PILNĚ V DÍLNĚ

Dobrý den!

Celkem dlouho nosím v hlavě myšlenku, že pár řádků na mojí webce si zaslouží i jedna zvláštní a celkem početná skupina obyvatel planety. Schválně, jestli poznáte, o koho jde: Pouští se s vervou do každé práce. Chtějí se vyrovnat řemeslníkům, ač se živí něčím úplně jiným. K jejich životním potřebám patří dokázat, že svedou totéž, co ti profíci. Už víte, o kom budete číst? Ne? No přece:

O kutilech.

Jedni je obdivují. Jiní je zatracují a další se jim vysmívají. Když pak neseženou profíka řemeslníka, přijde jim vhod i ten kutil. Kutil je kreativní, s nadšením se pouští do každé šlamastyky, neb právě objevuje nový světadíl. Patřím sem i já, takže nečekejte nějaký antikutilský hanopis.

Stalo se

takhle jednou v železářství. Přede mnou čekal na obsloužení pán, který vypadal velmi sebevědomě – rozhlížel se po tom krámě s výrazem: “Tady mě nemůže nic překvapit.” Občas se zahleděl ke stropu, promnul si bradu a v duchu něco počítal.

Hned poté, co se dostal na řadu, sjel prodavače za to, že ho nepozdravil dost hlasitě. Potom si poručil: “150 hřebíků. Do stropu, 6 centimetrů dlouhých.” Prodavač si poníženě nechal přání váženého zákazníka zopakovat a pak zkroušeným hlasem oznámil: “Velice se omlouvám, ale hřebíky do stropu nám včera došly a další nám přijdou až po neděli. V tuto chvíli mohu posloužit jen hřebíky do podlahy.” A ukazoval při tom hřebík mířící špičkou dolů. “Tak mi doporučte něco jiného, když nejste schopni mít na krámě takovou běžnou věc, jako jsou hřebíky stropáky,” požádal ten pán a sebevědomě se rozhlédl po obchodě. “Rád bych to měl ještě letos hotovo,” zasmál se povýšeně.

Prodavač pánovi velice ochotně vyhověl. Doporučil mu koupi vrutů stejné délky, které mu poskytnou, co do jednoduchosti zpracování a co do pevnosti spoje, mnohem lepší službu. A ke zboží v ceně 75,-Kč mu prodal i akušroubovák, ochrannou přilbu s čelovým LED světlem, řemeslnický opasek s úchyty na verkcajk různého druhu a profi ochranné brýle s UV filtrem. Útrata pět tisíc.

Kutilové jistě poznali, že ten pán do jejich komunity nepatří. To byl náfuka a pohrdač. Poznal to i prodavač, který nekutila hned na místě vyškolil.

Solidní kutil přijde do železářství a seznámí prodavače s tím, co bude vyrábět. Optá se, zda je vhodné koupit to a to, nebo zda by nebylo lepší pořídit si tuhleto a dodělat to tamtím. Pokud prodavač nabídne ještě nějaké jiné řešení, je jasné, že pochopil, o čem kutil mluví. Prodá pouze to, co ten kutil opravdu potřebuje, začež si vyslouží uznání vyjádřené větou: “Drobné si nechte.” 

Pověst kutilů docela zásadně kazí jedinci, kterým schází pokora. Zato oplývají přebytkem sebevědomí. Kdo nemá dost pokory, měl by nějak dávat najevo, že kutilem vlastně není. Protože nemá tu pokoru. Možná začnu prodávat placky s nápisem Nejsem kutil.

Nefalšovanému kutilovi by se hřebíková lapálie nepřihodila. Opravdový kutil by věděl, že každý slušnější hřebík je udělaný tak, aby mu šla bez použití jakéhokoliv nástroje přehodit hlavička a špička navzájem. Je na to takový starý kutilský fígl. Kdo ho nezná a má zájem, nechť pečlivě sleduje přiložené obrázky. Případně mi napište, ochotně vám zašlu doplňující informace.

Kutilové

se vyznačují pestrými osudy a záviděníhodnou odvahou. Někteří jsou úspěšnější, jiní úspěchy počítají na prstech jedné ruky a pořád jim zbývají volné. Všichni však mají společnou vlastnost: propojují mnoho řemeslných oborů a netušenými směry posunují hranice možností ve využití materiálů. Kombinují nedostatečné dílenské zázemí a chabé teoretické znalosti. Výsledky jejich snažení bývají někdy překvapující i pro ně samé.

Kutilství v různých podobách provází lidstvo, co svět světem stojí. Nebýt kutilů, tak se vývoj lidstva zastavil u šplhání po liánách a klacku na šťourání do mraveniště. Koho zajímají podrobnosti, nechť si přečte článek Podíl práce na polidštění opice od pana Engelse. */

*/ moje poznámka: Vybavil-li se vám při této příležitosti nějaký náznak souvislosti s marxismem, leninismem, socialismem a komunismem, jste na správné adrese. Nechci nějak extra poučovat: Bylo to asi tak, že komunisti sice na Engelsovo dílo navázali, ale chytili to za špatný konec. Lidstvo jejich zásluhou málem zacouvalo zase zpátky k tomu klacku na šťourání do mraveniště. Všimli si toho, až když Gorbačov při inventurách zjistil, že ve skladech jsou už jen liány. A ty není na co přivazovat, protože se nepodařilo splnit ani ten dvakrát upravený (=snížený) pětiletý plán na výrobu větví.

V dnešní době by šlo kutilství přirovnat k jisté formě pokračování školních předmětů Ruční práce, Výtvarná výchova, Pracovní činnosti a podobně. Ale už to není to, co ve škole. Ve škole je tím, kdo rozhoduje, co se bude dělat a jak se to bude dělat, učitel. Nebo učitelka. A ještě dohlédne, zda žáci dodržují pracovní postup. Ručí za ně a za jejich zdraví. Pravý pedagog se zároveň musí sám trochu snažit, aby vůbec šla ta žákova práce nějak ohodnotit. Učitelské možnosti hodnocení jsou rozdělené jen na pět stupňů. Někdy by to nemuselo být dost.

Zlom

nastává ve chvíli, kdy potenciální kutil opustí školní lavice. Musí se připravit na úskalí, která lze i nelze domyslet, nabyde absolutní, ničím a nikým neovlivnitelnou svobodu v rozhodování. Co se bude dělat. Jak se to bude dělat. Jestli se vůbec bude něco dělat. Záleží na každém jednotlivci, kterak s tou svobodou naloží.

Pokud se někdo rozhodne, že nic dělat nebude, patří do skupiny kutilů nepraktikujících. O těch se zmíním jen krátce: jsou to lidé, kteří z nějakého důvodu nemají pražádnou potřebu sobě i světu dokazovat, že něco svedou bez cizí pomoci a jen vlastníma rukama. Připravují se tak o spoustu nevšedních zážitků. Dobrovolně zahazují šanci zvednout si sebevědomí a doladit hladinu adrenalinu. Je-li nízká, zvyšují si ji při rizikových činnostech. Skáčou z mostu na gumě. Kutálí se ze svahu uvězněni v plastové kouli. Vyskakují z letadel. Sjíždí kopce, které nejdou sjet. Lezou na skály, na které nejde vylézt. Stojí je to peníze a čas. Nezůstane za nimi žádný výrobek. A při cestách za adrenalinem s sebou vozí sadu náhradních trenýrek. To pro případ, že by toho adrenalinu přišlo moc najednou a přece jen něco vyrobili.

Zařadíte-li se však

do skupiny kutilů praktikujících, čeká vás pestrý život plný napětí. S dospělostí získává kutil k té svobodě i oprávnění pracovat s nebezpečnými předměty a látkami. Abyste mohli provozovat kutilskou činnost, stačí mít dílnu a v ní verkcajk, česky nářadí a náčiní. To nářadí a náčiní si ale laskavě nechte do učebnic. Do kutilské dílny odjakživa patří verkcajk!

Pak tady máme ten adrenalin. Kutilové získávají adrenalin bezplatně. Z toho, jestli se práce povede, z toho, jestli jim zůstanou všechny prsty… a někdy i z toho, jestli to vůbec přežijí. Kutilům stačí, když si zalezou do dílny a kutí. V životě by je nenapadlo skákat na gumě z mostu, kutálet se ze svahu v nafukovací kouli. Spíš zkusí tu gumu nebo kouli z něčeho netradičního a nečekaného vyrobit.

Jsem kutil praktikující.

Razím zásadu, že každý nezdar je nutno vnímat jako úspěch, který se odkládá na zítra nebo pozítří. Možná i na popozítří, uvidíme, jak na tom budu s časem. (O tom, že nejmíň týden do dílny, tý zatracený špeluňky, ani nepáchnu, se radši nezmiňuju.)

Na nedostatek adrenalinu si nemohu stěžovat. Po psychicky náročnějším kutění si ale občas potřebuju s tou dílnou a verkcajkem leccos osobního vyřídit. Případný hluk vznikající při této proceduře maskuji hlasitým a optimistickým zpěvem. Nezdařené výtvory zásadně ukrývám na dno popelnice. Činím tak tajně a pokud možno v tichosti.

Byly doby,

kdy jsem si na občasné nezdary v této oblasti stěžoval manželce. Už to nedělám, neb jsem zaznamenal, že mne sice trpělivě vyslechla, ale ani za mák nerozuměla tomu, co jsem jí povídal. Strachoval jsem se jednou, aby neutrpěla šok, když jsem jí opatrně sděloval, že při výměně gufera u šnekového převodu drtiče mi praskl svěrákový závit na hasáku. Vyslechla to, aniž by hnula brvou.

Navíc jsem ji několikrát přistihl, že to trpělivé poslouchání mých nářků skoro pořád jenom předstírá! Když jsem položil kontrolní otázku, jestli ví, o čem jsem mluvil, tak co myslíte? Nevěděla! Jak by taky věděla. Na Blaníku zrovna tancovali Hložek s Kotvaldem a zpívala jim k tomu Zagorka.

Víte, proč jsem tenhle příspěvek napsal? Jeden důvod prozradím hned: Chci povzbudit kutily, aby to nevzdávali. Nesmíme se nechat vytlačit ze světa jen proto, že jde všechno za pár zrnek rýže vylisovat z plastu. Je třeba být stále ve střehu! Až dojdou světové zásoby plastů a nebude z čeho vyrábět, přijde lidstvu zase vhod naše nápaditost a zručnost.

Ten druhý důvod najdete až úplně na konci, tady by mi pokazil moje oblíbená PéeSka.

P.S.1: Na vojně náš politruk parafrázoval název výše zmíněného Engelsova díla takto: Zásluha vojenských holičů na polidštění opice. Říkal to pokaždé při nástupu nováčků, když z mániček a dalších zarostláků vytvářeli ti holiči jeho ideál člověka: Vylepaného bažanta v nepadnoucí uniformě. Měli to za 5 minut a výsledek přesně odpovídal vysněnému komunistickému krédu: Všem podle jejich potřeb a zásluh. Pak bažant ještě vyfasoval přes rameno klacek, kolem pasu liánu a HURRRÁ NA NĚ!!!

P.S.2: Opravoval jsem jednou synkovi plastové autíčko vylisované nějakých 9500 km od Česka. Předpokládám, že přijelo po vlastní ose a nejspíš byly celou cestu špatné silnice, neb z té dálky přijelo ve velmi zbědovaném stavu. Doma dokázalo jednou jedinkrát objet obývák a rozpadlo se. Oprava šla celkem hladce, stačilo 5 pořádných tyčinek do tavné pistole, cca půl metru drátu a za půl dne znova jezdilo. Po tomto vylepšení celkové kondice, samolepkovém faceliftu a odstranění konstrukčních vad z výroby (aby se aspoň hladce točila kola) by trasu Česko – Čína zvládlo tam i zpátky a nikdo by to na něm nepoznal.  Složili jsme u toho s klukem (výrobci za trest) básničku. Manželka se jen zeptala: “Proč to vyrábějí a prodávají, když je to hned rozbitý?” “Aby za to od nás dostali peníze,” odpověděl jsem. Holt: jiný kraj, jiný mrav. Kutilství se tam nejspíš provozuje jako normální řemeslo a zdroj obživy. A pak se odtud přes půlku zeměkoule do Česka veze zboží, které nedostalo do vínku úkol sloužit. Účel jeho výskytu na pultech obchodů je jediný: Vyrazit ze zákazníka prachy. Liány tam určitě mají a znají. Měli by se ale kouknout po regálech, jestli je ještě pořád mají na co vázat. Couvání do pralesa by mohlo mít vliv na globální ekonomiku…

P.S.3: Milé zjištění: Po opravě autíčka už bych mohl dělat i toho prezidenta: slova s hvězdičkou uprostřed mi nečiní vůbec žádný problém. A pak, že kutilství v dnešní době nikam nevede.

A teď už můžu konečně prozradit i ten nejhlavnější důvod napsání tohoto příspěvku: JSEM BOREC ZE VŠECH BORCŮ NEJBORCOVATĚJŠÍ: DOKÁŽU OPRAVOVAT ČÍNSKÁ AUTÍČKA.

Budu muset znova zavolat do toho Pelhřimova: Jiní ten odpad při první poruše vyhazují, aby uvolnili místo dalšímu dovozu tím, že za pár korun koupí nový kus.

S nadějí, že bude lepší.

Bez kutilů nebude.

Tak děkuji za pozornost a zase někdy příště!

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Příspěvek byl publikován v rubrice Co se nikam nehodilo, neu(o)věřitelné se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.