou voškrduli bych si ani kolo nevopřel”. Dopadnou stejně.)

…a neštěstí je na světě.

Hlavně pro nás, kdo chceme vědět, jak bude zítra. Nespolehlivost předpovědí to jen potvrzuje – co může vědět taková nafrněné princátko o tlakové výši nad východním Hektopascalem? Zeptejte se nějaké princezny, jaký má názor na vaše nárazovité větry od severozápadu. Zeptejte se princů a princezen, kdo to byli Kyrill a Herwart. Možná se dovíte, že to byli ti věrozvěstové, kteří k nám přinesli písmeno a veselý hlahol. Znají docela něco jiného. Počasí? Pche. Ať si to cucá z prstu ten páprda pupkatej s tou voškrdulí, co je nutí tohle dělat.

Doufám, že už vám je jasné, co působí ten největší problém: Někdo někoho nutí dělat něco, co dotyčného vůbec nebaví. A když někdo dělá něco, co ho neba, tak to vždycky zvojtí. Prostě to udělá, ale jen tak halabala, aby ten páprda a nebo ta voškrdule dali jednomu pokoj.

Aby předpovídání počasí rosničky moc neflinkaly,

tak EU určila pravidla, jak se bude to počasí předpovídat. Aby to vypadalo sofistikovaněji, byla předpověď počasí přejmenována na meteorologický výhled a ten je zveřejňován podle nějaké normy ISO. Jestli jsem to dobře pochopil, tak ISO normy mají zajistit takovou kvalitu produktů a služeb, aby tyto aspoň částečně uspokojily každého a nikdo si nechtěl stěžovat. Správný ISO meteorologický výhled tudíž musí mít potřebný informační rozptyl, aby obsahoval všechny eventuality. (Normy ISO ale neberou v potaz s věkem stoupající náladovost černokněžníků a černokněžnic. Na tom by měli ještě v Bruselu zapracovat.)

A tak, i když lze čekat pro celou Evropu klidné a slunečné počasí, někde v podhůří by přece jen mohlo lehce sprchnout. A máte-li s sebou pro tento případ deštník, tak vám ho může otočit naruby nenadálý závan větru o rychlosti kolem 20m/s (skalní rosničky tento velmi přibližný údaj velmi přesně přepočítávají na 72km/h a mně vstávají chlupy po těle, když to zaslechnu). Takový malér by vám mohl způsobit až sedmdesátikorunovou škodu na šprinclích v parapli z Číny za 69,90 a vy byste mohli projevit jistou nespokojenost s prací instituce mající předpovědi počasí v gesci. (Pozn.: Jak si začnete s čínskými deštníky, hlídejte si rychlost větru, jinak budete obden kupovat nový – rozbité se neopravují, nýbrž zahazují.)

Musíme být rádi,

že pokrokové a ISO norem znalé rosničky do letních předpovědí zatím nezapracovávají i sněžení a náledí. A že na Silvestra nám nehrozí tropickými teplotami s doporučením zesíleného pitného režimu v případě, že se skutečně vyskytnou.

Chápu, že pro tak rozsáhlou a členitou oblast, jako je Česká republika, nelze jasně říct: “Zítra bude všude pršet a bude foukat vítr.” Chápu dokonce i to, že nelze říct: “Zítra bude pršet a bude foukat vítr. Tato předpověď je platná pro osadu Arnoštovice a okolí v okruhu cca 200km.” Za mých mladých let, když se předpovídalo počasí převážně podle toho, jak hlavního meteorologa zrovna bralo revma, se to ale uhodnout nechalo.

Mohl jsem být synem disidenta

A stačilo k tomu tak málo. Předpovídat počasí uměl i můj táta, takto vyučený krejčí, který léta pracoval jako horník. Jak to dělal? Jednoduše. Při západu slunce kouknul, jakou barvu mají červánky. Když byly dožluta, tak věděl, že zítra bude foukat vítr. Červánky zbarvené dočervena byly předzvěstí deště a on pokaždé prohlásil: “Západ hoří, východ přijede hasit.” Ještě, že se ho žádný komunista nezeptal na zítřejší počasí. Jinak by mu to zakázali, možná by ho i pronásledovali za pobuřování, když byl tenkrát svět rozdělený na zlý Západ a hodný Východ. (Už tak měl s nimi oplétačky, když prohlašoval, že Arnoštovice jsou zásobovány elektřinou vyrobenou v místním kravíně. A když byl výpadek, pokřikoval po vsi: “Zase to ty krávy vypnuly!”)

P.S.1: Možná je ale dobře, že pro předpovědi počasí byly vybrány zrovna ty rosničky. Kdyby nějakým nedopatřením padla tato povinnost třeba na lední medvědy, tak bychom předpověď počasí viděli jen dvakrát ročně: Po jaru by vylézal pohublý medvěd z brlohu a to by znamenalo, že se blíží teplejší počasí. A na zimu by nám v televizi ukázali, jak koule tuku obalená do medvědí srsti zalézá do brlohu. A to by znamenalo, že ochlazení na sebe nenechá dlouho čekat. Když dnes prošvihnete předpověď od rosniček, tak se tak moc neděje: nebudete vědět, jak bude zítra. Což nebudete vědět tak jako tak. Prošvihnutá předpověď od ledních medvědů by vedla téměř jistě k potížím: Buď budete celé léto topit a nebo naopak v zimě umrznete, protože nebudete vědět, že už začala topná sezóna.

P.S.2: Zároveň touto cestou zasílám poděkování paní Dolinové za to, že už nepředpovídá počasí. Paní Dolinová mi zase až tak moc nevadila. Když ale použila v předpovědi počasí její oblíbený odborný meteorologický termín SNĚHÁNKA, přepadaly mne záchvaty šílenství.

A kdo neví, co je sněhánka, ví toho o světě hóóódně málo.

Tak pěkný den a SLUNCE V DUŠI!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

OKURKY

Dobrý den! 

Chci se všem čtenářům svěřit s mými trablemi a abych neodradil hned ze začátku neomaleností, začal jsem tím pozdravem. Nikoho to neurazí a já stejně nevěděl, jak začít. Doufám, že se vám příspěvek bude líbit, což znamená, že po jeho přečtení budete mít dobrý pocit. Když po přečtení dobrý pocit mít nebudete, tak se vám buď nelíbil a nebo tomu nerozumíte. Úvod máme, můžeme se do toho pustit:

Jak jsem pěstoval okurky.

Loni jsem pěstoval okurky nakládačky. Nechtěl jsem pro ně jet na Moravu. Chtěl jsem mít okurky jedna báseň, jednu jako druhou, aniž bych se musel někde ponižovat čekáním ve frontě třesa se, že na mě nezbydou (zkušenost z předešlých let). Dal jsem si tu práci a udělal jsem záhon. Koupil jsem za 40Kč pytlíček semínek. Z textu na pytlíčku jsem měl radost, sliboval, že semínka v pytlíčku obsažená zajistí úrodu nejen pro mě, ale i značnou část příbuzných, čímž si u nich šplhnu.

Za 40Kč a trochu práce to je vynikající vyhlídka. V příbuzenstvu vzroste moje prestiž, sklep bude plný sklenic okurek, juchú! Ač bylo teprve brzké jaro, začal jsem se těšit na dlouhou zimu prosluněnou uzeným a domácími okurkami.

Na zakoupeném pytlíčku byl vytištěn i návod pro pěstování: jak vysít semínka a jak se starat o rostlinky. Stálo tam i toto: “Zajistěte rostlinám dostatek vláhy. Abyste předešli přísušku při nepřízni počasí (dlouhotrvající sucho) je nutná pravidelná zálivka odraženou vodou, nejlépe za večerního či ranního chládku. Vyhněte se zavlažování studenou vodou během denních veder – rostlinám hrozí teplotní šok a následné uhynutí. Přizpůsobte zálivky předpovědím počasí, pravidelné přelívání rostlinám škodí – hrozí podehnívání a plísně.”

Abych moc nezdržoval, tak přeskočím zakládání záhonu, rytí, hnojení, setí, klíčení, vyrašení prvních dvou lístků, vyrašení dalších dvou lístků, průběžné pletí záhonu a první květy. Možná se k tomu časem vrátím, tedy pouze v případě, že mne nenapadne  nic lepšího. Abyste ale nepřišli úplně zkrátka, tak mám radu pro začátečníky, kterou jsem dostal od souseda. Pokud si nejste jisti, co je plevel a co je rostlina, kterou chcete na záhoně pěstovat, zatáhněte za to. Pokud to nejde vytáhnout ze země, je to plevel. A pokud to jde vytáhnout, je to s určitostí to, co se pokoušíte vypěstovat. Vyzkoušejte to a uvidíte, že mám pravdu. A můžeme pokračovat:

Potíže

začaly hned s příchodem letních veder. Nevěděl jsem, jak zalévat, aby okurky netrpěly nekomfortem. Aby nebyly přelité, protože zaliju a pak bude tři dny vytrvale pršet. To by podehnívaly a chytaly plíseň. Bál jsem se pomyslet na strašidelné slovo přísušek (přísušek je, prosím pěkně, odborný termín pro to, když vám něco na záhoně chcípne ze sucha). To když z opatrnosti nezaliju a tři dny ani nekápne. Běhal jsem po sousedech a vyprávěl jim svoje trable. Vyptával jsem se všech, jak bude. Jestli zaprší. Manželce jsem se svěřoval se svou starostí, jestli nám nehrozí vytrvalé deště. Kdybych byl slabší povahy, dal bych se asi na pití… “Tak si pusť předpověď a pořádně ji poslouchej”, odpovídali mi. Dal jsem na ně. Jasně. Jak jinak můžu zjistit budoucí vývoj počasí, než z předpovědi.

Předpovídači

očekávali, že zítra bude pršet a já jim uvěřil. Já s nimi ten déšť očekával taky. Vykvajznul jsem se na zalévání okurek. Ono to je nějakých konví, než člověk zajistí, aby to nechytlo ten přísušek. Ten přísušek mě děsil nejvíc, kam se hrabal strach z lijáků, plísní, hniloby a i klekánice*/. (*/ klekánice okurkám neškodí, ale já se jí bojím od mala. To je totiž mladší ségra polednice. Chodí po odzvonění klekání a sbírá do pytle děti, které nestihla pobrat polednice a tudíž se ještě poflakují venku. Poznávací znamení: hlas vichřice podoba, pod plachetkou osoba – stejně jako ségra. A na zádech pytel plný dětí. Brrr.)

Když je letní sucho a máte záhon okurek, tak předpověď zítřejšího deště potěší. Tak já je tedy nezaliju, ty okurky. Ale ono vám druhý den praží ještě víc. Předpovídači očekávají, že jim předpověď vyjde. Já očekávám taky, že jim vyjde, tedy že jako sprchne a zachrání se okurky před tím přísuškem, ale to čekání je pěkně ubíjející. To vám tedy řeknu. Vedro je k zalknutí, listy leží zplihle na záhoně a na obloze ani mráček. A déšť? Co to je, prosím vás? (Počasí podle předpovědi bylo jako pokaždé například na vlašimsku, příbramsku, zručsku, jihlavsku, tam celé léto rostly i houby, chodilo se na ně s hráběmi a trakařem. U nás ne, déšť a hřiby byly jen v televizi.)

Okurky se mají zalévat navečer,

když už je chládek. (To ale chodí ta klekánice, tak bacha na to!…) A nebo po ránu, když je ještě chládek. Zalévání okurek brzy po ránu, když je ještě chládek, to je teda pitomost, kdo tohle vymyslel… Pěkně si na to v letních vedrech musíte přivstat a letět na to ještě před snídaní, než začne pražírna. Ale kdo by tam letěl po té z horka probdělé noci. Když je ale zalijete v poledním žáru, tak dostanou šok. To je na zbláznění.

“Z takovýho vedra odpoledne přijde buřina a zalije”, doufáte. Ale bouřky nepředpovídali. Nojo, to je ale problém, ranní chládek jste prošvihli, ten večerní je téměř v nedohlednu, co teď? Tak po obědě, v tom největším vedru, chytnete konve a šok nešok aspoň trochu zalijete ty vyprahlé chudinky. Šokované okurky překvapeně přizvednou listy jako obočí, tohle od vás fakt nečekaly. A vy víte, že to je skoro katastrofa! Jak jsou okurky v šoku z té zalévací nehoráznosti, tak vám ve sklepě zůstanou jen prázdné sklenice. Proto po čtvrté odpoledne znova trochu zalijete.

A slíbíte okurkám, že když se ze šoku vzpamatují, budou se u vás mít jako hrášek v lusku: “Ranní chládek = první dávka zálivky – hned od zítřka, přivstanu si! Večerní chládek = druhá dávka zálivky (klekánice – neklekánice) – a s tím začínám hned dneska, to abyste věděly, že to myslím smrtelně vážně!” Pěkně si počíháte na ten večerní chládek. Máte z toho zkažený večer, jak pořád běháte od televize ven a kontrolujete, jestli už ten chládek přišel. Dostaví se kolem 11. hodiny, tma jako v pytli. Nasadíte čelovku a už to tam perete. Vezměte si pro všechny případy do kapsy i kudličku, abyste se kdyžtak vyřízli z toho klekánického pytle. To víte, je tma, tak ta mrcha bere všecko.

Polohlasem nadáváte na předpovídače, že už jim neuvěříte a budete zalívat, i kdyby předpovídali potopu světa. I kdyby Noe si k vám osobně přišel vypůjčit hřebíky na dokončení jeho archy a za ochotu vám přislíbil kajutu první třídy. Sotva máte zalito, na západní obloze se zablýskne. A do rána přijde přívalák, který vám ze záhonu okurek udělá rýžové pole. Vědomi si svého včerejšího slibu, že ráno se zalévá, kdyby čert na koze jezdil, popadnete před snídaní konve a pro jistotu zalijete. Pozor, bez holínek to nepůjde.

Přes veškeré nepřízně (předpovídačů počasí a počasí samotného) byla úroda okurek víc než dostačující, nedostatečná byla pouze naše zásoba sklenic na okurky. Takže zbylo i na ty příbuzné. Ale příště, příště už pěstovat okurky nebudu, to si pište. Takový nervy, na to nemám.

Mám ještě nějaké účty s předpovídači počasí. Oni můžou za to, že mám z pěstování okurek od loňského léta rozhrkané nervy. Ještě dnes vyskakuju ve 4 ráno z postele a letím napouštět konve. Jestli chcete vědět, jak jsem jim to vytmavil, přečtěte si příspěvek ROSNIČKY.

P.S.1: Brácha, který okurky nakládačky pěstuje každoročně, nechápe, jak můžu být vystresovaný ze zalévání okurek. Nezná nic lehčího! Předpovědi počasí nesleduje. Okurky zalévá, když má čas. Prý: když ho nemá, zalévání počká. Netuší, co je přísušek a jestli tuší, tak jen matně – význam tohoto strašlivého slova domýšlí nejspíš jen ze slovního základu. Okurek má ale každoročně plný sklep a je v poho. Zahradničení ho baví a navíc má štěstí. Kdyby zasadil rezatou kosu, vyroste mu kombajn.

P.S.2: Jestli letos někdo pojedete na Moravu pro okurky, dejte mi, prosím, vědět. Potřeboval bych tři bedýnky. Kopr si naškubu u bráchy, roste mu to v záhonech místo plevele.

Pěkný den!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

TIP PRO SPORTOVNÍ REPORTÉRY

Tak jsem si pár dní odpočinul

po tom sportovním příspěvku, trochu mě to zadýchalo. Ještě pořád doznívají ozvěny olympiády, tak se, prosím, nedivte, že se znova vracím k sportovní  tématice, potřebuji ještě něco dorovnat, abych to mohl považovat aspoň za remízu. Bylo toho fakt hodně a nešlo se tomu vyhnout: sotva ta olympiáda začala, byly toho plné noviny, plný internet, plná televize, plné rádio, prostě jsem to musel strpět a přežít. Pořád jen ten sport…

Ztratila se politika, osiřelo Čapí hnízdo, Kalousek snad úplně zmizel ze světa. Výměna manželek proběhla téměř bez povšimnutí (možná to ani páni manželé nezaregistrovali), a v Ordinaci? Nůďo. Pořád to samý. Možná po olympiádě budou dávat nějakého poškozeného sportovce dohromady. Tedy, jestli se tam někdo pořádně rozseká.

Tam, kde mi před olympiádou běžně hrála v rádiu muzika, slyšel jsem rozčilený hlas sportovních reportérů. Jejich hlasivky poznaly, zač je toho loket, když komentovali, jak někdo, koho neznám, dobíhal do cíle jako první a v těsném závěsu za ním ti další, které neznám taky. Nejnadšenější byli, když někdo překonal rekord o dvě tisíciny vteřiny. Běžel jsem tenkrát, co mi nohy stačily, abych to sdělil manželce. Ale co myslíte? Žehlila, ani hlavu od toho nezvedla.

Ty reportéry obdivuju:

stejně nadšeně, ale již notně ochraptělým hlasem, před koncem závodu pokřikovali například, že náš závodník předběhl toho šestačtyřicátého, pak pětačtyřicátého a v závěru mohutným finišem vybojoval skvělé třiačtyřicáté místo, když o špičku lyže z toho před tím třiačtyřicátého udělal čtyřiačtyřicátého (…jestli té větě nerozumíte, tak si ji přečtěte ještě jednou – prostě ho předběhnul). Já bych to takhle neuměl, na práci reportéra se nehodím.

Když se nad tím tak zamyslíte, řeknete si: “Nojo, sporťáci měli žně,” což je podobné, jako když silničářům napadne sníh a nestihne je zaskočit, protože se na něj celé léto připravovali. Co dělají silničáři, když nepadá a nenamrzá, je mi jasné: Připravují techniku, opravují silnice, sekají trávu v talutách a melou si sůl.

Ale vůbec netuším,

co dělají sporťáci, když není olympiáda, ba ani o sebemenší mistrovstvíčko čehokoli v čemkoli člověk nezavadí. Asi se učí zpaměti sportovní statistiky, aby pak mohli nastudované údaje sypat z rukávu, když se na sportovním kolbišti nic zvláštního neděje. Možná taky vymýšlejí nové a neotřelé slovní obraty, možná trénují nasucho u videa s vypnutým zvukem. A možná jsou i zoufalí, protože NEMAJÍ DO ČEHO PÍCHNOUT. Mám pro ně tip: Co kdyby zkusili komentovat něco jiného, ale stejným stylem, jako ten sport. Přijeli by příkladně s přenosovým vozem k mému nádraží, vybalili by fidlátka a pak by ty důležité dopravní situace prostřihávali do normálního vysílání.

Chvilku před koncem mojí šichty

by pak ohlásili: Vážení posluchači, hlásíme se vám z Heřmaniček, vyslechněte si  přímý přenos z výpravy posledního vlaku v dnešní denní směně výpravčího Klímy. Přicházíme právě včas, na nádraží v Heřmaničkách je skvělá atmosféra. Cestující, kteří čekají na vlak, skandují názvy svých cílových stanic, nálada je prostě výborná. Hned poté, co výpravčí Klíma staničním rozhlasem vyhlásil kolej, na kterou vlak přijede, zvedla se na peroně malá mexická vlna a cestující obtěžkaní zavazadly se radostně hrnou do kolejiště. Ještě zbývá několik okamžiků, než vlak přijede k nástupišti… a už je to tady, vlak vjíždí velice čerstvým tempem, vynořil se náhle z oblouku od Ješetic. Strojvedoucí píská na lokomotivní píšťalu pozdravný signál. Zdraví nejen cestující, ale hlavně ve vzorném pozoru stojícího výpravčího Klímu, který i po těžké směně vydržel sledovat celý příjezd vlaku k peronu v postoji jako svíce! Přátelé, to je neuvěřitelný výkon, co dnes výpravčí Klíma předvedl! Teď se rozhlíží, aby zjistil, jestli všichni cestující nastoupili, ještě jednou kontroluje pohledem, jestli je návěstidlo na zelenou a když seznal, že je vše v naprostém pořádku, naposledy v této směně zvedá plácačku. Už je na něm vidět, že mu ke konci toho dnešního dvanáctihodinového maratónu dochází síly a mele, jak se říká, z posledního, dokonce mu lehce podklesávají kolena. Ale výpravčí Klíma je zkušený borec, který už má v tomto oboru mnoho za sebou. Ta únava je na něm vidět i na tu dálku, ze které ho sleduji ze svého stanoviště, ale to neznamená, že by to výpravčí Klíma vzdal a vlak nevypravil. Je znám tím, že pokaždé dobojuje svou směnu až do konce. První pokus sice nevyšel, málo rozhoupal ruku s plácačkou a ta se mu nedostala ani do výše ramen. Výpravčí Klíma zkouší svůj druhý pokus, rozhoupává plácačku, a ještě jeden kmit a ještě jeden a je to tady!!! Ruka s plácačkou doslova vylétla nad hlavu výpravčího Klímy a ten se skoro podivuje sám sobě, že tam ta ruka drží a nepadá bezvládně dolů! Ještě vydrž! Dvě, tři vteřiny vydrž, dokud se strojvedoucí neujistí, že ta návěst patří jemu! JÓÓÓ! Dokázal to! Vlak se rozjíždí a nadšení cestující se vyklání z oken odjíždějícího vlaku, tleskají, znovu skandují, tentokrát jméno hrdiny, který je odeslal k jejich vytouženým cílům! A někteří dokonce usilovně mávají kapesníčky! Tak to je, přátelé, nádherné završení jeho dnešní dvanáctihodinové směny! A teprve teď přešťastný výpravčí Klíma vysílením klesá na peron, pokleká na kolena, v očích slzy dojetí, že to dokázal. Co k tomu víc dodat, přátelé? Touto pozitivní zprávou končím dnešní reportáž z Heřmaniček a předávám slovo svému kolegovi do Děčína, kde Rudla Fojta dokopává jámu pro svůj rodinný bazén. Tam by to mohlo být taky zajímavé, tak neodcházejte od svých přijímačů.

Večer 

po směně by to mohlo mít ještě dohru v televizních novinách: dělali by se mnou rozhovor a já bych si stěžoval, že budu muset k masérovi, neb to pravé rameno, které celý život přetěžuji zvedáním plácačky, už není, co bývalo a že to vlastně dělám s čím dál tím větším sebezapřením. Možná bych mohl zkusit ohlásit konec kariéry na hlavní trati, protože už se ozývá zdraví a že to do toho důchodu doklepu někde na lokálce, protože prostě ten vlak už jen tak zápěstím nevypravím! Musím do toho celou rukou a to už ve dnešní uspěchané době na hlavní trať nestačí. Sice bych potřeboval udělat ještě asi tisíc směn a vypravit něco přes šedesát tisíc vlaků, abych trhnul rekord starého pana Šrůmy, ale zdraví mi to už nedovolí. Ještě, že mám naspořené peníze. Koupím asi nějakou lokálku, kde už to do toho důchodu nějak doklepu…

P.S.: Podobných reportáží se ještě dlouho nemusíme bát. Chci tomu sám věřit, protože pak bych si musel koupit tu lokálku. A věřte – nevěřte, na tu nemám. Všechno jsem to s rodinou prožral.

Pár vysvětlivek na závěr

Den po napsání tohoto příspěvku jsem si uvědomil pár věcí, které považuji za vhodné zveřejnit. Je to vlastně nutnost; ten příspěvek budou číst (tedy aspoň doufám) davy lidí a většina z nich se orientuje víc v tom sportu, než v železnici. Navíc jde o nadsázku (kdo to nepoznal, ať už tady raději nic nečte…), a tudíž ta orientace v problematice vůbec není nutná. Stačí vědět, co je nádraží, co je vlak a ten s tou červenou čepicí že je výpravčí. Myslím, že vědomostmi na stejné úrovni disponuje i ten smyšlený, sportem nevytížený, reportér. A taky s tím vystačí. Vždyť ta reportáž z nádraží je jen takový melouch a zase bude líp. Takže:

  1. Dvanáctihodinové směny se na dráze dělají odjakživa. Pokud někomu taková práce nevyhovuje, byl by blázen, kdyby ji dělal.
  2. Práce výpravčího je barvitá, někdy i trochu napínavá. Rozhodně to není jen o zvedání té plácačky. To je jen ta veřejností viditelná třešnička na dortu.
  3. Jak se dráha modernizuje, výpravčích ubývá. Možná na nás časem narazíte už jen v ZOO. Prosíme, NEKRMIT! Nedopnuli bychom uniformy.
  4. Sportovní reportér je, podle mého mínění, člověk, kterého platí od toho, že budou jeho komentáře pěkně pestré a poutavé, ať už komentuje cokoliv. To aby posluchači setrvali u přijímačů a neklesala sledovanost. Musel by to tak nějak udělat i tehdy, kdyby komentoval třeba prodej kedluben na tržišti. Takže na peron neklesám vysílením, plácačku normálně uzvednu, cestující nedělají mexické vlny, když jim přijíždí vlak a mávání kapesníčkem jsem zažil jen jednou v životě. To ještě zamlada, když mi odjížděla slečna. Když se od té doby dva měsíce, tři měsíce, mnoho měsíců a nakonec vlastně vůbec neozvala, pochopil jsem myslím docela přesně, co znamená mávání kapesníčkem. Ale to je ještě z dob, kdy nebyly esemesky.
  5. Jo a tu lokálku opravdu nekoupím. Nevešla by se mi na zahradu.

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

SPORTOVNÍ PŘÍSPĚVEK

V úvodu se omlouvám všem sportovcům, kteří by mohli nabýt dojmu, že tento příspěvek pojednává o nich. Není to pravda. Píšu spíš o tom, jak jsou nám podávány informace o jejich výkonech. Píšu o něčem, čemu už léta ani za mák nerozumím. On se tím způsobem informování ten sport posunul někam, kde se nevyznám a tak si vesele tápu. Vesele! Víte proč? Protože na tom nevisí moje existence. 

Tak děkuji za pochopení a jdeme na to:

Tak nám skončila olympiáda, docela roztomile mne minula a vůbec nijak mi to nechybělo. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ani koutkem oka a krajíčkem ucha nezavadil o informace o té sportovní slávě. Vím například, že si vezeme domů medaile a že nám to, bohužel, neklaplo s opakováním Nagana. A naopak, že Ester to za hokejisty vystřihla dvakrát. Vytřela tam prý všem zrak. (Zde jsem si dovolil citovat část výraziva zhusta používaného ve všech dostupných médiích, které se mi příčí.)

Příčí se mi, protože: Když můj soused myslivec uloví kance, tak si ho veze domů on. Ne my všichni. Na nás ostatní nezbyde ani kousek, on se zásadně nedělí. Zkoušel jsem manželce opakovat: „Nagano, Nagano, Nagano.“ Nechápavě zakroutila hlavou, což je jasný důkaz, že mi to s opakováním Nagana neklaplo taky. Ester ale obdivuju, má samé dobré vlastnosti: Stihla toho dvakrát tolik (aspoň ona tam nebyla zbytečně) a ještě při tom kamarádsky něco vystřihovala za hokejisty. Navíc je to kočka. Taky nechápu, proč všichni běhali s uslzenýma očima za Ester, museli přece vidět, že má plné ruce práce s tím vystřihováním za hokejisty. I moje děti si dokážou vytřít slzy z očí samy. Co mě ale udivuje nejvíc, je tohle: Proč dostávají hokejisti takovou titěrnou práci, jako je vystřihování? Jak pak mají něco vyhrát? Ještě, že to za ně vzala ta Ester. Můj kluk když má něco vystřihovat, tak je z toho na nervy celá rodina, nadělá tam pokaždé kostrbance a jde mu to hrozně pomalu. Ten by se na tu olympiádu nehodil už vůbec.

Mám známého, který je nadšený fanoušek

všeho, kde se nechá změřit, kdo je ten nej z nej. Bavili jsme se na téma olympiáda a sport a já do něj začal vrtat: Hele, sportovci jsou prý skromní a nesobečtí lidé. Proč tedy chtějí to vítězství, ten úspěch, urvat vždycky pro sebe? Proč někdo z nich neudělá pěkné sportovní gesto a neplácne soupeře po zádech a neřekne mu: “Mazej do cíle, ať vyhraješ, já ti to přeju a schválně se budu držet za tebou, abych ti udělal radost! Mně stačí, když doběhnu druhej a příště se vystřídáme.” Ale oni ne. I kdyby měli umřít v přímém přenosu, letí s jazykem na vestě, aby všem, samozřejmě zcela nesobecky a se vší skromností, ukázali: “Tady mě máte, poseroutkové, jsem ten nejlepší: kam se na mě všichni hrabete!”

Ten známý se snažil vyvést mě z omylu, že všechno to s tou skromností a nesobeckostí platí, ale že ti sportovci jsou navíc náramně soutěživí a při tom závodění si jen tak z hecu poměřují síly, šikovnost a nadání pro ten sport. Prý to má základ už odedávna v přírodě – nejsilnější a nejschopnější jsou obdivováni, což jim zakládá právo na největší a nejlepší sousta.

Aha, tak to už jsem doma, to mě moc nepřesvědčil. V cíli už většinou není co poměřovat, argumentoval jsem. Tam popadají jako slívy, bez sil, bez dechu. Kdyby je honil tygr, tak doběhnou možná před ním, ale pak se stanou tím soustem sami. Takhle to ta příroda snad ani nemohla vymyslet.

Kdyby šlo o něco hodně důležitého a ne jen o to, abych ukázal, že jsem ten nej z nej, být já tím vpředu, tak nekoukám na to, jestli budu nejrychlejší. Spíš bych koukal, kde bych sebral nějaký pořádný klacek, kterým bych dotírajícího soupeře utloukl, abych si mohl vydechnout. Sportovní to možná moc není, ale praktické, to ano. No, a až bych zlikvidoval všechny, kdo by mě chtěli sežrat nebo porazit, v klidu bych se došoural do cíle, ještě bych za sebou třeba táhl ten klacek; v podstatě jen ze slušnosti. To abych ohlásil, že za mnou už nikdo nedozávodí a že rozhodčí, časoměřiči, diváci i pořadatelé mohou jít domů.

Sportovec nejsem a ani už nebudu, nemám pro to předpoklady: jsem na to už příliš starý a netrénovaný. A když vidím ve svém běžném, nesportovním životě, že ten za mnou někam chvátá, tak ho pouštím před sebe, pokud očividně chvátá víc než já. Předpokládám totiž, že ten spěchající se nebude chtít zdržovat tím, že by mne sežral, ale že prostě má fofry a já nejsem to, co by ho mohlo zajímat. To považuju za slušnost a velmi vítám, když se stejným způsobem chovají ostatní ke mně.

Trochu jsme s tím známým z té olympiády a sportu odbočili a ta debata sklouzla do obecnější roviny. Jen tak mimoděk mne při ní napadla jedna otázka a při vymýšlení odpovědi mi došel rozum. Můj známý taky nevěděl, co by na to řekl, otázka mu doslova vyrazila dech. To jsemalemyslivna, co? Ta otázka zní:

Co se stane při hromadných závodech se závodníky, kteří se z posledních sil dořítí do cíle a těsně za cílovou páskou padnou vyčerpáním?

Kamery tam většinou to jejich padnutí zaznamenají, ale co se děje pak? Odtahují je někam stranou, aby se uvolnilo místo za cílovou páskou pro ostatní, teprve dobíhající závodníky? Já si myslím, že je odtahují, ale mimo záběr kamer. Asi tam mají na to člověka, který běhá s háčkem na laně, doběhnuvšího vyčerpance bleskurychle zahákne, spustí naviják a už to jede. Ten človíček se tam asi naběhá, než to všechno poklidí.

Pokud by je neodtahovali, vypadalo by to nejspíš takhle: Plocha za cílovou páskou by byla za chvíli plná ležících závodníků a nevešli by se tam ti, kteří teprve dobíhají. Pár takových závodů jsem viděl, ale nikdy jsem nezaznamenal, že by se ti, co se nevešli do cíle, před ním začali spořádaně řadit do fronty a čekali, až se v cíli uvolní místo také pro zhroucení jejich vyčerpaného těla. Částečně by třeba pomohlo vyhlášení dalšího závodu: kdo se rychleji odplazí z cíle někam stranou. Ale to je na delší diskuzi.

Čím víc nad tím přemýšlím, nabývám přesvědčení, že tam ta “odtahovka” sice funguje, jen nám její činnost z humanitárních důvodů neukazují. Ono by se někomu z citlivějších diváků mohlo třeba zdát, že s takovým totálně uzávoděným závodníkem je zacházeno ponižujícím způsobem.

Já bych to naopak do těch přenosů zařadil! Aby byla veřejná kontrola nad tím, jak se s vysílenými sportovci zachází, když se pro radost diváků vydají úplně ze všeho. Aby byla veřejná kontrola nad tím, jak má pořadatel připravené závodiště. Aby bylo vidět, že sportovce neodtahují do kafilerie, nýbrž k odpočinku, aby mohli při vyhlašování vítězů křepce vyskočit na bednu. (To křepké vyskočení na bednu vypadá mnohem lépe, než kdyby se tam dotyčný vyškrábal až napotřetí.) A nakonec třeba i proto, aby se předešlo takovým otázkám, které napadají toho Klímu a jemu podobná individua.

Jestli tohle někdo ví, tak mi, prosím, dejte vědět. Jinak budu donucen vypravit se na nějaký závod, abych uviděl na vlastní oči, jak to vlastně je.

P.S.: Jediné, co jsem zatím domyslel, je tohle: V čekárně u doktora čekají pouze nesoutěživí pacienti. Ti soutěživí jen nakouknou do čekárny, bleskurychle zhodnotí situaci, povzbudí se slovy: „Na to mám!“ a vrhnou se do cíle. Pardon. Do ordinace. Nesoutěživí brblají, ale je to jejich smůla. Vyhrávají jen ti soutěživí.

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

VYSVĚDČENÍ

aneb Něco na zub

Dobrý den!

Tak bylo pololetí a děti přinesly vysvědčení. Jako obvykle jsem pro ně jel do školy; vyrazil jsem kapku dřív, neb jsem chtěl koupit něco na zub. Schválně nepíšu na oslavu, protože jsem si nebyl úplně jist tím, zda bude co slavit. Nakupoval jsem něco na zub se vší pečlivostí, aby to v případě pěkného vysvědčení šlo použít na tu oslavu a kdyby to vysvědčení nestálo za nic, tak aby s tím něčím na zub šlo osladit pokaženou náladu ze špatných známek.

Myslím, že si to naše děti zaslouží, to něco na zub a my rodiče taky, ty známky jsou výsledkem půlroční kolektivní práce. Asi to tak mají všude a kde nepracuje celý kolektiv, tak stojí ty výsledky za starou bačkoru, leda by měli někde doma přírodní útvar, který:

  1. nepotřebuje popohánět do učení,
  2. pokaždé přesně ví, jaké má domácí úkoly a šťastně se vrhá do jejich vypracování
  3. je chytrý a nikdy nepotřebuje nic vysvětlit
  4. tašku a pomůcky na druhý den má připraveny pět minut po návratu domů ze školy
  5. večer chodí spát ve 20.30, neb ví, že ho zítra čeká perný den
  6. …atd., prostě dokonalost sama

Původně jsem chtěl napsat génia, ale nakonec jsem zvolil ten příhodnější přírodní útvar, ten génius mi sem tak dobře nepasoval. Tak v takových rodinách je vysvědčení výsledkem individuální půlroční práce. Takovým rodinám lze i  závidět, ale když tam všechno jde takhle hladce, tak to není normální, přinejmenším tam skřípe to něco na zub. Táta s mámou to koupí, jejich geniální individualista to sežere a na rodiče nic nezbyde. Co by se dělil, známky si vybojoval sám a sám si to teď pěkně užije, však si to vymakal. Lenoši rodiče si nic nezaslouží, pro dobré vysvědčení svého dítěte nehnuli prstem. Ne?

My máme ale normální děti, žádné přírodní útvary, takže výše uvedené body 1 – 6 jsou pro nás španělská vesnice. My máme těch bodů mnohem víc a jsou o pravém opaku. Chceme-li od těch povalečů slušné výsledky, musíme:

  1. vychovávat
  2. popohánět
  3. postrkovat
  4. kontrolovat
  5. prudit
  6. vyhrožovat
  7. dusit
  8. zakazovat
  9. nahánět
  10. přemlouvat
  11. někdy i křičet
  12. nutit a donucovat
  13. znovu kontrolovat

A tak pořád dokolečka až do zemdlení nás i jich. Každou chvíli pak:

  1. se chytáme za hlavu
  2. se hroutíme
  3. zoufale mácháme rukama, případně ty ruce spínáme, ale není to nic platné
  4. sháníme mokrý hadr
  5. jsme z nich na prášky
  6. kroutíme hlavou, jestli je tohle možné
  7. lámeme nad nimi hůl
  8. a 8., 9., 10., 11., 12., …

A tady si to něco na zub zaslouží celá rodina, takto firma na dobrý prospěch a pěkná vysvědčení. A jsem zpátky u toho něco na zub, promiňte malou odbočku. Ale nešlo to jinak, bez té odbočky by se ztratila ta hloubka mých myšlenek.

Nebuďte netrpěliví, konec už je na dohled.

Naše rodinná firma na dobrý prospěch je organizována takto: mamince byla přidělena funkce vrchní manažerky. Vrchní manažerka vytyčuje dlouhodobé cíle, vrcholově řídí a kontroluje plnění těch dlouhodobých cílů, občas ale vypomáhá i ve výrobě, aby neztratila kontakt s dělnickou třídou. Tatínek vystupuje ve funkci vedoucího výroby a spadá do sekce přímého řízení firmy. Jde o velice odpovědnou funkci a její důsledný výkon jde ruku v ruce s finálními i dílčími výsledky snažení. Vedoucí výroby musí často hrát roli “zlého muže”, bez tohoto institutu se žádná prosperující firma neobejde. Děti pak jsou ve funkcích dělnických a jsou vedením firmy vykořisťovány a nuceny k tvrdé práci na svém prospěchu.

Tady pozor, aby nedocházelo příliš často k jevu, kdy bezradný vedoucí výroby a nebo zoufalá hlavní manažerka raději udělají práci za dělníky, protože už toho protivnýho proletariátu mají plný zuby. Je to sice rychlejší, ale nenese to potřebný efekt.

Někdy ale dělníci společně s vedoucím výroby kverulují proti hlavní manažerce, možná se dopracují i k poznání, že bez odborů to nepůjde. Chtěli bychom vydobýt například to, že když se chce vedoucí výroby koukat na televizi a dělníci by rádi hráli Minecraft, vyhlásí se přestávka, ať je práce hotova či nikoliv, a dodělá se později. Zatím potajmu pracujeme na stanovách nové odborové organizace a tohle je první bod pro kolektivní vyjednávání.

To něco na zub je pak něco jako pololetní prémie. Sice mám někdy chuť sežrat to všechno sám, neb si myslím, že to je jen moje zásluha, ale totéž si asi myslí i hlavní manažerka a něco velmi podobného se s největší pravděpodobností honí i v hlavách dělníků. V zájmu zachování sociálního smíru se ale raději pořád poctivě dělíme.

A ještě vydržte chviličku, už to bude.

Tentokrát jsem něco na zub pořizoval já, manželka byla v práci. Zvolil jsem jako překvapení k vysvědčení zákusky. Takže tyhle dva, tyhle taky dva, tyhle čtyři, támhle ty věnečky, jo a větrníky. A pro Michala kremrole, neb jiné zákusky nepapá. Kremrole NEMĚLI! Tak to je průšvih. Spěchám do druhé cukrárny: “Máte kremrole?” “Nemáme, byly jen dopoledne, vyprodáno.” To je teda pěkný, myslím si, co budu dělat? Jdu to zkusit ještě do pekárny, tam je občas vídám. Taky neměli. Tak holt my budeme ládovat zákusky a Michal dostane jako alternativu nějaký dobrý páreček, což je jeho oblíbená pochoutka. Vlezu tedy k Zemanovi a tam – věřte mi to, nebo ne, tam MĚLI KREMROLE! To se mi ulevilo. Chtěl jsem ještě jitrničky, ale nebyly.

Já vím, řeknete: “No a co.” Ale já ty kremrole koupil a běžel jsem se pochlubit do té cukrárny. Stoupnul jsem si ke dveřím a rozhlížel jsem se tam. Prodavačka se mě zeptala, co hledám. A já jí, pro ni možná trochu nelogicky, odpověděl: “Hledám, kde máte pověšenou půlku prasete, 15 druhů salámů, kráječ na šunku a špalek se sekerou. Prve jsem tady chtěl koupit kremrole a neměli jste. A já je nakonec koupil v masně. Když masna může prodávat zákusky, tak koukám, jestli se u vás nenechají koupit třeba jitrnice, ty tam nemají.”

A je to!

Máte přečteno, děkuji za vytrvalost. A za tu vytrvalost vás ještě odměním dobrou radou: Kdyby náhodou neměli v prodejně s nápisem Ovoce – zelenina citróny, mrkev a nebo banány, tak nezoufejte. Místo nich tam přece můžete výhodně koupit dámské punčocháče a gumičky do stěračů. Citróny se běžně prodávají v uhelných skladech a mrkev a banány ve stavebninách. Mají jich tam plné palety.

PS: Něco na zub tentokrát plnilo oslavnou funkci. Ta vysvědčení se naší firmě podařila.

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , , | Napsat komentář

KAM ZA JARNÍ KULTUROU

Kultura v Arnoštovicích žije!

Dobrý den! Chvilku jsem se odmlčel, neb mi předchozí dva příspěvky trochu vycucly energii. Ještě nejsem zcela fit po tom vycucnutí, tak to bude trochu slabota. Ale bude to krátké, konec bude co nevidět, tak to snad vydržíte. A ty konce mi fakt jdou – zkuste se přesvědčit.

Dobrá zpráva

Chci všem připomenout, že se blíží Jaro! A to vyžaduje trochu postřeh, aby nikomu nic neuteklo. Nadchází několik důležitých kulturních a společenských událostí, zmíním jen ty významné:

  • masopust (pokud se  podaří dát dohromady fotodokumentaci, můžete se těšit na komentovaný prohlížeč z průvodu)
  • Vítězný únor (ten neslavím, neb jsem se po sametu dověděl, že to s ním Češi zrovna moc nevyhráli. Do té doby to byla slavnostní chvíle… Trochu se teď bojím opakování dějin: není jisté, kdo tady bude prezidentem a jestli by návrhy předsedy vlády zase přece jen nepřijal. Ten Gottwaldův projev mi zní v uších, tak mám trochu lufta, aby se ho někdo znova nenaučil).
  • Velikonoce (zase budeme jíst dva týdny vajíčka na tisíc způsobů. Já mám ale cholesterol!!! Tak si vezmu prášky, no.).
  • pálení čarodějnic. Vidíte, kvůli tomu tenhle příspěvek vlastně píšu: podařilo se mi totiž zajistit kvalitní kulturní vložku. A to je ta dobrá zpráva. Tady máte koncept plakátku, který půjde do tisku:

Místní chlípníky varujeme, že, ačkoliv vyobrazené členky folklórního tanečního souboru mají pěkné nožky, nejmladší z nich (3. odleva) čítá cca 763 let.

Ale chlapi prý, když se nalejou, mívaj různý chutě. Tak jak račte.

PS: Tak vidíte, že to nic nebylo. I já u toho vydržel.

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo, o společenském dění v Arnoštovicích | Štítky: , , , | Napsat komentář

VOLEBNÍ PŘÍSPĚVEK

… aneb No a co.

Dneska jsem byl volit prezidenta. Řeknete si asi: “No a co. My tam byli taky.” Volit chodím s nadšením, konečně někoho zajímá můj názor, juchú! Jinak nikoho moc nezajímám.

Správně zvolit je trochu oříšek, člověk musí bedlivě sledovat informace, aby mu něco neuniklo a nevyplýtval ten svůj hlas na něco, co vlastně ani nechce. Je to náročné jak pro ty kandidáty, tak pro nás, obyčejné občany. Musíme poslouchat ty jejich medy. Kdyby místo jejich medů zahráli Goťákovy Dámy a paní, vím, jak se ruší žal, to má aspoň šťávu. Jejich medy je sice možná podivný výraz, ale mně jiný příhodnější nenapadl. Jsem celkem rád, že už mám ty občanské povinnosti na čas za sebou, já ty volby beru celkem vážně.  Řeknete si asi: “No a co. To my taky.”

Ale k těm prezidentským volbám: Pořád přemýšlím, proč všichni ti kandidáti chtějí dělat prezidenta. A proč zrovna tihle, já tam nemůžu nic vybrat. Když jsem už asi po páté probíral volební lístky, rozhodl jsem se: “Teď někoho vyberu a jdu to tam hodit.” Začal jsem znova třídit a nic mi zase, věřte – nevěřte, nezbylo. (Tady nevím, co asi byste řekli, tak už nebudu obtěžovat s tím No a co.)

Tak jsem si v tom udělal systém a aby to mělo nějakou logiku, šel jsem na to od lesa: Ti úctyhodní pánové v důchodovém věku už pro vlast, a potažmo i pro mně, udělali dost, nechám je odpočívat. Aby mi pak někdo nemohl vyčítat, že nemám úctu ke stáří. Ať makají ti mladší. A šup, zbyli mi čtyři. Škoda, že nezbyl jen jeden, měl bych jednodušší rozhodování. No nic, jedeme dál: Z těch čtyřech jsem pak vyhodil jednoho, který mi tam skoro nejvíc vadil svou vlezlostí. A pak jsem vyhodil ještě jednoho, který na mě neudělal úplně dobrý dojem, a to tak, že o trochu víc, než ti ostatní. Opět nevím, co byste řekli, tak znova vynechám to No a co.

U těch zbylých jsem pak udělal En-ten-tý-ky-dva-špa-lí-ky-čert-vy-le-těl-z e-lek-tri-ky, a bylo to. Možná mě bude časem mrzet, že jsem nepočítal dál Bez-klo-bou-ku-bos-na-ra-zil-si-nos. Že by mi třeba vyšel ten druhý. Ale já už teď svého prezidenta mám. Asi řeknete: “No a co. My taky.” (Zítra se musím podívat, jak to dopadlo, abych mohl porovnat svůj vkus se všeobecným míněním.)

A právě dnes mi došlo, proč všichni chtějí dělat prezidenta. Stačilo podívat se odpoledne na internet. Jak se někde takový prezident objeví, vrhají se po něm nahatý ženský. Ukažte mi nějakou podobnou práci a já ji půjdu dělat.

Na můj vkus byla sice trochu moc namalovaná, co se jí nevešlo na obličej, měla namatlané na prsa. Navíc se, husa jedna, vrhla v nepatřičnou chvíli, když bylo kolem plno lidí a kamer a foťáků, ale to se nechá všechno natrénovat. Myslím, že příště to zkusím s tím prezidentováním taky. Byl bych velmi poctěn, kdyby se mi to povedlo.

Na závěr mám ještě návrh, jak zvýšit volební účast: Každý, kdo by odvolil, by dostal účtenku EET, aby si mohl vsadit a těšit se na výhru. Ve volebních místnostech by byly fronty. Vím, prezident není zboží a hlas není platidlo. Ale kdyby to tak bylo, byla by na prezidenta pětiletá záruka a bylo by možno ho vrátit a nebo vyměnit. A to by určitě stálo za úvahu.

P.S.: Jestli se ani tento příspěvek nikomu nelíbil, tak říkám: “No a co. Mně taky ne. Ale přece to teď, když mám dopsáno, nevyhodím. Víte, co to dalo práce?”

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , | Napsat komentář

O KŇUBOVI

aneb To mehlo je motorný mrcouch

Úvodem:

Dobrý den. Omluvte, prosím, ten trochu nesrozumitelný název, ale nemůžu si pomoct. Vše se pokusím vysvětlit níže, neztraťte trpělivost, vydržte až do konce.  Jen tak, pro sebe, na mně tak moc zase nezáleží. Třeba pak budete rádi, že jste to tak udělali.

Ti zkušenější už vědí, že konec příspěvku je na mojewebka.cz vždy to nejlepší, co vás mohlo potkat, protože to máte konečně za sebou a můžete jít studovat něco jiného, lepšího a zábavnějšího. Proto taky dávám ten konec až na konec, tak nějak za odměnu, že jste to vydrželi až do konce. */
*/ jelikož si myslím, že předchozí dvě věty se mi velmi povedly, nemohu vyloučit, že další příspěvky, které budu zveřejňovat, znova začnu právě těmito větami.

Tenhle příspěvek bych chtěl věnovat krásám, bohatosti, ale i záludnostem češtiny. Trochu trvalo, než jsem ho vypracoval, dalo práci posbírat dostatek výrazů, které takřka ztratí význam, když se pokusíte udělat z nich opak tím, že jim na začátku odkrojíte slabiku ne-. Někde to vypadá docela přirozeně. A někde taky ne. Což je moje štěstí, jinak bych neměl o čem napsat.

Kdybyste si v názvu přečetli “To nemehlo je nemotorný némrcouch”, tak máte jasno – ten o kterém ta věta mluví, je jako hrom do police a jde navíc o neobratného, nepřitažlivého, a tím pádem opačným pohlavím odmítaného, jedince – takový si prostě ani neškrtne.

Když ale vyrušíte ty ne-, tak získáte (aspoň na první pohled) pravý opak. Věta “To mehlo je motorný mrcouch” by měla znamenat šikulu, k jehož vlastnostem patří obratnost, a po kterém opačné pohlaví šílí. Stačí takhle málo, aby se z nešťastníka – lempla, který si u ženských ani neškrtne, stal šťastník, od kterého je to škrtnutí nejspíš pravidelně a zhusta vyžadováno.

Chtěl jsem původně pojmout to vyprávění jako pohádku, protože pohádky mají dětem pomáhat zvyšovat jejich sebevědomí a útlocit připomínáním, že dobro vždy zvítězí nad zlem a že každý je, a nebo aspoň může být, užitečný. A hlavně, že trpělivost, odvaha, poctivost a pracovitost se do budoucna každému vyplatí. Sice mi čím dál častěji připadá, že děti pohádky už dávno nečtou a jejich rodiče se v této aktivitě taky moc nepřetrhnou, aby si ten hlavní význam pohádek připomněli, ale možná se mi to jen zdá.

No, pohádka mi z toho moc nevyšla, je to jen takové obyčejné vyprávění. Možná čtenáře trochu naštve myšlenka, že to není pohádka, ale pravdivý příběh o někom obyčejně a běžně úspěšném, jakých každý z nás zná kolem sebe tucty a nezbývá nám, než závidět tomu šťastlivci, že u spousty výrazů, které popisují jeho vlastnosti, chybí to zatracené ne-. By si ho tam ten hajzlík ale zasloužil, jen co je pravda… Ne?

Tak a jdeme na to:

Žil, byl, jednou jeden kňuba, jmenoval se – řekněme – Fandouš. Byl sice šika, ale jen trochu, protože ne všichni kňubové se rodí zároveň i jako úplní šikové. Však mu starostliví rodiče pořád připomínali, že má na sobě pracovat, aby se stal větším šikou, než ostatní. On je poslechl a dobře udělal.

Dokud táta s mámou byli ještě božtíci, usilovně se snažili, aby z jejich kluka vyrostl řád, dbalec a makačenko. Chtěli hlavně, aby byl douk a podporovali všemožně, aby se mu ve škole líbilo a dařilo se mu tam. Aby byl motorný a vyrostl z něj pořádný šika a mehlo, navštěvoval různé kroužky a jeho tatínek i maminka s ním stále něco tvořili.

Dohlíželi, aby se mu nevyhýbaly moci a dbali pečlivě, aby z něho vyrostl otesanec, styda, stoudník a znaboh. Strachovali se, aby z něj nevyrostl zbytečně velký bojsa, ale v tomto ohledu mohli být bez starosti: Kluka nevystrašil ani Večerníček a Klekánice.

Rodiče časem zestárli a přestali být božtíky, tak už to v životě chodí. Ale na Fandoušovi bylo poznat, že od nich dostal pečlivou výchovu a kdyby ho mohli vidět, tak by jim srdce zaplesala. Seznali by, že Fandouš je samá hoda a je přesně takový, jak to chtěli: je z něj řádné mehlo a motorný mrcouch, který se uměl ke každé práci fortelně postavit a leckterá dívka si tajně přála, aby se mohla stát jeho věstou.

Fandouš byl vůči těmto tužbám uvěřitelně tečný, což jeho obdivovatelky kvitovaly s povděkem a kuly pikle, pokud se jim zdálo, že se Fandouš k některé chová návistněji, než k ostatním. Některé se před ním dokonce ze zištných důvodů producírovaly v gližé, aby zapomněl na svoje řesti.

Ve volném čase se Fandouš věnoval pěstování topýrů a v akváriu se mu proháněly jeho oblíbené onky. Ač občas navštěvoval i věstince, byl zdráv jako ryba, nikdy mu nescházela schopenka. Spavostí netrpěl a nechyběly mu žádné duhy. Taky se rád potápěl a byl často celý v neoprenu, ovšem jeho fanynky raději vídaly jeho svalnatou postavu jen v oprenu.

Rád cestoval a se svými věstami projel kus světa. Navštívil několikrát Wyork a Apol, procestoval Brasku i Pál a na kole projel i vadskou poušť. Na stará kolena se odstěhoval na svou chalupu u Manic, kde pěstoval ktarinky a chytal ryby v blízkém rybníku besáku. Než umřel, vyprávěl svým vnoučatům o tom, jaké měl v životě štěstí.

A když už měl smrt na jazyku tak, že nešla vyplivnout a byl božtík už jen, co by se za nehet vlezlo, movitost u Manic odkázal své teři. Všichni, kdo ho znali, na něj pak vzpomínali dlouhá léta, chválili jeho gativní vlastnosti. Byl prostě řád a každý ho měl rád.

A tady máte ten slíbený konec:

Má tak někdo v životě štěstí, panečku! Mě tohle už nepotká.

PS: Jestli se vám to nelíbilo, tak se s tím nedá nic udělat, protože už jste to přečetli celé. 

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , | Napsat komentář

PŘÁNÍ

Všem návštěvníkům

…čímž jsem řekl vše, takže netřeba dalších slov…

Jako předsevzetí pro příští rok jsem se sám sobě zavázal, že se polepším.

(ale stejně mi to nedá, abych znova nepřipomněl) :

a další

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

 

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , | Napsat komentář

PŘEDVÁNOČNÍ DESATERO

Jednoduchý manuál pro předvánoční zdobení

Předmluva

/aktualizováno 6/11/2018/

Loni mne kolegové a kolegyně v práci trochu zaskočili vánoční výzdobou. Aby nemuseli lovit v paměti, jak to mám rád, dovoluji si tento příspěvek zveřejnit znova. Půjde jim to líp a ještě rychleji, než posledně. Jsem rád, že jim mohu aspoň takto pomoci. Do prací na výzdobě se, stejně jako každoročně, motat nebudu. Akorát bych to zbacal.

A jdeme na to

Také marně tápete v paměti, když přemýšlíte, co ještě musíte stihnout, abyste mohli s klidným svědomím usínat a těšit se na Vánoce? Je to samý shon a spěch, tak není divu, netrapte se tím. Těžko byste hledali člověka, který by všechno zvládl levou zadní a na nic nezapomněl. Sesbíral jsem to nejnutnější, na čem stojí a leží tato oblast lidského života. Vše jsem seřadil podle důležitosti a připojil krátké a výstižné popisy, takže pozornějším bude stačit jedno přečtení, aby řekli: „Aha, tak vo tom to je!“ A můžou se pustit s vervou do práce. Mají téměř stoprocentní záruku, že výsledný efekt bude dokonalý a v podstatě nepřekonatelný.

Ač je to k nevíře,

i já patřím mezi to početné stádo milovníků předvánoční tajemné a hřejivé atmosféry, která se vrývá do hloubi každé empatické duše. Chtěl jsem se také zapojit do toho zdobení, ale nakonec jsem uznal, že tak složitá a náročná činnost vyžaduje určitý vkus a manuální zdatnost: vlastnosti, které postrádám.

Navrhnul jsem například, aby stromeček byl z kanceláře přemístěn do sousední místnosti, kde by měl ten plachý chlapeček Ježíšek mnohem více klidu a místa na uložení jistě bohaté vánoční nadílky.

Když to neprošlo, tak jsem nabídnul další možnost, jak slavnostně vyzdobit naši kancelář tím, že na opuštěně vyhlížející kytku v květináči připevním růžové plyšové srdíčko, které všem připomene, že Vánoce jsou hlavně svátky klidu a lásky k bližnímu. Bez něj by mi to ani nedošlo. Bylo odstraněno hned ten den, kdy jsem ho tam připevnil. Škoda. Přitom ta kytka je tam taková osamělá…

klepnutím na obrázek otevřete obrázek v novém okně

Poté, co se moje pokusy o úpravu již hotové výzdoby nesetkaly s pochopením a výzdoba byla pokaždé uvedena do stavu, ve kterém byla před mým neodborným zásahem, jsem pochopil, kde je moje místo. Totiž u fotoaparátu a počítače, abych to skvělé dílo mohl prezentovat světu.

Celý manuál se, jak už jsem v úvodu předeslal, skládá z jednotlivých bodů, takže je velice přehledný, navíc je doplněn inspirativními fotografiemi. Ale jedním dechem připojuji: není nutno vše dělat přesně podle přiložených obrázků, nezapomeňte využít svoji kreativitu a všechna témata přizpůsobte nejen svojí fantazii, ale i možnostem, jakými oplývá vaše konkrétní pracoviště. Každičká skoba ve zdi, každý výstupek, na který lze něco přivázat, to vše skýtá téměř neomezené možnosti, jak využít sebemenší místečko, které by nám i v práci připomínalo, že Vánoce už jsou za humny a na svět je třeba nahlížet z jiného úhlu, než obyčejně. Na to nesmíte zapomenout, jinak to vánoční kouzlo můžete docela úplně pokazit.

Je vhodné začít úklidem na pracovišti. Vysmýčit pavučinky, setřít prach, sklidit vše, co připomíná léto. Tento krok lze i přeskočit, kdo by vám kontroloval, jak máte uklizeno, když mu oči strhne ta skvoucí nádhera a on neví, kam dřív s očima, aby to do sebe co nejdřív nasál a vstřebal. Ale nezapomeňte na pravidlo, které je třeba vždy dodržet: Čím méně uklízíte, tím více musíte zdobit! A už dost řečí, jdeme na to:

1/ Vánoční stromek

klepnutím na obrázek otevřete obrázek v novém okně

U nás to máme tak, že v kanceláři máme jeden a před kanceláří stojí druhý. Škoda, že nemáme k dispozici víc kusů, to by byla teprve nádhera. Uvnitř máme umělý, má již sice své lepší časy za sebou, ale máme ho rádi, protože slouží věrně a navíc: nedá moc práce. Prostě se vytáhne z krabice, trochu se porovnají větve a za necelých 8 minut už je v zásuvce a svítí a bliká, no pohoda.

klepnutím na obrázek otevřete obrázek v novém okně

A pod něj samozřejmě DÁRKY. Krabičky různých velikostí, mýdla různých tvarů, ba i kousky dřeva, vše vkusně zabalené do vánočního papíru, převázané mašličkou a se jmény obdarovaných, tak, jak to má být.

klepnutím na obrázek otevřete obrázek v novém okně

Venku ale, pozor na to, stojí stromek živý. Venku se mu líbí, šeptá mi to pokaždé, když jdu kolem něho. Všichni kolemjdoucí ho obdivují, vítr mu šustí ve větvích,… Někdy ho ten potvora vítr chce i převalit, ale my už víme, jak na to. Do pořádného květináče ho vsadíme, štěrkem kmínek obsypeme, gumičkou od trenýrek ho pěkně k pořádné skobě ve zdi uvážeme a květináč ještě zatížíme pořádnými kusy betonu. A vítr? CHACHA!!! Ten se může jít klouzat, ani Kyrill by to nedal! Kampak na nás s větrem! To víte, léta praxe…

Ani ten vnitřní, ba ani ten venkovní se pranic nezajímají o to, jestli se někomu líbí a nebo nelíbí. Prostě jsme tady a zvykněte si. Když vycházím z kanceláře, vypadám trochu, jako bych se vracel z lesní procházky a náhodný pozorovatel marně hledá v mé ruce košík s houbami… Nenechte se vysmát, už nerostou.

2/ Světýlka na stromku

Tak tohle je pěkně tvrdý oříšek. Vnitřní stromek touto vlastností oplývá již z výroby jaksi samozřejmě. Ale ta nedokonalá příroda, ta se má ještě od člověka dost co učit. Už jste někdy viděli v lese stromek, který by narostl se světýlky? Já tedy ne. Tady musíme té přírodě trochu pomoci. Vyřešíme to jednoduše: stromek opatříme doplňkovým vánočním osvětlením, pokud možno takovým, které co nejvíc cuká očima diváka. To pro snadnější zapamatování prožitku. Po všechny časy to tak bývalo, tak proč se pokoušet měnit tradice?

Tady podotýkám, že je dobré použít osvětlení, které je podle informací výrobce vhodné do venkovních prostor. Výrobci patrně mají na mysli to, aby v těch venkovních prostorech bylo dost místa. Některé návody na instalaci prostě nechápu. Ven se vejde přece všechno! Ale třeba je jen chyba v překladu, ono z čínštiny se to překládá fakt blbě.

Letos je v módě tzv. „Osvětlení na volnoběžku“, tedy že části kabelu se světýlky leží na zemi. Disponujete-li dostatečně silným jističem a přívodní kabel má správně dimenzovaný průřez vodičového jádra, dočkáte se za deště a vánočních plískanic překvapivých světelných efektů.

Kdo má jakous – takous povědomost o krokovém napětí, jistě si rád připomene, jak se za vlhkého počasí kolem stromku pohybovat – šouravými krůčky a chodidla pěkně pomalu sunout po zemi, aby s ní při pohybu neztratila kontakt.

3/ Betlém

klepnutím na obrázek otevřete obrázek v novém okně

No, tak to dáte i bez delšího vysvětlování. Na trhu jsou za velmi přijatelnou cenu dostupné různé varianty. Náš Betlém však byl zcela zdarma – Ježíšek u nás zastupuje firmu, která se zabývá výrobou aromatizovaných ovocných čajů. Čaj, jenž byl obsahem balení, ze kterého byl Betlém následně sestaven, byl již před mnoha a mnoha lety vypit s rumem na zahřátí prokřehlých údů.

Tady bych chtěl zdůraznit, že ne všechny obaly je vhodné rovnou zdegradovat na obyčejné odpadky. Mohou (a chtějí!) sloužit i jako překvapivá a roztomilá dekorace klidně i několika generacím.

To, myslím, ani výrobce toho čaje nečekal.

4/ Adventní věnec

Na Vánoce – samozřejmost. Musí viset na vchodových dveřích, aby bylo každému jasné, že vstupuje do prostor prodchnutých Vánocemi. Adventní věnec je praktická a vděčná ozdoba. Aniž by bylo nutno jej po Adventu, popřípadě po Třech králích sejmout z místa, kam byl upevněn, jde bez velkých těžkostí sezónně přezdobit.

Pořadí předělávek snadno zjistíte podle kalendáře, každý nechť si vybere podle svého gusta. Po Třech králích v celkem rychlém sledu za sebou najdete (vypisuji jen ty nejdůležitější): Valentýn (vánoční baňky vyměníme za růžová srdíčka), Masopust (klobásky), Velikonoce (kraslice), MDŽ (sněženky, petrklíče), Den matek (tulipány) a řadu uzavírá Mistr Jan Hus (opálená dřívka, či vyškrtané sirky vetknuté do obvodu věnce).

Na léto je vhodné přece jen věnec sejmout a na jeho místo připevnit vhodný symbol léta: třeba plavací kruh. Zcela nevhodná je koupací čepice, ale překvapivě a kreativně by mohl působit např. horní díl od plavek.

5/ Jmelí

Jmelí má být darované a pak se vyvěsí v místnosti, k jejímž základním parametrům všeobecně patří štěstí úplně ve všem. Bez jmelí ty Vánoce nikomu neprojdou, to je už dnes jasné. Jmelí má být přírodně zlaté (60,-Kč za snítku), stříbrné (45,- Kč za snítku) a teprve poté, co se nesežene dostatek peněz, může být použito zelené (je zadarmo, stačí pro něj vylézt na strom).

klepnutím na obrázek otevřete obrázek v novém okně

Svazeček jmelí patří nad nástěnku se služebními pokyny a visí-li těsně pod návodem k poskytování první pomoci, tak to je prostě, jak to jinak říct, stylové. Kdyby došlo k neštěstí a bylo by třeba poskytovat první pomoc, je štěstím pro ty postižené, že pod tím návodem to jmelí visí. Budou se hned líp uzdravovat.

Nezapomeňte taky dát kousek na lampu nad stolem, bude vám roztomile co chvíli padat do talíře s jídlem. A kousek patří i do každého rohu monitoru počítače. Že tam pak už nic nepřečtete? No a co! Vždyť budou Vánoce, tak se to snad nezblázní, ne?

Snítka jmelí má být také v každém rohu i u zrcadla, to nese štěstí dvojnásob, protože se to štěstí odráží od toho zrcadla zpátky do místnosti. (A můj tajný tip: nosím jmelí a smrkovou větvičku i pod košilí, to náramně posiluje tři základní podmínky spokojeného života i ve vyšším věku: Zdraví, Štěstí a Dlouhá léta).

6/ Výzdoba oken 

klepnutím na obrázek otevřete obrázek v novém okně

V našem případě jde o druh výzdoby, která ode mne dostala pracovní název Taxisův příkop. Jde o velmi vkusně a hustě zapíchané větvičky všeho možného do obyčejných truhlíků na kytky. I tato výzdoba je nadmíru nápaditě opatřena vánočními ozdobami, abyste si ji náhodou nepopletli s dušičkovou výzdobou přenesenou ze hřbitova.

Každoročně se pokouším přemluvit pana Váňu, zda by nám na Štědrý večer takto vyzdobeným oknem neproskočil do kanceláře na svém oblíbeném koni, se kterým vyhrál Velkou pardubickou. Letos nechtěl, stejně jako ani v předchozích letech. Možná bych napřesrok mohl zkusit kontaktovat vladyku Horymíra, o kterém mám povědomost, že má též jistou zkušenost s podobnými kousky.

7/ Sobík od Santy

klepnutím na obrázek otevřete obrázek v novém okně

Ježíšek v poslední době nestíhá a tak si ho půjčuje, aby doručil dárky včas. Kolegové přede mnou sobíka tají, nejspíš se bojí, že jim ho vysvítím. Ale já ho stejně našel.

Pokaždé, když jsem v práci sám, rozsvítím si ho a představuji si, jak Ježíšek s nahatou prdýlkou přesedne z kolíbky v chlévě na žárovičkového sobíka a už to rozdává. Sobík sice trochu kulhá – praskla mu žárovička na levé zadní – ale jelikož je tento vkusný ozdobný prvek osazen vysoce svítivými výbojkami, nemáte téměř šanci to zjistit.

8/ Barborky

To je klasika, ale na jejich nastříhání se musí pamatovat den před Mikulášem. Letos to nevyšlo, nejspíš nebyly k dispozici zahradnické nůžky.

Škoda těch nůžek, nedozvíme se, jestli všechny pracovníky kanceláře potká štěstí a zda zůstanou po celý rok zdrávi. Jak lehké by potom bylo plánovat obsazení směn. Musím na to upozornit nadřízené.

9/ Rolničky

Mám jednu svou vlastní malilinkatou rolničku, bez které před Vánoci neudělám ani krok. Pomáhá mi dostat se do té správné adventní nálady, potichu si cinkám u ucha, na stůl si postavím vázu s barborkami, kterým zpívám třeba: „Rozvíjej se poupátko / v nejkrásnější z květů / od rána až do noci / budeš vonět světu“. Ohromně to těm barborkám pomáhá, aby stihly včas rozkvést. A když se dost vynazpívám, tak si okouzleně zašeptám: „Už je to tady.“

10/ Františky, svíčičky a další ozdoby

Nezapomeňte na vánoční vůni. Tu poskytují od věků františky. V dnešní době rozvinutý chemický průmysl dává k dispozici i podobně vonící svíčky. Nejlevnější jsou po 3,50 Kč/ks a i ty dokáží ten vzdoušek v kanceláři jaksepatří vánočně provonět, jen co je pravda. Za bonus pak lze považovat, že vám začerní pavučiny na zdech, takže se tyto posléze při úklidu velmi dobře vyhledávají.

Když si vzpomenete ještě příkladně na papírové andílky rozvěšené zhusta po záclonách a tu a tam nějaký ten vánoční řetěz křížem krážem po místnosti, tak bude výsledek vašeho počínání ještě dokonalejší.

Letos nic takového nemáme, což mi trochu ty Vánoce kazí, stejně jako absence těch barborek. Nemám komu zazpívat. Snad se kolegové a kolegyně příště polepší, v kanceláři zůstala mnohá místa a hřebíčky a skoby na zdech zcela bez výzdoby! Pamatuji doby, kdy i obyčejná elektrikářská lišta byla svátečně nazdobena, jen aby se ty Vánoce povedly…

A závěrem pár PéeSek:

P.S.1: Jak vidíte, když se to přehledně uspořádá, tak jsou ty Vánoce brnkačka, u nás v práci to měli (můj odhad) za necelou hodinu, mají v tom holt už praxi. A je fakt vidět, že stačí ta hodina práce a máme před sebou měsíc a půl pohody.

P.S.2: Aby vám to šlo pěkně od ruky, stačí, když se člověk na cca 6 týdnů vrátí hluboko do dětství a riskne pro tu krásu, že tam už zůstane napořád. To víte, všechno má své klady, ale i zápory. To riziko za to ale stojí, to si pište!

P.S.3: Pokud jste se dopracovali až sem, nezbývá, než gratulovat, protože jste právě splnili to nejnutnější, bez čeho by Vánoce zanikly a zbyl by nám jen Valentýn, Zemanovy trenýrky, Halloween a 17. listopad. Tak na to myslete a snažte se co nejpilněji tento tradiční křesťanský svátek udržovat při životě.

P.S.4: Ale myslím si, že to kouzlo Vánoc padne na každého. Na mě to padá hned poté, co zhlédnu na svém pracovišti výzdobu. Probleskne mi hlavou: „Už se TO blíží!“ a hned jsem tak vánočně naladěný, že byste tomu ani neuvěřili.

P.S.5: Kolegové a kolegyně v práci si o mně sice myslí opak, ale já jim to nezazlívám. Naopak! Jen jim závidím tu odvahu veřejně přiznat, že v nich ještě pěkný kus toho dítěte zbyl. To já neumím a učit už se to nebudu. Zůstane mi tak napořád ta pověst škarohlída, který nikomu nepřeje radost a štěstí, ale ať si! Trochu mě to mrzí a pociťuji bezmoc, že s mojí špatnou pověstí už nejde nic udělat. Začínám si pomalu zvykat.

P.S.6: Tohle nikomu neprozraďte: Sotva v kanceláři osiřím, téměř automaticky už vkládám do přehrávače cédéčko s Bambini di Praga, z kapsy vytahuji tu rolničku,… A UŽ TO JEDE, JEN TO ŘINČÍ. Než mi skončí směna, tak po sobě všechno samozřejmě sklidím a dělám zas jako by nic. To aby si o mně nemysleli, že jsem ťululum a mám z těch Vánoc zpřeházené šňůry.

Děkuji za pozornost!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

ZNIČENÉ POLE! KDO JE VINÍK? POMÁHÁME S PÁTRÁNÍM.

Dobrý den!

Udělejte si představu o tom, jak je novinařina těžké a složité řemeslo, když se má dělat pořádně.  POZOR! Níže nenajdete nic pravdivého. Snad to každý pozná… Já jenom pro jistotu… 🙂

Časosběrný dokument z investigativního vyšetřování škody na zemědělské plodině

Před několika dny navštívil redakci Vyždímáno&Pověsit soukromý zemědělec, jenž je vlastníkem pole, na kterém zatím neobjasněným způsobem vznikla škoda na pěstované plodině, o čemž jsme stručně informovali v minulém vydání našeho občasníku. Nyní jsme se rozhodli, že tento článek stáhneme z webu, neb se vyskytly nenadálé okolnosti – článek je nutno radikálně doplnit o další informace. Na poli, o kterém bude v tomto čísle ještě několikrát řeč, jsou dodnes patrné stopy masivní devastace nedávno vysetého ozimu. Krátký článek, který jsme vydali, téměř zapadnul mezi ostatními zprávami, takže jsme se rozhodli, že jej zveřejníme po náležitém dopracování znova. Jako důkaz, že naši reportéři nespí, ale konají.

Dne 16.11.2017 jsme zveřejnili tento článek:

Kdo má zájem ničit budoucí chléb?

V noci z 11. na 12. listopadu t.r. byla zatím neznámým způsobem poškozena budoucí úroda na poli poblíž naší obce. Jde o rozsáhlé poškození právě vzešlého ozimu – co není rozryto, je uváleno, jako by na poli někdo uspořádal technopárty a nebo tudy prošel hlavní proud účastníků pochodu Praha – Prčice.

Věc vyšetřuje policie a nešťastný majitel pole si zoufá: „Z čeho budu příští rok živ?“
Nepodaří-li se zjistit pachatele, přislíbili jsme poškozenému zemědělci mediální podporu. Kdo má jakýkoliv poznatek o tom, jak ke škodě došlo, ať  neprodleně kontaktuje zoufalého majitele pole, případně též redakci Vyždímáno&Pověsit.

V dnešní době se podobné případy nebývalou měrou množí. Může za to školství a nebo špatná výchova v rodině? Případu se budeme průběžně věnovat.

Zoufalý majitel si zadal v naší redakci tento inzerát:

Dnes (27/11/2017) zveřejňujeme zprávu doplněnou o tato fakta:

Rázné rozhodnutí Vyždímáno&Pověsit

Považujeme za správné, aby i v tomto případě se média naší rukou chopila příležitosti a prokázala své téměř neomezené schopnosti a možnosti. Proto jsme se rozhodli, že na této politováníhodné příhodě zapracujeme a pokusíme se dokázat, že cesty spravedlnosti vedou i přes média, která bývají (často velmi nespravedlivě) osočována z jednostranného a zavádějícího informování veřejnosti.

Vyždímáno&Pověsit chce informovat nestranně a pravdivě, proto jsme se rozhodli, že sesbíráme všechny dostupné informace a pokusíme se zmapovat, jak a proč k této zcela zbytečné škodě došlo. Případ jsme zadali zkušenému investigativci, neboť panovala obava, že informace, které zatím pochází z jediného zdroje, nemusí být zcela objektivní.

Jelikož se hned zpočátku dalo předpokládat, že svědci se budou za každou cenu snažit o získání odměny uvedené v inzerátu, nebylo vůbec lehké správně se orientovat ve smršti informací, kterými byla naše redakce doslova zaplavena.

Redakci Vyždímáno&Pověsit se naštěstí podařilo coby corpus delicti získat motyku, kterou zemědělec nalezl na zničeném poli. Námi oslovený znalec po zevrubném prozkoumání tohoto nástroje prohlásil, že ostří motyky nese znatelné stopy poškození silnými údery do neznámého kovového předmětu, což podporuje teorii o vandalismu. Na poli ovšem nebyl nalezen žádný poškozený kovový předmět, což do případu vnáší další otazníky. Znalec však hned po zjištění, že násada motyky je silně znečištěná a nasáklá močůvkou*, bohužel předčasně ukončil průzkum předmětu doličného se slovy, že to nemá zapotřebí. Bez dalšího vysvětlování nám poté motyku vrátil. Poznatky z této oblasti tudíž nemáme zcela úplné.

*(poznámka redakce: močůvku, toto vynikající a ekologické hnojivo, použil pečlivý zemědělec krátce před vznikem škody k vyhnojení svého pole.)

Vyšetřování zahájeno!

Do redakce Vyždímáno&Pověsit se nezávisle na sobě dostavilo několik občanů, jejichž jména jsou redakci známa, která ale z pochopitelných důvodů nemůžeme zveřejnit.

Dva z nich shodně tvrdí, že před několika dny byli nezávisle na sobě náhodnými svědky přistání UFO na obilném poli poblíž Arnoštovic.

Zároveň však jsme získali informaci od dvou občanů, která pravdivost jejich tvrzení popírá. Těžko se však přiklánět na tu, či onu stranu, takže ponecháváme pouze na čtenářích, jaký úsudek si o věci vytvoří.

Ostatní informace jsme z vyšetřování případu vyloučili pro zřejmou snahu údajných svědků události bezpracně získat vypsanou odměnu a současně se pomstít znepřáteleným spoluobyvatelům ve vsi, což je obvyklá reakce při každé podobné příležitosti.

Všechny výpovědi jsme zaznamenali na diktafon a nyní níže přinášíme zkrácený přepis jejich svědectví.

Výpověď prvního svědka

Pan Bedřich M. (jméno redakce změnila), který pracuje jako úředník, o události vypověděl:

„Dne 11.11. přesně v 11 hodin večer jsem se pohyboval venku se svým fotoaparátem. Jen tak, náhodně, člověk nikdy neví, kdy se naskytne nějaký zajímavý snímek. Trochu mne udivilo, že hvězdy nestojí na svých místech a jakoby tancují po obloze.

Jedna z nich se náhle začala rychle zvětšovat a já se polekal, že na mne padá meteorit. Divné bylo, že nebylo nic slyšet, žádný hukot, jen mého srdce tlukot… Schoval jsem se za mezičku na kraji pole a čekal jsem, jestli to přežiju. Pole ozářila podivná záře od té padající hvězdy a po chvíli ta hvězda hladce, bez hluku, přistála.Bylo mi jasné, že jsem svědkem něčeho mimořádného a tak jsem vyndal svůj fotoaparát a začal jsem ho potmě ladit na focení potmě. Když jsem fotoaparát po několika minutách nastavil, ta věc na poli začala světélkovat a blikat, pak se otevřel nějaký poklop dole a vyskočili z něj dva mužíci, kteří světélkovali ještě podivněji, než ta věc na poli, vypadali, jako by hořeli a plápolali. Jeden byl větší a jeden menší. Jestli si něco povídali, nevím, já nic neslyšel, bylo to daleko. Chvíli se pohybovali po tom poli. Najednou naskákali zpět do toho stroje a po chvíli odletěli. Udělal jsem několik fotek, ale nejsou příliš kvalitní, bylo to ve tmě a navíc mne začal obtěžovat odporný zápach, který stále sílil, chvílemi to bylo na omdlení. Když ta věc odletěla, tak mi došlo, že to mohlo být UFO. Spěchal jsem domů, abych prohlédl pořízené fotografie a informoval integrovaný záchranný systém, leteckou službu a nejbližší kosmické středisko.

Po návratu domů jsem zjistil, že muselo dojít k nějakému časovému posunu, protože bylo půl páté ráno a manželka mne podezřívala, že jsem se zdržel v restauraci. A že se vracím domů opilý, což nemá ráda. Pokusil jsem se prokázat, že jsem v pořádku a nabízel jsem jí, že na ni dýchnu. Na to ona reagovala sdělením, že jsem se musel někde vyválet ve výkalech, protože zapáchám tak odporně, že by alkohol stejně necítila.

Teprve poté jsem zjistil, že mám svrchní oděv silně potřísněný zvířecími exkrementy a nebo prasečí močůvkou, což byla pravděpodobná příčina toho, že jsem v průběhu sledování výskytu UFO na poli u Arnoštovic zaznamenal ten nesnesitelný zápach. O tom, že se jednalo o UFO, jsem skálopevně přesvědčen, neb i můj spodní oděv byl plný exkrementů mně neznámého původu.

Navíc jsem celý následující den trpěl velmi silnou nevolností, bolestmi hlavy a nechutenstvím, které bylo možno pouze krátkodobě zahnat pojídáním většího množství kyselých okurek. Kvůli této nevolnosti jsem nemohl do práce a navíc manželka se mnou dodnes nemluví. A mimozemšťani? Ti si klidně si odlétnou a já jsem kvůli tomu dehonestován jak doma, tak i v zaměstnání. Páchnoucí oděvní součástky jsem musel spálit v kotli, manželka odmítla nandat je do pračky.“

Výpověď svědka č. 2

A co vypověděl pomocný dělník u stavební firmy pan Alois V. ? (jméno redakce změnila)

„Byl jsem zrovinka na procházce, žejo, chtěl jsem u pole nakopat křen a tak jsem měl u sebe motyku a lopatu, to víte, že rukama bych to nevyhrabal. Že bylo jedenáct v noci? No a co, každej si ten čas nějak rozvrhne, jak mu to vyhovuje, ne? Vezmu motyku, lopatu, dám procházku a než mi zavřou v hospodě, tak polknu jedno, dvě pivka, pak nakopu křen a jdu do hajan. A ráno k snídani dám co? No přece páreček s čerstvým křenem, aby mi v práci u krumpáče dobře táhlo pivko, to se to potom kope jedna báseň.

Tak tedy jdu, procházím se, žejo, když jsem najednou zaslechl neznámé zvuky. Jdu se tedy podívat, co to může bejt. A co nevidím? Mimozemská kosmická loď si tam parkuje, kolem se pohybovaly podivné postavy. Postavy byly podivné tím, že podivně světélkovaly, jako by je někdo zapálil a šly kolem nich plamínky jako okolo Ohniváče z pohádky, co jsem tuhle četl klukovi. Navíc podivně brebentily a tahaly z toho neřádu nějaké nástroje, něco jako válce s řídítkama.

Hned mi docvaklo, že to jsou ti ufoni. – Aha, tak vy jdete dělat kruhy v obilí,- pomyslel jsem si a v rukou jsem potěžkal tu motyku a lopatu, abych se měl čím bránit, kdyby mě ti podivňáci napadli. Ten menší byl nějaký vztekloun, pokřikoval, plival na zem a dupal, ale ten větší na něj nebral ohledy a hledal něco po kapsách. Pak vytáhl mimozemské kružítko a začal rýsovat na něčem, co připomínalo tablet našeho mladýho, jako mojeho  synátora.

Dělal kruhy a čáry, na rukávu něco počítal pomocí světelné tužky. Pak to ukázal tomu menšímu, ten něco zaprskal, vzal jeden ten válec a začal s ním jezdit podle těch čar. Trochu mě dopálilo, že ničí budoucí úrodu a tak jsem na ně přísně zavolal:“Hej vy dva, co to tam provádíte?“

Oni vám vytáhli nějaký zbraně a začali po mně pálit – bylo to, jako když blikáte fialovou baterkou. Ještě, že jsem měl u sebe tu lopatu – byla zrovna vyleštěná, jak jsem ji ukládal na zimu – a tak jsem s ní odrážel ty blesky pryč od sebe, aby mě netrefili. Když viděli, že se jen tak nedám, vzali do zaječích, naskákali do toho korábu a chtěli uletět.

Určitě bych je dokázal identifikovat. Jeden byl menší než ten větší, a to přesně o tolik, o kolik byl větší ten větší, než byl ten menší. A kdybyste mi je postavili vedle sebe, tak bych dokázal poznat toho většího podle toho, že byl větší, než ten menší. A myslím, že bych to nespletl, ani kdybych měl identifikovat toho menšího, protože to fakt nebyl žádný čahoun.

Než naskákali do toho korábu, hodil jsem za nimi tu lopatu, stejně byla celá ožehlá a pokroucená od těch jejich blesků. Jestli jsem se trefil, nemám tušení, jen to někde u toho korábu trochu cinklo. Pak se za nimi zaklaply dvířka a pamatuju si, že to tak nějak podivně zaskřípalo. Přidal jsem jako bonus ještě hod motykou na vzdálené cíle, v tom jsem byl vždycky celkem dobrej.

A ten stroj začal vydávat podivné zvuky, tak nějak jim to chrchlalo a kuckalo, asi to nemají stavěné na studené starty. Takže nejdřív tam zabublalo a vyšlehl červený plamen. Pak to nadskočilo a chcíplo to. Pak tam někdo chvíli mlátil kladivem a vztekal se, takže to byl asi ten malej vztekloun. Potom to zase zachrchlalo, vyskočil červenej plamínek na straně a stroj se povážlivě naklonil, do toho zas ten malej vztekloun do něčeho mlátil a vztekal se. Ale nakonec se jim to povedlo nastartovat, začaly z toho šlehat modrý a červený pruhovatý plameny a vzneslo se to ohromnou rychlostí.

Už jsem jim taky vymyslel jména, kdyby sem k nám migrovali. Ten menší se bude jmenovat Rudla Zloprcek a toho bych tedy nechtěl mít za souseda. A tomu většímu, co uměl tak dobře zacházet s tím kružítkem, jsem dal jméno Oldřich Zlohora. Kdyby po mně tolik nepálil z té baterky, tak by dostal jméno Kruhomír Štramák. Ale von? O co míň nadával, o to víc po mě šel tím blikátkem. Tak tady to má, bude Oldřich Zlohora. Toho většího bych za souseda nechtěl taky, stačí, že já sám jsem nemluva a mít za souseda takového uzavřeného mimozemšťana, který neřekne tak, ani tak a hned po vás pálí, to si jeden rychle rozmyslí.

Asi se mě pěkně polekali, když jsem na ně vyjel takhle zvostra. Taky jsem zacítil nějakej smrádek, tak jsem si říkal, že nám tady nechali ti mimozemšťani pěknou památku na jejich návštěvu. Asi jako když mi přijede tchýně – taky tady po ní zbyde akorát zavoníno, najíst dostane, napít, a kačku do domácnosti nepřidá…

Tak když odlítli, šel jsem na to místo hledat tu moji lopatu – násada zlomená a to kovový dole bylo zvohejbaný, jako když do toho někdo mlátí palicí. A motyku už jsem nenašel, bylo moc tma a já měl taky lufta, kdyby se vrátili vyrovnat si se mnou ty zkřížený dvířka. To si tak asi myslím, že jsem se trefil a zkřížilo jim to ty dvířka, tak je musel ten Zloprcek domydlit kladivem, aby jim to chytlo. Jako, když se nedovřou dveře u vlaku, tak jim to taky nechce jet.

Nejzáhadnější na tom je, že mi stará nechce věřit, že jsem se utkal s ufonama, ona má za hotovou věc, že jsem se někde namazal, a pak se vyválel v močůvce, nepomohlo ani, když jsem na ni dejchnul. Tvrdila, že smrad z mýho oblečení přehlušil všechno ostatní a že se nemusím snažit cokoli vysvětlit, protože výmluvy, že jsem jako šel na křen v noci a vrátil se až nad ránem vyválenej v hnoji, svědčí o tom, že jsem se zase někde vožral a že odjede k mamince. Vzala ráno děti a fakt odjela, tak jsem se teď dal na pití ze žalu.

Navíc mě potkala mimozemská smůla – ze vzdoru jsem nacpal do popelnice ty smradlavý hadry, ale to je takovej dunc, že ani popeláři to nevyvezli a nechali mi popelnici před barákem nevysypanou. Teď abych si sypal popel na hlavu, jako v tý Bibli.“

Na závěr ještě uvedl: „Každopádně jsem rád, že jsem to přežil, ještě, že jsem měl s sebou tu lopatu. Nemohli byste zveřejnit, že ti ufoni mi rozbili rodinu a přidat k tomu něco plačtivýho, aby se mi stará zase vrátila? Nádobí už se mi do vany nevejde, vařím si jen polívky z pytlíku a to není žádnej život.“

Skutečně šlo o událost mimozemského původu?

Tyto dvě výpovědi členy redakce nadchly, neb dávaly událostem sběhnuvším se kolem poškození pole mimozemský podtext, což by bylo pro Vyždímáno&Pověsit terno. Když jsme je však porovnali s dalšími svědectvími, uvědomili jsme si, že do rubriky Zprávy z kosmu nelze tento příspěvek zařadit. Vedení redakce rozhodlo o tom, že tuto zprávu dočasně zveřejníme pouze v rubrice Neu(o)věřitelné a to do té doby, dokud neobjasníme skutečný běh událostí.

Majitel poškozeného pole totiž ani v nejmenším nemluvil o známkách působení mimozemských sil a sám naznačil, že by měl vyjít zákon, který by zakazoval čepovat jakékoli alkoholické nápoje individuím, která po jejich požití nedokáží kontrolovat svoje chování.

Výpovědi, které do vyšetřování vnesly nejistotu

Další svědkyně, stará paní, která si nepřála být za žádnou cenu jmenována, nám k případu sdělila následující:

„Po 11. hodině večer jsem šla zavřít slípky, neb jsem na to zvečera zapomněla kvůli romantice v televizi. Všude bylo ticho, jako v kostele, stejně, jako se zpívá v té písničce. Ale než jsem stačila spočítat slípky a dobře je zavřít, chodí mi na ně liška, víte, tak jsem zaslechla hroznej řev z támhle dole pode vsí.

Znělo to něco jako >tééchnopáártý náá hnóójííí, náá hóóúúsléé vááám séérééméé<, čemuž jsem ani za mák nerozuměla. A jako by to řvali Béďa a Lojzík tady ze vsi. Oni jsou to hodní chlapi, znám je od malička, ale jsou už teď taky tátové od rodin, tak by se mohli víc hlídat. A když se víc napijou, tak jsou trochu hlučnější. A k tomu hrozný rány, jedna za druhou, jakoby něčím plechovým. Tak jsem si jen řekla: – vám bude zase špatně, a chudáci vaše ženský- dala jsem za ně tři zdrávasy a šla jsem spát.“

Náš reportér druhý den navštívil restauraci U vředa v sousední vesnici, kde se náhodně dal do řeči s hospodským. Ten se zmínil něco o tom, že pánové Bedřich a Alois k němu do hospody nechodí, prý mu tam nesmějí.

Dle jeho slov dostali časově neomezený zákaz vstupu zhruba před dvěma týdny, když v opilství vyvolali konflikt s místním slepým houslistou, po kterém chtěli, aby jim za dva rumy zahrál techno. Když tento odmítl, půjčili si od hospodského nůžky, kterými poté nebožákovi ustřihli kravatu a když se nepodvolil, přestřihli mu struny u houslí.

Za tento čin byli hospodským zkasírováni, z hospody vykázáni a posléze, když nechtěli hospodu opustit, s pomocí ostatních hostů i vyhozeni. Odešli s nadávkami a vyhrožováním, že z hospody udělají kůlničku na dříví.

Vyšetřování nebylo ukončeno, dál hledáme pachatele

Náš investigativec byl viditelně zklamán výsledkem vyšetřování, na němž strávil nemálo volného času. Proto na svou pěst změnil směr ve vyšetřování, neboť chce dokázat pravdivost svých předchozích tvrzení, že vzhledem k současné politické situaci nelze vyloučit ani tuto variantu: za vznikem škody stojí konkurenční holding A…, jehož majitelem není nikdo jiný, než kontroverzní A. B. Tuto informaci, včetně dovětku „protože ta B…ova chobotnice má prsty úplně ve všem,“ mu pár minut před uzávěrkou tohoto vydání zatelefonovali do naší redakce pánové J.K. a B.S., kteří naopak nemají prsty vůbec v ničem a vždy všechno udělali správně.

Na případu bude náš redaktor nadále intenzivně pracovat a o výsledcích jeho práce budeme čtenáře neprodleně informovat.

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: neu(o)věřitelné | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

2. ZPRÁVA Z KOSMU

Je to tady! Signál zachytil amatérský pozorovatel kosmu na televizní anténu! Vědci koukají jako opaření.

Navazuji na předchozí kosmický příspěvek a rád bych uvedl na pravou míru předešlou informaci, že zprávy z vesmíru jsou již na cestě.

Zprávy z kosmu totiž přichází k naší planetě prakticky nepřetržitě, jde jen o to, jak a na co je zachytit. Vlády to tají, obávají se chaosu a davového šílenství. Dočtete se o tom jen ve skutečně nezávislých médiích, která informují pravdivě za každých okolností.

Můj obyčejný amatérský přijímač kosmických zpráv, smontovaný z televizní antény a kostry starého deštníku,  umístěný na utajovaném místě poblíž Arnoštovic, zachytil signály ze směru od souhvězdí Ryb ze vzdálenosti cca 358 světelných let od Země. Jde o zcela ojedinělý úspěch amatérského kosmického nadšence; vždyť velikost zachycené datové relace mnohonásobně překonává vše, co dokázali profesionálové celého světa. Kam se hrabou s jejich několikrát opakovanou šifrou 2-0-1-3-2-1-3-0. V mém případě bylo zachycených dat tolik, že zcela zaplnila paměťovou kartu mého mobilního telefonu, na kterou jsem průběžně zaznamenával kosmické dění ve sledovaném prostoru.

I tak jde jen o fragment postrádající začátek i konec a i to zachycené je částečně poškozeno dlouhou cestou vesmírem. Ihned po přijetí zprávy jsem se pustil do analýzy dat, což bylo korunováno částečným úspěchem.

Poté, co se mi podařilo převést signály do textové podoby, jsem je zkusmo vložil do překladače Google a ejhle! Měl jsem štěstí, neboť po pár vteřinách mi vypadl doslovný překlad. Je mírně zkomolený; některé slovní a výrazové vazby jsou natolik komplikované, že bude nutno podrobit text dalšímu rozboru. Ale i tak pozornější čtenář pochopí, že jde pravděpodobně o poslední vysílání zpráv před nevyhnutelnou katastrofou z planety, která se vzápětí rozpadla a zmizela v prostoru.

Další část zachyceného signálu obsahovala obrazová data, ovšem je velmi komplikované zjistit, zda jde o obrázky inteligentních obyvatel vzdálené planety a nebo o statický obraz zvířete, o kterém se mluví v překladu textové části.

Ihned po přečtení zprávy jsem se pokusil odeslat krátkou odpověď:

Na víc mi nestačila energie… Vyslání, byť jen krátké povzbuzující zprávy, na tak velkou vzdálenost způsobilo, že na celých 10 minut zhaslo v Arnoštovicích veřejné osvětlení. Že šlo o velice energeticky náročnou záležitost dokazuje i to, že síla odchozího signálu občanům samovolně zapínala mikrovlnné trouby, které po celou dobu vysílání hrály písně od Xindla X a nešly vypnout, ba ani přeladit. Bylo to, podle slov některých spoluobčanů, nesnesitelné.

Lze jen doufat, že odeslaný signál byl natolik silný, aby dorazil na správné místo v přijatelné kvalitě. To víte, čeká ho let vesmírem dlouhý 358 let a to už jednomu pořádně pocuchá fasádu. Nyní nezbývá, než čekat, zda dostanu nějakou odpověď. Podle mých pečlivých výpočtů by měla dorazit zhruba za 716 let. To je celkem dlouhá doba a tak si dovoluji čtenářům zpříjemnit čas pěkným obrázkem. Koťátka stále ještě nemám… Čekám trpělivě na to, až se konečně ti neřádi přestanou vrtět, pošťuchovat, honit a skákat po stromech a nechají se vyfotit tak, aby nebyla rozmazaná.

Pro dnešek přikládám obrázek ježečků, kteří se roztomile batolí po našem dvoře.

Prosím čtenáře, aby si v průběhu přestávky promysleli, kolik by mohli věnovat do sbírky na pomoc postiženým mimozemšťanům. Je správné začít včas odkládat nějaké menší sumy, abyste měli kam sáhnout, až to bude třeba.

Děkuji!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: neu(o)věřitelné, zprávy z kosmu | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

MOJE DĚTI ASI NEPŮJDOU KE DRÁZE

Dobrý den!

Dělám na dráze. Manželka taky. Moji rodiče tam byli. Manželčin otec tam taky byl. Chtěl bych, aby moje děti taky byly na dráze. Řemeslo prý se má v rodině dědit. Je to praktické, děti převezmou vše, včetně zkušeností, od rodičů, a snáze se jim zařazuje do života.

Jak to funguje jinde, nemám tušení, ale u nás to asi neproběhne úplně hladce, spíš to vypadá, že v naší rodině se pod tou pomyslnou jabloní žádné jablko neudrží. A že se všechna zakutálí hodně daleko. Utvrdil mě v tom nedávný rozhovor s mými ratolestmi. Občas se mě vyptávají na nějaké věci, které vidí na mém pracovišti a já se, pokud to jde, poctivě snažím vysvětlovat. Pokaždé si říkám: “Dej si záležet, předáváš své nabyté zkušenosti, děti jako když to najdou.” Asi budu muset tento postup poněkud přehodnotit, zdá se, že ta cesta tudy nevede.

„Tati, proč tu máš na druhý koleji toho mrzáčka?“ ptal se mě Michal.
„To není mrzáček, ale muvka, drezína. Montážní vozítko, kterým si dělníci, co opravují koleje, vozí verkcajk na to opravování. A nestojí na druhé koleji. Té koleji se říká první kolej.“

Zuzka se do mě hned pustila: „Tati, ty neumíš počítat, ta drezína stojí na druhé koleji!“ Začal jsem jim vysvětlovat, že jsem to číslo řekl správně, protože na dráze se koleje číslují jinak pro nádražáky a jinak pro cestující. Začali mě zkoušet:
„Kolik je na tomhle nádraží kolejí?“
„Čtyři,“ odvětil jsem.
„Dobře. A jaké má číslo ta nejblíž k nám?“
„To je druhá kolej,“ povídám.
„Ty si z nás děláš srandu. A kdo vymyslel, že má nádraží začínat druhou kolejí?“
„První kolej je ta druhá od nás, co stojí drezína,“ vysvětluji. Ale to už na mě křičeli:
„Takže nám chceš namluvit, že ta třetí má číslo nula? A nebo snad milión?“
„Ne, ta třetí má číslo tři.“
„A ta čtvrtá?“
„To je pátá kolej,“ sděluji vážným hlasem.
„Dobře, ale když máš první, druhou, třetí a pak hned pátou, tak schází čtvrtá. Já tedy půjdu ze třetí třídy rovnou do pátý, když řeknu ve škole, že můj táta je nádražák?“ ptal se s nadějí v hlase Michal. A když se dověděl, že ho čtvrtá třída určitě čeká a to hned po prázdninách, po chvilce přemýšlení pronesl: „Tak ti, tati, řeknu, že to tvoje nádraží vymyslel a postavil nějakej blbec. Postaví nádraží s pěti kolejema tam, kam se mu vejdou jen čtyři. A aby nikdo nepoznal, že to zvoral, tak udělá zmatek s jejich číslováním. Zejtra ti přinesu z matiky trojku a budu ti tvrdit, že nám jedničku a dvojku z matiky přendali až za čtyřku a jestli chceš, abych nosil jedničky a dvojky, tak tam budu muset schválně sekat chyby. A trojka bude to nejlepší, co můžu dostat, když mám tátu s takhle blbým zaměstnáním.“ A uraženě koukal do těch kolejí.

Jal jsem se vysvětlovat dětem, jak se na dráze číslují koleje. Že se nejdřív určí, která kolej se bude jmenovat první kolej. To je ta nejhlavnější, která vede z tratě rovně skrz celou stanici. A když si potom stoupnu na tu první kolej tak, že koukám na Prahu a Budějice mám vzadu, tak ty koleje, které mám po levé ruce, dostanou lichá čísla a ty po pravé ruce dostanou sudá čísla. Po levé ruce budu tedy mít třetí, pátou, pak sedmou,… a po pravé ruce budu mít druhou, čtvrtou, šestou, a tak pořád dál.

Koukali na mě, jako kdybych nechal zmizet muzeum. Kroutili očima, až jsem oba začal podezřívat, že neví, co je sudá a lichá a nebo že si pletou pravou a levou ruku. Bylo to dobré: pravou, levou, sudou a lichou dali třeťák se šesťačkou na první pokus. Ale já už s jistotou vím, že na dráhu nepůjde pracovat ani jeden z nich, mému výkladu nevěřili, ani co by se za nehet vešlo: V Heřmaničkách žádná kolej nevede rovně, železniční stanice Heřmaničky leží v oblouku…

Abych odvedl řeč jinam, tak jsem si vzpomněl na nějakou povídku od Hrabala, kde se vyskytla věta: „Ten je tak hloupej, že ani na dráhu ho nevzali.“ A tu větu jsem dětem citoval v domnění, že tak nádražákům vylepším reputaci. Čekal jsem, že si z toho vezmou to moudro. Tu podstatu, že na dráze můžou dělat jen chytří a vzdělaní lidé, kteří třeba i k tomu zvláštnímu číslování kolejí mají nějaké dobré důvody.

No, abych řekl pravdu, moc jsem to neopravil. Zuzka chvilku něco šuškala Michalovi a pak se oba rozřehtali na celé nádraží. Myslel jsem, že se smějí nějakému chudákovi, který měl tu smůlu, že se narodil hloupý a nevzali ho kvůli tomu ke dráze. Snažíme se vést je ke slušnosti. Chtěl jsem je pokárat, že vysmívat se chudákům je skotáctví a nevychovanost.
Než jsem ale stačil sebrat nějaká vhodná slova, aby to znělo dost výchovně, dostal jsem otázku:

„Hele, tati, a když tě brali ke dráze, nepropadnuls nějakou náhodou sítem?“

A víte, že už ani nevím? Je to dost dávno…

P.S.: Hlásím, že dráha prohrála a nejspíš přišla do budoucna o dva nadějné pracovníky. Ještě musím zítra obvolat nadřízené, aby s nimi jistojistě nepočítali.

Děkuji za pozornost!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

NEUVĚŘITELNĚ STRAŠIDELNÉ VYPRÁVĚNÍ

Dobrý den!

Jestli sháníte jednoduchý a praktický návod, jak sklízet úspěchy při práci na vlastním znemožnění, gratulujte si. Jste na správném místě. Tohle fakt někdy zkuste, není to zas až tak moc náročné. Stačí vymyslet přiblblé téma a trapas je na světě. Vylepšit to už moc nejde, čím déle nad tím sedím, tím hůř to vypadá. Bojím se, že kdo to přečte, už se víc nevrátí. Ne ze záhrobí, ale na tento web.

Mojewebka.cz spojnicí se záhrobím?

Přečtěte si mé vyprávění a budete žasnout, že jsem se ještě nezbláznil.
Považuji za zvláštní, že kolem mojí osoby se stále něco podivného děje. Ale něco opravdu podivného. Neskutečného. Nadpřirozeného. A od doby, kdy jsem začal provozovat svůj web, se to divné dění znásobilo.

Skoro k smíchu, ve stínu tohoto, pak vypadá stěžování těch, kteří byli odposloucháváni, nahráváni, sledováni a pak kompromitováni, ponižováni a zesměšňováni. Na to všechno si člověk zvykne a stane se to pozvolna součástí jeho života. Ale na pravidelně se opakující paranormální jevy si nezvyknete, ani co by se za nehet vlezlo. Nejhorší na tom je, že se žádná příhoda nestane dvakrát, ale pokaždé je to nějaká novinka.

Nevím, koho pořád někde v záhrobí baví vymýšlet něco nového, aby člověku tu vstaly hrůzou chlupy na těle, jindy mu po zádech přeběhl mráz a ondy mu zase ztuhla krev v žilách tak děsně, že by se v dotyčném krve nedořezal. Člověk musí být velmi obezřetný, aby mu rozum nezůstal stát, aby pořád věděl, která bije, k tomu zůstal při smyslech a měl stále všech pět pohromadě.

Předpokládám, že tohle mi nikdo nebude věřit, ale okolnosti mne donutily podělit se o celkem hrůzostrašný zážitek. Kdybych to neudělal, nevím, jak by se mi vedlo… A i když mi to nikdo neuvěří, mám důkazy, že se něco moc zvláštního přihodilo. Je mi fuk, jestli někdo prohlásí, že ty důkazy jsou podvrh a že takhle hloupou fotomontáž odhalí i malé dítě. Já se prostě bojím.

Kdo je slabší nátury, ať raději dál nečte… To už máte lepší podívat se, co nového se událo v Ordinaci. Tam to je taky horror, dokonce už několik let. Ale: Nic vám nehrozí. Maximální újma, kterou můžete utrpět je, že zjistíte, že tam nelze objednat vyšetření, ba ani operace. Prostě s tou vymknutou kyčlí musíte zaběhnout k obvoďákovi, nedá se nic dělat. V mém případě jde ale o život a holou existenci…

Ti odolnější mohou (ovšem na své riziko) číst dál.

Co a jak se vlastně přihodilo

Před dvěma týdny do redakce Vyždímáno&Pověsit dorazil poštou hrůzostrašný plakát. Když jsem ho prohlížel, jímal mě děs. Pokud nemáte strach, klepněte na tlačítko:

K plakátu byl přiložen průvodní dopis, při jehož čtení mě obešla hrůza nejméně pětkrát dokola. Než jsem dočetl, zešedivěl jsem. Štěstí, že to není moc vidět, vlasy mám velmi řídké a velmi krátce střižené. Hůř by bylo, kdybych byl černovlasý kudrnáč, to by mne manželka s dětmi ani nepoznali.

V tom průvodním dopisu stálo:

Neženou mě peníze, ale strach!!!

Jal jsem se plnit úkoly, které jsem dostal. Nedělám to pro peníze, jen se bojím slibovaných sankcí.

  • Bod 1/ jsem splnil tím, že jsem v tomto příspěvku zveřejnil plakát.
  • Bod 2/ to už byl oříšek, jak mám psát na adresu, kterou neznám? Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem požadovaný dokument odeslal někam a hned potom jsem zapomněl adresu.
  • Bod 3/ těžké bylo sehnat popelník na doutníky. Zbytek jsem zvládl a ustanovení o zákazu mytí obličeje jsem dokonce překročil o jeden den. Bály se mě děti. To jsem si odpočinul, panečku.
  • Bod 4/ lovil jsem v paměti dlouho, předlouho. A najednou mi vytanula vzpomínka na příhodu z dob mého bezstarostného mládí. Dočtete se za chvilku.
  • Bod 5/ čin, který mne vystaví nepopsatelnému posměchu veřejnosti, popisuji níže. Jsem plně přesvědčen, že čin je dostačující. Zveřejním totiž zcela neuvěřitelnou příhodu z mé temné minulosti a bezstarostného mládí, která vysvětluje, proč si  záhadné síly ze záhrobí vybraly právě mne.
  • Bod 6/ jsem připraven, nemám jinou možnost. Nechci za žádnou cenu zažít muka popsaná v bodě 7/.
  • Bod 8/ až mne přestanou bolet záda, vypůjčím si někde motyku, místo pro kopání jsem již nalezl. Je to kousek od Arnoštovic a při hledání jsem nalezl i promoklého pokémona, což považuji za štěstí.

Děsivé tajemství odhaleno!

Zažil jsem před mnoha lety celkem děsivou událost: kamarád, vášnivý příznivec záhadologie, mystičnologie a tajemnologie mi řekl, že půjde fotit v noci do lesa, potřebuje prý něco moc zvláštního vyzkoušet… Přemlouval mne, ať jdu s ním, že uvidím něco tak strašidelného, až z toho zešedivím.

Nešel jsem s ním, protože tenkrát jsem se ještě přece jen trochu bál o barvu svých vlasů. A v noci s foťákem do lesa? Co je to za nesmysl? Kdyby mě tam někdo přepadl a okradl, kdo mi co dá? Zrazoval jsem ho, ať ani on tam nechodí, ale on řekl, že to zkusí, že tam musí, že ho tam cos pohání a nutí. A dále mi sdělil, že kdyby se náhodou nevrátil, tak mám pokračovat v jeho šlépějích. Je totiž na cestě k odhalení tajemství, proč se kolem Arnoštovic děje tolik záhadných událostí…

…samozřejmě se nevrátil a když jsem ho pak hledal, můj nález byl strašnější, než by kdokoli čekal! Na lesní mýtince stál na stativu jeho fotoaparát s vybitou baterií, on tam stál zkamenělý a s rukama schoulenýma kolem těla… Prostě hrůza!

Když jsem fotoaparátu dobil baterii, nalezl jsem na paměťové kartě jedinou fotografii. Bylo zde zaznamenáno, co se na té mýtině sběhlo: Tancují zde strašidla, druh tance jsem identifikoval jako mazurku pozpátku s trojitým pukrletem mezi výměnami! Takhle děsně složitý tanec už se dnes netančí… Jaká hrůzná událost se na tomto místě kdysi mohla přihodit, že se sem strašidla vrací? To se mi dodnes honí hlavou a já ne a ne na to přijít.

Přemýšlel jsem tenkrát, jestli mám tu tragédii zveřejnit, ale nenašel se nikdo, kdo by do podivného případu vnesl trochu světla. Tak jsem si to nechal pro sebe… Teď teprve lituji, že jsem tak učinil, mohl jsem se vyhnout svým současným potížím, to jsem si jist. Nezbylo, než to všechno zveřejnit a vyměnit jedny potíže za druhé.

Stane se oběť temných sil terčem posměchu?

Dva týdny jsem si lámal hlavu, jak se vyhnout veřejnému výsměchu. Dva týdny jsem odkládal to zveřejnění a po celou dobu jsem měl smůlu smůlovatou! Nic se mi nedařilo, byl jsem mrzutý, začaly mě bolet záda, dostal jsem záhadnou nemoc a v zaměstnání mě nikdo nepovýšil. Peníze mi po dva týdny nikdo neposlal, okolo srdce jsem neměl hřejivý pocit z vykonaného dobrého skutku (taky jsem kvůli té smůle žádný neudělal, ačkoli je jinak dělám denně) a mému okolí se začaly dít záhadné věci.

  • Několik politiků obvinila policie a nikdo z nich neví, proč, když nic neprovedli. (!!!)
  • Opoziční politici se rozhodli načůrat do písku vítězi voleb, aby si tam nemohl hrát (!!!)
  • Jednoho známého málem několikrát za sebou přejelo auto, když se vracel z hospody (!!!)
  • Jedné paní v Heřmaničkách na nádraží ujely během jednoho dne všechny vlaky na Tábor (!!!) Teprve později se ukázalo, že chtěla jet na Benešov a to až druhý den.
  • Tato událost má za následek zrušení pokladny v Heřmaničkách; v pondělí už tam lístek nekoupíte.
  • V Arnoštovicích se stala bouračka přímo u kostela a právě v době, kdy tam nejelo žádné auto (!!!)
  • Nevyhrál jsem v Účtenkovce. A já s těmi penězi počítal na Vánoce. (!!!)
  • Manželka dostala deštník, který byl tak drahý, že ho ani nemůže nosit do deště, aby se vlhkem nepoškodil (!!!)

… a další a další, pořád jen ta hrozná smůla…

Došlo mi, že nemám jinou možnost. S těžkým srdcem jsem se odhodlal k tomu těžkému a nejistému kroku: Našel jsem v archivu ten hrůzostrašný snímek, porovnal jsem jej s plakátem… Tančící postavy na obou obrázcích jsou téměř identické.

Obrázek zveřejňuji zde:

A to je (můj) konec. Doufám, že jste to přežili a děkuji za vytrvalost!

P.S.1: Aby byla podaná informace kompletní, schází doplnit, co se stalo s fyzickým pozůstatkem mého kamaráda, který zkameněl. Coby kamenný trpaslík se již nevyskytuje v místě svého zkamenění, nýbrž na zahrádce jisté K.F., na kterou jsem tenkrát podal trestní oznámení z důvodu neoprávněného přemístění nalezené věci, znásilnění a únosu. Všechna pátrání v této věci byla po několika dnech zastavena, stejně jako bylo zrušeno trestní stíhání paní K.F., kterážto vypověděla, že trpaslíka nabyla legálním způsobem a předložila zfalšovaný doklad o koupi od nepoctivých stánkařů z nejmenované tržnice v německém příhraničí.

P.S.2: Stromy kolem lesní mýtinky již vzaly též za své, co neponičil před lety Kyrill, to letos dokonal Herwart.

P.S.3: Vývraty pořezal na špalíky majitel lesa. Palivo z těchto stromů vykazuje podivné vlastnosti: při štípání špalíků se ozývá tiché sténání štípajícího a louče, když shoří, již nelze znova použít. Prostě zmizí. Záhada.

Děkuji za pozornost!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: neu(o)věřitelné | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

1. ZPRÁVA Z KOSMU

Dobrý den!

Musím čtenáře prozatím zklamat: Jelikož z kosmu ZATÍM žádná zpráva nedorazila, nemám, co bych zde zveřejnil.

Doslechl jsem se ale, že se něco chystá a co nevidět něčím překvapíme všechny fanoušky.

Zatím nezbývá, než trpělivě čekat.

Pro ukrácení toho čekání jsem chtěl zařadit do příspěvku aspoň koťátka, což bylo nejvděčnější téma televize v dobách mého mládí. Škoda, že od toho všichni upustili. Koťátka byla lepší, než reklamy, hrála si, případně spinkala, ale nebyla vlezlá.

Jak kočky moc nemusím, tak tady jsem jim fandil. Já koťátka nepřipojím, tuhle jsem je chtěl nafotit, ale ona se pořád hýbala a fotky byly rozmazané.

Tak si aspoň prohlídněte, jak dopadne kosmická popelnice, kterou nějaký nevychovanec hodí na koleje pod vlak. Není to sice tak roztomilé, jako koťátka, ale furt lepší, než ta reklama…

Děkuji za pozornost a pěkný den!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: zprávy z kosmu | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

MAŠKARY 2017

Dobrý den!

Trvalo to neuvěřitelně dlouho, protáhlo se to vytvářením webové stránky. A konečně se mi povedlo dát dohromady všechny podklady a zpracovat je do mimořádně zdařilých výtvorů. Všechny fotografie z Maškar 2017 v surovém a neupraveném stavu jsou k nalezení a ke stažení  na tomto odkazu.

Stačí kliknout:

otevře prohlížeč v novém okně

otevře prohlížeč v novém okně

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

 

 

 

Rubriky: Fotky&Obrázky, o společenském dění v Arnoštovicích | Štítky: , , , , | Napsat komentář

MAŠKARY 2015 – ROMANTIKA A NAPĚTÍ!

  Juanita a Pablo

Velice vydařený prohlížeč s romantickým příběhem!

Dobrý den!

To čekání se, myslím, velmi vyplatilo. Některá témata prostě musí vyzrát, to se nedá nic dělat. Bavte se aspoň tak, jako jsem se bavil já, když jsem to vyráběl. Opět doporučuji prohlížeč stáhnout a otevírat v programu Adobe Reader.

nezobrazil-li se obrázek, klepněte na odkaz níže

maškary 2015 Arnoštovice

Všechny fotografie v surové podobě jsou ke stažení  zde

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Fotky&Obrázky, o společenském dění v Arnoštovicích | Štítky: , , , , | Napsat komentář

VÝROBA VELIKONOČNÍ DEKORACE

Dobrý den!

Mám vždycky radost z toho, když mohu někomu předat zkušenosti, jak má něco udělat. A aby se i příjemce mých rad mohl radovat z výsledku, je bezpodmínečně nutné, aby byl ten návod přehledný, srozumitelný, názorný. Návod, který jsem vyráběl dceři do školy na jakýsi vyučovací předmět je nejen návodem, jak něco vytvořit, ale i vzorem, jak má takový návod vypadat. Odkaz na návod naleznete na konci tohoto příspěvku. Chtěl jsem ho dát už sem, ale vy byste si to nepřečetli celé, hned byste se vrhli na ten návod. A už byste se nevrátili dočíst ten zbytek.

Velikonoce jsou sice daleko, ale je třeba začít shánět suroviny. Je třeba nakácet v lese dřevo, které pak doma pořežeme na palivo. Zbydou nám piliny, což je jedna z hlavních surovin.

Ač to vypadá nevinně, je to trochu adrenalinový zážitek. Máte-li v hlavě piliny, je nanejvýš nutné chránit hlavu vhodnou pokrývkou (šátek uvázaný na babku, event. rádiovka)! V opačném případě vám hrozí, že dopadnete stejně, jako já (viz poslední obrázek návodu). Zabránit tomu můžete jen, pokud si přečtete několik mých příspěvků. Jejich seznam je v pravém bočním panelu; těžko doporučit, kterým máte začít. Všechny jsou skvělé, protože jsem je psal já.

A teď už dám pokoj a můžete jít prohlížet .

P.S.: Zprvu jsem nechápal, proč mi paní učitelka ručních prací přestala odpovídat na pozdrav, ale teď už je mi to jasné: Závidí, že umím takhle dobře zpracovávat návody a navíc jsem manuálně nesmírně zdatný. Možná se obává i toho, že příští rok nastoupím na její místo. Já bych to tam třeba i vzal, co bych ale ty děti učil zbytek roku?

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo | Štítky: , , | Napsat komentář

MOJE OBRÁZKY A FOTOGRAFIE

Dobrý den!

Pokud se mi podaří vytvořit nějakou galerii obrázků, naleznete ji v rubrice Moje obrázky a fotografie, přinejmenším zveřejním aspoň odkaz. Co vás čeká, můžete vyzkoušet hned: v pravém bočním panelu vyhledejte nadpis MOJE FOTKY NA ZONERAMĚ. Pouze na vlastní nebezpečí.

Od té doby, co jsem si usmyslel, že mým koníčkem bude fotografování zátiší, jsem přesvědčen, že ve fotografii není těžší kategorie, než focení zátiší.

Moje představa o tom, jak vypadá definice zátiší je zde: Zátiší je shluk fotografovaných objektů, tvořící oku lahodící kompozici, kde nasnímané objekty jsou (ale nemusí být) ve vzájemném souladu. Velmi též záleží na kombinaci hloubky ostrosti, nasvícení scény, výběru pozadí a volby objektů podle zvoleného tématu, což podává celkovou informaci o vkusu pořizovatele snímku. 

P.S.: TAKOVÁ FOTKA SE MI JEŠTĚ NEPOVEDLA…  Asi budu muset přepsat tu definici.

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Fotky&Obrázky | Štítky: | Napsat komentář

CO SE NIKAM NEHODILO

Všechno, co nešlo zařadit do žádné škatulky, odpovídá rubrice Co se nikam nehodilo.

Občas mě napadají i věci, které bych nemohl s čistým svědomím uveřejnit na MOJÍ WEBCE, asi bych si i zoufal, kdybych tady neměl rubriku Co se nikam nehodilo. Tu rubriku jsem založil preventivně: co kdyby mě napadlo napsat třeba pohádku. A nebo básničku. Nebo nakreslím pěkného sněhuláka. Žejo.

Až se mi povede najít rým na “sněhulák”, “mrkev”, “hrnec”, “uhlí” a “metla”, tak tady třeba vystřihnu veršovanou pohádku o sněhulákovi.

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Rubriky: Co se nikam nehodilo, o obsahu rubrik | Napsat komentář

MAŠKARY 2012 a dál

Prohlížeče z maškarních průvodů konaných v minulých letech jsou přehledně uspořádány zde. Maličko trvá, než se vybraný prohlížeč načte.

KLIKNĚTE NA OBRÁZEK

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

 

Rubriky: o společenském dění v Arnoštovicích | Štítky: , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem MAŠKARY 2012 a dál

O KOMENTÁŘÍCH

Dobrý den!

Hned při spouštění mojí webky jsem se preventivně rozhodl neumožnit připojování komentářů k příspěvkům. Činím tak po zralé úvaze; nepovažujte to, prosím, za hulvátství a nadutost.

Bojím se, že se moje tvorba setká s nepochopením a já bych se to tady dověděl. Jsem rozhodnut žít si v sladké nevědomosti a psát si tady, co se mi namane. Jako kompenzaci za toto příkoří nabízím čtenářům web bez reklam a otravných nabídek.

Taky bych si mohl založit diskuzní fórum. Ani to mě neláká: diskuzní fóra své účastníky téměř vždy rozdělí na vševědy a na vysypané makovice; je úplně jedno, jestli se diskutuje o tom, jakou barvu má červená paprika (protože červená je jen ta čerstvá, ale když se usuší a rozemele, tak je přece červenohnědá! A každý, kdo napíše na obal nápis “Paprika červená mletá”, je idiot. A ještě větší idiot je ten, kdo tohle idiotství podpoří tím, že ten šmejd koupí). A nebo o tom, kdo má být prezident? (jasně, že zase Zeman. Kdo jiný umí tak skvěle pádlovat po rybníku proti proudu)… Ani v jednom případě bych nevěděl, na kterou stranu se přidat 🙂  Tuhle zábavu si s chutí nechám ujít; ba dokonce se tímto krokem chci vyhnout požitku ty komentáře třídit a nechávat si tam jen ty pěkné.

A kdybych se někdy chtěl dovědět, jak má díla působí na čtenáře, čekal bych, kolik přátel mi přidělí Lajku na fejsbúku. Já nejsem ani na tom fejsbúku… Se sbírkou psích kosmonautů (viz např.  собачий космонавт Лайка) se (věřte/nevěřte) loučím s ještě lehčím srdcem. Ale přiznávám, že nevím úplně, o čem mluvím a třeba mi to časem začne chybět 🙂

Takže: kdo mi chce něco sdělit, má možnost. Na stránce Napište najdete moji emailovou adresu. A u každého příspěvku to ještě takhle připomínám, ať to nemusíte pracně hledat:

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Ale tam to píšu už jen černě.

Pěkné čtení a nádherný den! ZK

Rubriky: Komentáře | Napsat komentář