moje webka

Dobrý den!

Kalendář na rok 2024 je hotový a můžete ho stahovat. Je zdarma a je na vás, jak si ho dotvoříte. S návodem se tentokrát nebudu zdržovat víc, než je nutné, protože… na to nezbývá čas. I když jsem si tuhle nedávno pochvaloval, že se to s tím volným časem zlepšuje, tak to pořád ještě není ono.

Návod

jak vytvořit z toho, co si stáhnete, skvost všech skvostů, v podstatě neexistuje. Takže doporučím jen pár technických poznámek, které jsem zveřejnil ve svých kalendářových příspěvcích loni, předloni, předpředloni atd. (třeba tady, nebo tady, stačí taky projet pravý boční panel, kde jsou i předchozí kalendáře). Návody v nich zveřejněné se týkají jen toho, jak to udělat, aby to drželo pohromadě.

Tu krásu

do toho musíte vnést vy, máte letos těžký úkol. Stejně jako loni, předloni, předpředloni atd. A pak to můžete někomu dát, případně si to pověsit doma a každodenně se kochat svým dílem. Uspokojení a zadostiučinění, které pocítíte, až někdo po zhlédnutí vašeho díla obdivně vydechne, se nedá srovnat s ničím na světě. Navíc nic neriskujete, jste ve výhodě a jsem si toho plně vědom. Nabízím dva z možných způsobů interpretace:

Když

se vám to nepovede, tak to máte na koho svést. Na mě přece, jen mi klidně naložte: „To hovado (já) ten kalendář letos zbacalo tak strašlivě, že už to nešlo nijak zachránit, ať člověk udělal, co udělal. To zklamání se nedá ani popsat. Tfujtajbl.“

A i když

se vám to povede, i tak máte příležitost nenechat na mě níti suchou: „Tyjo, ten tomu letos dal, to jsem si máknul, než jsem to aspoň trochu vyšvihnul, aby to mělo úroveň a bylo to podle mých představ. Příště to snad raději někde koupím, než bych se s tím zase mordoval jako letos.“ Fakt se toho nebojte, vydržím to. Jsem zocelen svým novým zaměstnáním a pokud po mě na potkání nebudete házet všemožné předměty, co vám přijdou pod ruku, pokud dokonce nepoužijete nějaké zbraně nebo fyzické násilí, račte si posloužit. Příští rok sem dám ten kalendář zase, protože si myslím, že dělám užitečnou práci. I když to tak na první pohled zrovna nevypadá…

Vlastně

je dnes taková doba, možná vám teď připadne, co sem pletu tenhle odstavec, když celý příspěvek je o kalendářích, ale k tomu se dostanu: Koupil jsem tuhle v mém oblíbeném řetězci akční mandarinky. Ono se to vztahuje i na jiné zboží, mě teď zrovna napadly ty mandarinky. „Jednoduchý, to svede každý – vlezu do obchodu, vezmu mandarinky z regálu, dojdu ke kase, zaplatím a už je nesu domů. Nic na tom není,“ řeknete. Jo, jednoduchý to je. Ale jak s tím pracovat dál? Pro případ, že jsou ty mandarinky kyselé, vysušené, nejdou loupat, samé jadýrko, prostě hnus. Já, abych nepřišel o pověst, že jako neumím koupit ani ty podělaný mandarinky, tak začnu vyvádět: „To jsou ale hajzlové, aby ten hnus prodali, dají to do akce, aby se toho zbavili. Tfujtajbl, takovej šalvostr.“ A vyhodím to i přes nesouhlas zbytku rodiny do popelnice. Když ale přinesu mandarinky šťavnaté, slaďoučké, z kterých se kůra sloupne na jedno šáhnutí, ani o jadýrko nezavadíte, tak je vyrovnám do špajzu a dávám pozor, až si někdo vezme. Pak se zeptám: „Tak co, jaký ty mandarinky jsou? Skvělý, žejo? Nojo, to se musí umět vybrat. To víš, kdyby se mi nezdály, tak jim je tam nechám v regálu.“

Akční

je dnes úplně všechno, divím se všem obchodníkům řetězníkům, že ještě nezkrachovali, že se ještě pořád drží nad vodou. To, jak nám všechno cpou pod cenou, jen abychom se měli skvěle a zbývaly nám doma peníze na nepotřebné hlouposti, fakt obdivuju. Ve světle této informace pak vyzní trochu podivně, že všichni, na koho se podíváte, chtějí zvyšovat platy. Já to ale domyslel a jsem jeden z mála, kdo ví, proč tomu tak je: Všichni, kdo chtějí zvyšovat ty platy, se nejspíš cítí hloupě a připadá jim jako ponižující myšlenka, že na nich někdo prodělává. Takže oni ty peníze nechtějí pro sebe, oni je chtějí pro ty obchodníky řetězníky, aby na nich už konečně přestali prodělávat a mohli jim nabízet zboží za normální ceny. Škoda, že jsem nevystudoval ekonomii, mohl jsem udělat díru do světa.

No, a jsme téměř na konci mého letošního kalendářového povídání. Jsa inspirován předchozí úvahou o akcích a slevách, dovolím si trochu využít situace. Takže: abyste viděli, jak moc si vážím všech, kdo si moje kalendáře stahují a vyrábějí, vězte, že jsem do svého akčního kalendáře na rok 2024 přidal celý jeden den navíc. Jen pro vás je samozřejmě zdarma, stejně, jako celý kalendář! (Ze stejných propagačních důvodů z kalendáře na rok 2025 pak jeden den uberu, někdo by si totiž mohl stěžovat, že musí o den víc do práce. A zase se nezapomenu pochválit, co jsem pro vás udělal dobrého a milého. Stejně, jako ti obchodníci řetězníci.) Doufám, že si na mě vzpomenete, až zítra půjdete nakupovat.

Kalendář na rok 2024 je ke stažení na tomto odkaze:

kliknutím na obrázek se Kalendář 2024 otevře na další záložce

Nezapomeňte:

Stáhnout, otevřít v AdobeReadru, zkontrolovat, jestli máte zafajfknuté políčko s nápisem Skutečná velikost. Jinak nejspíš dostanete od tiskárny okraje navíc. Budou sice zdarma, ale zmenší se vám to důležité, pro co se kalendář nazývá kalendářem. Akce jsou vždycky tak nějak mimoděk „něco za něco“. A pokud to budete otevírat v něčem jiném, doporučuji ze stejného důvodu důkladně zkontrolovat nastavení tisku.

A na závěr připojuji pár obvyklých PéeSek:

P.S.1: Když jsme byli začátkem léta na dovolené, byli jsme se synem ubytováni ve dvoulůžkovém pokoji. Normální pokoj s koupelnou, záchodem, balkónem, televizí a klimatizací. Již třetí den pobytu jsme z bezpečnostních důvodů zavedli v našem dvoulůžáku noční hlídky. Stalo se tak poté, co jsem dvakrát po sobě ráno objevil, že nemáme spláchnuté WC. Já tam nebyl, syn tvrdil, že taky ne… Nebezpečná záhada, proto ty hlídky. Moc jsme se nevyspali; poctivě jsme se střídali po dvou hodinách celý zbytek dovolené. Ale jinak to nešlo. Pachatel, který se nám předtím, zatímco jsme spali, dvakrát vymočil do záchodu, nás mohl taky kliďánko vykrást. Nebo zavraždit. A to je strašný pocit.

P.S.2: Viděl jsem tuhle v jednom obchodě samonafukovací lehátko pro jednu osobu. Bylo, jak u něj měli napsáno, v akci blekfrídej za polovic. Jo, fakt nekecám, za polovic, samonafukovací a blekfrídej. Vyptával jsem se prodavačky, jak to funguje, ale nevěděla. Tak jsem ho ze zvědavosti koupil, abych si rozšířil obzory. To jako, že o tom budu moct mluvit ze zkušenosti. A to teď opravdu můžu. Byl to podvod. Když jsem ho doma vybalil, tak se samo nenafouklo, ať jsem dělal, co jsem dělal. Návod byl cizojazyčný a neobsahoval ani jedno z písmenek, která znám. I přes to zklamání to bylo poučné a obohacující. Pochopil jsem, že i slovo samonafukovací může mít několik významů. Ten první, na který míří reklama, je pro rozmazlence. Vybalíš to, ono se to samo nafoukne a můžeš se válet. Ten druhý je o tom, že když se chcete válet na samonafukovacím lehátku, tak si ho musíte nejdřív sami nafouknout. Což platí o každém lehátku. Ale musím uznat, že lehátka označená jako samonafukovací se obchodníkovi prodávala mnohem lépe, než ta obyčejná. Inu, člověk se pořád má co učit.

P.S.3: Pracuju na dráze, už přes čtyřicet let. A když jsem měl to 40. výročí, dozvěděl jsem se od kolegů, že jsem už vlastně legenda. Drážní legenda. Až umřu, tak prý o mně možná někdo natočí film, to už se s legendami tak dělá. Tady je vidět, jak nevděčné mám povolání. Ono nestačí, že každou noční šichtu přijdu v televizi o nějaký film. Já neuvidím ani ten o sobě. Kurňa.

P.S.4: Ztratil jsem brašnu s nářadím. Nevím, jak, nevím, kdy, nevím, kde, prostě ji nemám. Jsem jako tělo bez duše, bez té brašny se skoro neobejdu, bylo v ní všechno, co člověk potřebuje k drobným opravám a mírnému kutění. Už skoro půl roku ji nemám, domácnost se nám začíná rozkládat. Něco podobného se přihodilo i dvěma astronautkám na ISS, které dostaly za úkol provést údržbu natáčení solárních panelů na této kosmické stanici. Tuto operaci lze provést pouze tak, že opravář – údržbář vystoupí do volného kosmického prostoru a s pomocí nářadí, které má při sobě, provede potřebné úkony. Údržbářky – opravářky se tedy oblékly do pracovních skafandrů, vzaly tašky s verkcajkem a šly na to. Nějakým nedopatřením ale jednu brašnu s nářadím v kosmu nenávratně ztratily. Není jim, na rozdíl ode mně, nic platné, že vědí, kde tu brašnu mají. Jejich brašna s nářadím letí kolem Země cca 5 minut před jejich kosmickou stanicí, jen ji nemají jak chytit. Dokonce prý je jistá možnost pozorovat brašnu s nářadím dalekohledem ze Země. Článek uzavírá konstatování, že časem brašna s jejich nářadím spadne na Zemi, neb není vybavena ničím, co by ji udržovalo na stálé oběžné dráze. A tady mi svítá jiskřička naděje: když budu mít štěstí (a to já občas mívám), tak spadne k nám na zahradu a já budu mít po problému. Tak mi držte palce… už by bylo na čase: Kapou nám doma kohoutky, manželka chce pověsit poličku, zasekává se nám petlice u kozího chlívku, synovi hučí ventilátor v noťasu a mně nějak haprují chytré hodinky. Jak budu mít tu brašnu, vrhnu se na to.

Pokud v příštích týdnech či měsících nenapíšu nic dalšího na moji webku, tak se nedivte. Brašna bezpečně přistála a já makám na zanedbané domácnosti. Přeji všem, kdo si vyrobí kalendář ode mě, aby se jim dařila práce a měli z ní radost.

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Dobrý den!

Byl jsem z toho celý pryč: Naše kočka zase přivedla koťata. Už třetí během jednoho roku. To zas bude! Sotva jsme jednu várku udali, máme tady další. Kdo má u baráku kočku, ví o čem mluvím. Manželka a děti z toho byly taky pryč, protože: Naše Micka přivedla další koťátka! Nááádherná! Jedno je černé, druhé bílé a třetí zrzavobílé. Černé je zatím Čerňoch, bílé je zatím Bělouch a zrzavobílé je Zrzoun Drzoun, protože je nejvíc oprsklé.

Kočce

je všechno šumák. Přivedla koťata, když už byla akorát na hraní, chování, hlazení, cicmání, rozmazlování, zkrátka na všechno, co se s koťátky nechá dělat. Aby byla koťátka roztomilejší, tak se ještě trochu motají a občas se překotí, což je legrační,  roztomiloučké. Přivedla je a: „Tak tady je máte. Já se poroučím a jdu chrnět někam na sluníčko. Už jsem si s nimi užila svoje, tak se starejte vy. Jo a ještě: asi za hoďku, dvě se přijdu nažrat, potom si musím ještě krapátko zdřímnout. Jojo, k půlnoci čekám návštěvu.“

K návštěvě opravdu došlo, sešli se čtyři kocouři ze sousedství. Spustili takovou namlouvací muziku, až jsme z toho ráno neměli doma ani jednu bačkoru, ani jednu pantofli. Ne, není to, jak si myslíte. Kocouři na návštěvě u naší kočky se do bačkor a pantoflí nepřezouvají. Já to po nich postupně házel, abychom se vyspali, ale pomohlo to vždycky jen na chvilku. Dělám to tak vždycky, i když vím, že to ani trochu nepomáhá a že mě ráno čekají potíže. Ráno jsem poběhal bosky kolem baráku a zase jsem to sesbíral, abychom měli v čem chodit. A zase: Kdo má u baráku kočku, ví o čem mluvím.

Když koťátka dorostla

do darovací velikosti, začali jsme oslovovat příbuzné a známé: „Nechcete koťátka? Aspoň jedno, když ne všechna… Jsou fakt pěkňoučká.“ (Slovo pěkňoučká normálně nepoužívám, jedinou výjimku činím pouze v případě udávání koťátek.) Nikdo nechtěl, už od nás všichni dostali. A ti, co od nás kotě nedostali, tak jen proto, že nechtěli ani posledně, ani předposledně a dokonce ani předpředposledně. VŮBEC NIKDY nechtěli. Myslím, že je to snad jediný případ, kdy člověk někomu něco dává zadarmo a ještě ho musí prosit, aby si to vzal. (Jen počkejte…! Až vy budete něco potřebovat, to budete koukat, jak s vámi zametu.)

Vybavil jsem dceru a syna reklamními plakáty na koťátka zdarma, aby to rozvěsili ve škole, snad si někdo vezme. Třeba jako dárek pro někoho blízkého, je před Vánoci, to by v tom byl čert… A nic. Ani jedno. Takový pěkný plakát, a nepomohlo to.

Jedno koťátko si vzala sousedka, ne kvůli tomu, že bylo zdarma, ale ztratil se jí kocour a bylo jí nás líto. Další dvě pomohl udat až inzerát: „Nabízíme zcela zdarma krásná koťátka. Jedno černé a jedno zrzavobílé, foto zašlu na vyžádání.“ Ve chvíli, kdy jsem inzerát zveřejňoval, bylo moje druhé jméno Beznaděj a Zoufalství.

Štěstí!

Za pár dní se ozvala mladá paní, milovnice koček, že shání černé koťátko. Takovýhle pocit budu mít znova, až vyhraju ve Sportce jackpot. Druhý den volala další, že má zájem o koťátko zrzavobílé. Jako bonus jsem snad trefil i Euromiliony.

Zájemkyně nejen volaly, ony fakt přijely a koťátka si láskyplně vyzvedly. Ačkoli v inzerátu stálo, že koťátka jsou zdarma, dostali jsme při předávání spoustu dárků. Celkově jsme bohatší o karton Plzně, čokoládu a bonboniéru Modré z nebe. A nesmím zapomenout ani na flašku rumu (bylo před těmi Vánoci, určitě patřil do cukroví – velmi praktické). Všechno jsem to pečlivě uschoval, my už do cukroví měli rum nakoupený. Mám promyšleno, co s tím vším udělám: Až kočka přivede další koťata, tak to spořádám na posezení. Pořadí: čokoládky budu zapíjet rumem a ten naředím tou Plzní. Už mám i pracovní název a pokud se to osvědčí, nebudu spoléhat na dary, zazásobím se preventivně sám: Plzeňské rumové pralinky. A nedivte se mi. Budu z toho celý pryč. To zase bude! Kočka už zase tahá břicho skoro po zemi, potvora.

Ke katastrofám

v podobě zemětřesení, povodní, tornád a lesních požárů mám tajně přiřazenou i naši kočku. Půlnoční návštěvy kocourů totiž nikdy nezůstanou bez následků. Ale nezoufám si, mám schovaný ten rum, Plzeň a čokoládky pro přežití prvotního náporu. A pak dám znova inzerát. Když to vyšlo jednou, třeba budu mít štěstí zase. Nikomu ale pro jistotu neprozradím, kam jsem ten inzerát dával. Túdle núdle. Byste mi to ucpali svými koťaty.

Jelikož jsem nedisponoval žádnými obrázky, kterými bych vylepšil vzhled příspěvku, musel jsem o pomoc požádat děti. Fotky jsou od Zuzky a s obrázkem mi pomáhal Michal. Mají talent po mně.

A jdeme na PéeSka. Co jsem udal koťata přes internetovou inzerci, daří se mi, na co sáhnu. Přesvědčte se sami:

P.S.1: Abyste neřekli, že jsem škrt, tak vám prozradím aspoň něco: Nej kočky nejsou ty májové, co dobře chytají myši. Do úst své babičky tenhle nesmysl vložila Božena Němcová a od té doby to je považováno za pravidlo. Bylo to tenkrát jinak: babička paní Boženy byla opravdu moudrá a zkušená žena. Už tenkrát dobře věděla, že udat koťata je téměř neproveditelné. Chtěla se jich zbavit, tak je vychválila. A vidíte? Proškovi na to skočili. (Babička s sebou na Staré Bělidlo přivlekla i starou trkavou kozu. O té zase řekla, že trkavá koza nese požehnání do domu. Fakt měla pravdu, požehnání to bylo. Paní Prošková od té doby nemusela plít v kedlubnách a v mrkvi, protože to bylo první, co koza sežrala.) Babička se holt vyznala. Naprosto stejně dneska funguje reklama na cokoliv. Tisíckrát opakovanou blbost začnou časem všichni považovat za pravdu.

P.S.2: Vyskytuje-li se kočka na stromě, není to proto, že tam vyrostla. Pokud ji tam nezahnal nějaký zlotřilý pes, tak přišla lovit ptáky a při tom předstírá, že si přišla jen tak zašplhat pro udržení kondice. Pokud pak nemůže dolů, jezdí k tomu Nova a hasiči.

P.S.3: Praktická rada: Kočky mají bydlet venku! Znám sice spoustu lidí, kteří toto nerespektují a kočky si drží doma – rozmlouvat jim to nebudu. Pokud si kočky do bytu nepouštíte, musíte být pozorní, kočky mají nepřekonatelné odhodlání bydlet s vámi v bytě. Je tam teplo, žrádlo, láska, tak tam prostě stůj co stůj chtějí. Snaží se proklouznout tam za každou cenu. Vyžaduje to pozornost a přísné dodržování pravidel ohledně pečlivého zavírání dveří a oken. Pokud vám i přesto kočka pronikne do bytu, schová se v obýváku a dělá, že tam není. Dělá, že tam není, abyste ji jako posledně zase nevyhodili ven. Neberte to na lehkou váhu. Pokud kočka někde není jen zdánlivě, což znamená, že tam je, ale vy o ní nevíte, nikoho nenapadne, aby ji pustil vyvenčit. A protože ona nechce prozradit svou přítomnost, neřekne si, že nutně potřebuje ven. Pak její přítomnost zjistíte až po čuchu a po chvilce hledání příčiny zápachu ji najdete chrnět za gaučem stočenou do klubíčka. Můžete se dopracovat i do fáze, kdy kočka bude bydlet ve vašem domě a vy se docela dobrovolně přestěhujete ven.

P.S.4:  Nejste-li si jisti, zda patříte ke skutečným milovníkům koček, prověří vás třeba takováhle náhoda: Jednoho nádherného dne, kdy je vám na světě slastně a jímá vás velkolepě skvělá nálada, kráčíte si bosky po krátce a vzorně střiženém trávníku kolem domu, téměř tančíte. Kocháte se tou chladivou krásou, co vás tak příjemně šimrá do chodidel a rozhlížíte se, kde je ta vaše kočička, abyste se s ní polaskali a pošišmali. Protože vaší bytosti schází k úplně dokonalému zážitku jediné: Brouzdat se bosky celý den po tom krásném trávníku s milovanou kočičkou v náručí. Občas vás pohladí po obličeji pacinkou a, ano, i vám ducne do čela hlavinkou! „To bude blaho“, říkáte si. Vznášíte se tím pažitem a najednou, zčistajasna, vám noha sjede po něčem divně studeném, vlhkém a klouzavém. Kouknete, co vám to projelo mezi prsty u nohy, co to jen, u všech všudy, může být? A on to je nejčerstvější produkt trávicí soustavy vaší kočky. Vznikl z dokonale vyvážené kočičí stravy podporující růst jiskřivě zdravé a sršivě lesklé kočičí srsti a zvyšující přirozenou vitalitu vašeho kočičího miláčka. Sotva stačil zchladnout poté, co jemně promasíroval kočičí zažívací trakt díky vysokému obsahu té nejkvalitnější vlákniny ze semen jitrocele indického. A právě v tuto chvíli lze rozeznat ty skutečné milovníky od těch, kteří berou ze všeho jen to krásno a blaženo. Ti první to vezmou normálně, je jim jasné, že nejen každá mince, ale i kočka má dvě strany. Ti druzí ve chvíli, kdy s hnusem zjistí, že i kočičky kakají a jejich tentononc je tím nejodpornějším a nejnesmyvatelnějším materiálem na světě, se od lásky ke kočkám distancují a přestanou je milovat. Ono to umýt jde, ale i po pátém pokusu je to pořád cítit na sto honů a je to fakt hnus! Nepomáhá dokonce ani nanopěna! Nanočistič? K ničemu. A nanomýdlo? Na…, no, taky na nic. Nanoutěrka to jen rozmázla po větší ploše, což zesílilo ten čichový vjem, tfuj! A ještě jednou tfuj. Nepomohlo ani přestříkání parfémem. Naopak! Jen to umocnilo ten kontrast. Pokud si to milovník koček vezme osobně s přesvědčením, že to bylo na něj schválně narafičeno, už si u něj kočky neškrtnou.

P.S.5: Ještě se musím vrátit a vzpomenout na Vánoce. Byly celkem šťastné a veselé, celkový dojem mi pokazila jen jedna příhoda. Neviděl jsem zlaté prasátko, stejně jako loni, předloni, předpředloni, a vlastně nikdy… Pokaždé mi to něco zkazilo. Když děti s manželkou zdobily stromeček, pomáhal jsem s navazováním vánočního želé na větvičky. Bohužel jsem při tom několik kousků sežral a bylo po prasátku. Takovouhle smůlu mám jenom já. Chtěl jsem se na něj podívat aspoň na Jútúbku, tam prý je všechno. Není to pravda, zlaté vánoční prasátko jsem na Jútúbku nenašel. Nejvíc mě na tom mrzí, že nedokážu porovnat, co je lepší, jestli si pochutnat na tom želé a nebo vidět to prasátko. Hm, třeba je to jen pověra. Želé bylo špičkové a tak už se těším na příští Vánoce.

A proč jsem napsal tenhle příspěvek? Jen tak. Protože se mi povedlo něco, co jiní nedokážou! Udat koťata. Jestli zrovna vám doma zbývají, tak nezáviďte. A jestli máte pocit, že vám koťátka schází, určitě se ozvěte. Za měsíc máme další…

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Dobrý den!

Tentokrát to trochu odbydu, dokonce nebude ani PéeSko… Chci sem jen vložit vánoční přání. Třeba pro ty, na které jsem neměl k dispozici emailový kontakt a byli tím pádem ochuzeni o to přání… Jen není jisté, že někoho napadne se sem podívat, jestli jsem mu tady něco nenechal.

Ale… co kdyby sem náhodou zabloudil někdo, komu nikdo nepopřál šťastné a veselé. Bez toho by to nebyly Vánoce jak se patří.

Stejně jsem se chtěl jen vytáhnout, jaká pěkná přání umím vyrábět a jakou mám fantazii. Už se mi asi dvakrát stalo, že mi někdo řekl: „Ty jo, tohle by mě v životě nenapadlo“.

A to je mi teprve sedmapadesát!

Tak tedy: ŠŤASTNÉ A VESELÉ!

Dobrý den!

Až teď, když jsem už v letech, jsem zjistil, proč je matematika tak neoblíbený předmět. Protože… nikoho nebaví. Možná si teď někdo řekne: „Jojo, tos udělal na starý kolena objev, ty blbečku. Já zrovinka tohle věděl hnedka ve třetí třídě! A kvůli tý matice rovnou dva roky za sebou, abys věděl. Mi nešla a pokazila mi celej start do života. Čtvrtou třídu jsem kvůli ní dal taky dvakrát a fousy mi rostly už v pětce. Spolužáci se mě báli, neb jsem měl hlas jak Krakonoš z toho Večerníčku.“

Jako správný rodič občas vypomáhám při domácích úkolech a tady jsem zaznamenal, proč vlastně ta matematika skoro nikoho nebaví. Jsou tam podivné slovní úlohy, které sice odpovídají náročnosti pro jednotlivé věkové skupiny studentů, ale jsou prostě podivné. Tvůrci neberou v potaz, že žáci ve svém věku krom matematických schopností taky už vědí leccos o světě kolem a nedokážou se srovnat s tím, co se v těch slovních úlohách odehrává.

Matematika

je ale jinak docela pěkný předmět, měl jsem ji radši než dějepis, literaturu, občanskou nauku a takové to všechno, kde se člověk musí učit nazpaměť, kdy a kde se kdo narodil, umřel a proč se proslavil takovou měrou, že se o něm musíme učit, ačkoli jsme mu nic zlého neprovedli.

Jsem pyšný na to, že si umím všechno potřebné spočítat bez cizí pomoci. Považuju to za důležitost nejvyššího řádu a proto vedu svoje děti k tomu, aby to dokázaly také. Ve škole se učí Matematiku podle metody pana profesora Hejného a doma máme občas předmět s pracovním názvem Kupecké počty podle selského rozumu.

ilustrační obrázek

Ono jde v podstatě o tu samou věc, jen s tím rozdílem, že ve škole jde o pravidelnou a povinnou výuku, výkony jsou hodnoceny známkami. Doma je účast dobrovolná, což v tomto případě znamená, že pokud nepřijdou žáci nebo učitel, nic se neděje. Hodina odpadá. Zde preferuji slovní hodnocení, kde výraz Hezkyyy! je obdoba jedničky, přičemž počet ypsilon ve slově vyjadřuje, kolikrát je ta jednička podtržená. A Blbče je koule jak Brno. Kouli jak Brno uděluji pouze v případě, že závěr žáka je natolik chybný, že se jeden diví, kam na ty hovadiny chodí.

Způsob výuky matematiky se v průběhu času vyvíjí. Za mého mládí bylo běžné natlouci do hlavy žákům malou a velkou násobilku. Sčítání a odečítání se provozovalo běžně z hlavy. Nic z toho dnes nefrčí, 8 x 7 nebo 54 – 39 se dělá na kalkulačce. Prý je to přesnější, při výpočtu z hlavy vyjde pokaždé něco jiného… Pokrok holt nezastavíš. Ta dnešní Hejného metoda je fajn, je propracovaná, vzala si od všeho kousek a učí děti nejen něco vypočítat, ale i přijít na to, jak to vypočítat. Horší je, že když děti vymyslí, jak přijít na výsledek, chybí jim násobilková praxe a počítání z hlavy, což dětem vzaly ty kalkulačky; za nás nebyly. A tak jim při použití správného postupu schází správné výsledky. Protože: „8 x 7 bude asi tak 54. A 54 – 39 by mohlo být, by mohlo být… 28? Ne, asi 25. Jenže ti blbci nedali číslo 25 do nabídky výsledků… Mamí! Tatí! Vono mi to nevyšlo…“ „Tak si vem kalkulu a sjeď to znova, já teď nemám čas.“

Všeobecně vzato

všichni, kdo se kdy pokoušeli naučit děti počítat, dělali a dodnes dělají jednu velikou chybu. Chtějí, aby to počítání děti bavilo. Vymýšlí jim slovní úlohy, aby si zábavnou formou promrskaly ty matematické postupy. A aby si uvědomily, že umět matematiku je velmi praktická věc. Spočítat se totiž nechá úplně všechno! Děti, nevděčníci nevděční, si toho vůbec neváží a remcají.

Ze školy se odjakživa nosily slovní úlohy, kde se kope krumpáčem, hází lopatou, pumpuje se voda do nádrží a bazénů, co nejrychleji se běhá, nebo jezdí na kole. Zajímavé je, jak zmizelo ze školních úloh ovoce. Za mých mladých let byly hitem jablka. Košíky jablek. Měla babka čtyři jabka a dědoušek jen dvě, je vlastně zhudebněná početní úloha. Šplhouni to vypočítali raz dva. A kdo chtěl jedničku podtrženou, vystřihl k tomu u tabule mazurku. Umím ji dodnes, tu mazurku.

Slovní úlohy

jsou odnepaměti smyšlené příběhy. Staví počtáře do role sudího, který má výpočtem určit, kdo vyhrál a zjistit, kolik něčeho potřebujeme a jak ten příběh vlastně dopadne. Pokud vám svět tvořený příhodami z početních úloh trochu připomíná ten náš, je to jen kvůli tomu, že tam vystupují Fanda, Jarek, Míla, Simona, Alena a další. Při bližším pozorování ale často zjistíte, že Fanda, Jarek, Míla, Simona, Alena a další, provozují činnosti, které by soudný člověk nikdy nedělal.

Dějový obsah slovních úloh zaznamenal určitý posun, ale pořád to není ono. Po vypočtení příkladu a provedení zkoušky u nás často vypukne diskuze na téma obsažené v zadání. Není potřeba papír, tužka, ani kalkulačka. Zkusili jsme párkrát s dětmi domyslet ty příběhy tak, aby jejich hrdinové disponovali normálními lidskými vlastnostmi, ale nikdy se nám nepovedlo vymyslet, co vlastně aktéry k činům popsaným v té slovní úloze přimělo. Zkuste to taky, zažijete s tím spoustu legrace.

Úloha se schody

Na schodech si děti normálně moc nehrají. Možná tam sednou a klábosí, ještě spíš ale na ně sednou, vyndají mobily a paří. Jednou ale nějak nebyl signál nebo co, a tak Roland, Markéta a Felix zkusili podle návodu v učebnici matematiky něco jiného. Slovní úlohu v praxi.

ilustrační obrázek

Felix chodí jen nahoru po jednom schodu, Markéta pro změnu skáče jen dolů po dvou schodech a nejtěžší to má Roland. Může nahoru i dolů, ale musí dávat pozor, aby to nepopletl. Dolů totiž může chodit po jednom schodu a nahoru to musí brát po dvou. Všichni udělají stejný počet kroků. Vypočtěte, po kolika krocích se kámoši sejdou na stejném schodu a který schod to bude.

Hru zorganizoval šprt Roland, protože si to přečetl v učebnici a líbilo se mu, že si může v praxi ověřit výsledek svých výpočtů. Felix nejdřív vůbec hrát nechtěl, chtěl jít domů, sednout k počítači a mydlit závody formule jedna. Nakonec se nechal přemluvit, Roland slíbil, že si zahrají jen jednou. Markétě to bylo fuk, hlavně, že nebude nůďo a nebude muset nad ničím přemýšlet.

Felix je ale známý zbrklík, odflákne všechno, co ho neba. Navíc ho lákaly ty formule, a tak letěl jako blázen, aby to měl už za sebou. Ani si nevšiml, že Markétu a Rolanda prostě minul. Vyběhl až do posledního patra, kde bydlí, vytáhl z tašky klíče, odemkl byt a šel normálně a zcela nematematicky domů, hra nehra.

Markéta je trochu neohrabaná, při tom skákání dolů po dvou schodech klopýtla, spadla a zbytek schodů v rozporu se zadáním dokutálela. Rolanda minula přesně o dva schody nad správným výsledkem. Zastavila se až v přízemí, trochu fňukala, neb si natloukla kokos. Sedla na poslední schod, držela si koleno, třela loket a na čele měla bouli.

Roland sešel po jednom schodu dolů a rozhořčeně sdělil Markétě, že nedodržela zadání, a že se tím pádem můžou se správným výsledkem rozloučit. Už s ní víckrát nehraje, když je taková. Pak vyběhl po dvou schodech nahoru říct to samé Felixovi, takhle pokazit hru umí jen on. Nenašel ho. Skrz dveře Felixova bytu bylo zřetelně slyšet hluk ef jedničkového závodu kolem Monaka, motory řvaly a tribuny bouřily.

Roland tedy šel zase po jednom schodu dolů a už nezastihnul ani Markétu. Při kutálení po schodech se uválela až hanba a odkulhala domů dát se do pořádku. A pak už se jí ven nechtělo. Sedla k Minecraftu a budovala svět bez schodišť. Roland se tedy sebral a šel domů taky. Aby byla cesta zábavnější, šel tak, že střídavě dělal jeden krok vzad a dva kroky vpřed. Rodičům ho předal příslušník policie, který jim kladl na srdce, aby na kluka dávali víc pozor. Příště ho vezme na služebnu a zařídí vyšetření na přítomnost omamných látek.

Kopáčská úloha

Myslím, že by tvůrci početních úloh měli jít víc s dobou. Postavit v dnešní době jen tak mýrnyx dýrnyx kopáče do výkopu a nechat je zbůhdarma kopat, je odrazující. Slabším počtářům vyvstávají temné myšlenky, že když to nevypočítají, čeká je v životě jen dřina, hlína, lopaty, krumpáče a jámy. Uf.

ilustrační obrázek

Na jakési stavbě takhle jednou v úterý kopáči Fanda a Pepa dostali od svého šéfa nařízeno, že mají kopat příkop. Šéf je trochu podivín, rozměry příkopu jim neřekl. Dozvěděli se od něj jen to, jak mají pracovat, aby byl příkop vykopaný podle jeho představ: Příkop má být hotov do sobotního večera, což je docela šibeniční termín. A stanovené pracovní podmínky přímo strašné. Fanda má kopat dvakrát rychleji než Pepa, ale dostal třikrát menší lopatu. V půlce kopání si měl zlomit násadu od krumpáče a Pepa mu ten svůj nesmí půjčit. Vypočtěte, kolik vody se vejde do příkopu, když pracují 20 hodin denně.

Tohle nikdo počítat nechce, vždyť: V sobotu se nemaká, v sobotu se chodí na fotbál. Nebo na pivko, ne? A ukažte mi někoho, kdo vydrží 20 hodin denně kopat krumpáčem. By se už nedokodrcal ani na to pívo, jak by byl vytřepanej. Fanda a Pepa si dali záležet a pečlivě spočítali, jak má být podle zadání ten výkop velký. Pak dali bagristovi Jaroušovi pětikilo a on to za ně sfoukl ve středu odpoledne po šichtě. Měl to za dvě hoďky. Krumpáče a lopaty coby zbytný materiál odprodali chlapům v hospodě za cenu rovnající se investici do bagristy Jarouše a strženou částku následně propili v rumech.

Tady ještě zabrousím do ekonomiky: Výchovně čin Fandy a Pepy moc nepůsobí až do doby, než si uvědomíte, že po ekonomické stránce to bylo provedeno naprosto perfektně. Pětikilo, které napomohlo vzniku příkopu, získali investoři zpátky chytrým odprodejem nevyhovujících výrobních prostředků, které by tak jako tak byly provedením práce amortizovány a posléze odepsány z evidence majetku firmy. Zároveň došlo k významnému snížení fyzické námahy zaměstnanců, která má vždy zásadní vliv na úrazovost a nemocnost ve vztahu k neúměrnému objemu nařízené práce. Uspořený čas a navrácenou investici pak zaměstnanci využili k volnočasovým aktivitám, což v dlouhodobém horizontu nese své plody na poli produktivity práce.

První část máme hotovou, teď přijde na řadu ta voda. Té se do příkopu vejde mnohem víc, než byste vypočítali. Žádná čerstvě vykopaná jáma není vodotěsná, hromada vody se při napouštění vsákne. Až tam dělníci budou pumpovat vodu ručními pumpami, což je plánováno do hodin matematiky na příští týden, budou muset čerpat o třetinu déle, než by kdo čekal. Nepomůže ani fakt, že Karel má třikrát silnější pumpu než Bruno, který ale zase kmitá pákou pumpy čtyřikrát rychleji než Karel.

Je to na zbláznění. Jak znám Karla a Bruna, zklamou matikáře tím, že v pondělí odpoledne k výkopu přizvou dobrovolné hasiče, kteří jim jámu v rámci cvičení naplní vodou až po okraj, a považte – jen za dvě basy. Ať se vsákne, co se vsákne, je to fuk. Vodu berou z rybníka, hladina při tom klesne o 8 cm. (Už cítím příležitost na vznik další početní úlohy: Vypočtěte, jaký průměr má ten rybník, když má kruhový tvar a kolem dokola kolmé hráze.)

Vlaková úloha

Matematik Jára jednou chtěl v praxi ověřit výsledek početního příkladu, který vymyslel on sám s cílem stát se slavným, až bude jeho příklad zařazen do písemných maturitních zkoušek z matematiky a vyletí kvůli němu o šest procent víc nebožáků. Přesvědčil tedy k experimentu svoji dívku Moniku. Že si tím rozbije vztah, ho nenapadlo a žádný z výpočtů k podobnému závěru nevedl…

ilustrační obrázek

A tak se Jára veze jako pán elektrickým vlakem z Brna do Prahy a Monika, chuděra, se musela trmácet parním vlakem z Prahy do Brna. Když se vlaky míjely v Přerově, Jára Monice zamával z okna. Elektrický vlak jede třikrát rychleji než ten parní a jsou právě čtyři hodiny odpoledne. Járův vlak dojel do Prahy včas. Pracujte s průměrnými rychlostmi a vypočítejte, kolik času uplynulo mezi příjezdem Járy do Prahy a Moniky do Brna.

Dopadlo to jinak, než Jára předpokládal. Celý experiment provázela řada nečekaných událostí. Ten den bylo velmi teplo a Moničin vlak nabral dvě hodiny zpoždění kvůli ztrátě lopatky na uhlí ve stanici Svitavy. Stejně dlouhou dobu taky pátrali po topičovi, který se údajně hned po zastavení vlaku vydal ztracenou lopatku hledat. Nakonec topič přišel od nádražní restaurace s lopatkou v ruce a s úsměvem na rtech. Jára se slavným nestal, jelikož se výpočet nepodařilo podložit úspěšnou praktickou zkouškou. Navíc nikdo nedokázal vyvrátit podezření, že ztráta lopatky na uhlí byla jen zdánlivá. Spíš to vypadá, že lopatku na uhlí odnesl vyžízněný topič, aby mu neujeli. Coby nádražák o tom něco vím, bez lopatky a topiče pára nejede. A u kotle je vedro k zalknutí, to jednomu pořádně vypráhne.

Experiment skončil osobní tragédií: Nedočkavý Jára poslal Monice celkem 56 SMS, jejichž obsahem byly žádosti o udání její aktuální polohy. Odpovědi se nedočkal, což podnítilo jeho žárlivost. Čím víc esemesek bez odpovědi, tím víc podezíral Moniku z polohy na zádech někde s nějakým… Nakonec se s Monikou rozešel, neboť odmítla vysvětlit, co dělala takovou dobu ve Svitavách a neodpovídala na jeho zprávy. Přece nic zvláštního, čekala, až pojedou, ne? A poslouchala k tomu jútúbko. Tolik ji urazila jeho nedůvěra, že si postavila hlavu a víc neřekla. A ne a ne a ne. Jára se ale domníval, že její historka s lopatkou a topičem ztraceným v nádražce je lež jako věž, neboť železničáři ve službě nepijí. Podřekla se taky mimoděk, že ten topič měl kučeravé vlasy… Nojo, no. On Jára už má z toho věčného počítání nad čelem klouzačku krytou zcela nemoderní přehazovačkou. Nízké sebevědomí mělo zvednout zařazení úlohy do maturitního testu. Ach.

Úloha letecká

Abych vás moc neotrávil, tak leteckou úlohou ten dnešní výčet uzavřu. Neobejdete se ale bez znalostí dějepisu. Václav Vomáčka se 13. května 2021 rozhodl doletět historicky poprvé z Ostravy do Prahy balónem. Zjistěte, za jakých podmínek by mohl doletět do Prahy dříve, než Ing. Jan Kašpar startující z Pardubic, a o kom se píše v učebnicích dějepisu.

ilustrační obrázek

Myslím, že tohle nechce počítat taky nikdo. Je v tom zapletený ten dějepis a s tím jsem já byl taky pořád na nože. Ale i bez počítání bych odhadoval, že ten Kašpar Vomáčku na hlavu porazil, protože to měl z Pardubic mnohem blíž a měl 110 let náskok. Ono se to celé sběhlo takhle:

Ten Vomáčka balón zdědil, ale co s balónem? Na dojíždění do práce se používat nedal a vyhodit ho mu přišlo líto. Kdo si ale dneska může dovolit mít balón? Chtěl se s ním trochu vytahovat na ty, kdo balón nemají. Tak ho bude používat na výlety, ty má Vomáčka rád. Aby mu to vytahování šlo lépe, přizval si na pomoc novináře a mezi řečí se jim mimoděk zmínil, že soutěživost je jeho druhé jméno. A že ho láká získání zápisu do Knihy rekordů za Světové prvenství v letu balónem z Ostravy do Prahy ve čtvrtek odpoledne.

Další průběh pokusu o rekord: V den startu foukal čerstvý západní vítr. Z železniční stanice v Pelhřimově kvůli rekordu den předtím odcestovalo o dva cestující více, než každou jinou středu. Měli s sebou na vodítku stopky a Knihu rekordů, se kterýmižto se v úplném pořádku vrátili hned druhý den ve večerních hodinách. Ještě se na nádraží chvilku zdrželi, otevřeli Knihu rekordů a vyškubli z ní jeden list, který skončil zmačkaný v koši.

Ohledně toho dějepisu: O Ing. Kašparovi už se v dějepise píše. O Vomáčkovi se tam možná bude psát taky, obzvlášť, pokud v té Praze někdy přistane. Ale jak už jsem napsal, foukal ten západní vítr. Už teď lze předpokládat, že pokud se v knize rekordů vůbec objeví, bude to v kategorii jiné, než původně zamýšlel. Jediné, co Vomáčkovi částečně vyšlo: píše se o něm v tisku. Naposled předevčírem. Uváděli barvu vlasů a očí, vzrůst, věk a co měl naposledy na sobě. Text byl nejen česky, ale i azbukou. Vše bylo doplněno fotografií a žádostí o podání jakýchkoli informací o jeho výskytu na telefonní číslo 158.

Ale ono to s tou matikou asi jinak nejde. Zkoušel jsem vymyslet nějaký normálnější příklad a nepovedlo se mi to. A tak jdeme na PéeSka.

P.S.1: S dcerou jsme v počátcích covidové doby spočítali, že Čína denně spotřebuje na výrobu roušek a respirátorů pro svět tolik plastů, že by se vešly na nákladní vlak dlouhý 380 metrů a těžký 2 500 tun. A vzpomínám si na návod, jak zlikvidovat použitou roušku: vložte ji do plastového sáčku, tento důkladně zavažte a teprve potom to můžete zahodit do odpadků. To máme další vlak plastu na ty sáčky. Mohl by z toho vzniknout další moderní početní příklad: Do továrny jedou dva vlaky plné plastu na výrobu roušek a sáčků na použité roušky. Vypočítejte … atd. V zadání by samozřejmě neměla chybět věta: Logicky odvoďte, který vlak musí do továrny dojet dříve, ten s plastem na roušky a nebo ten s plastem na sáčky? Za svou osobu bych napsal do odpovědi: „Já myslím, že to je úplně jedno. Než se to svinstvo v přírodě rozloží, uplyne 200 let a tak na nějakém dni nezáleží.“

P.S.2: Nemůžu se zbavit dojmu, že spoustě lidí v hlavách leží vzpomínky na ty výpočty z dětství. Coby dospělí se pak někteří stávají hrdiny z vysílání Zelené vlny Radiožurnálu – zabíjí se v autech nebo na motorkách ve snaze dohnat svoje třináctiminutové zpoždění. Kdo tak nečiní, je poseroutka, případně brzda provozu. Aby šlo sčítat rychlosti, sem tam to někdo vezme po dálnici v protisměru. Krajina je celá rozrytá, v půdě chybí voda. Bodejť by nechyběla; oteplování za to ale nemůže: Veškerou vodu máme ve výkopech, v bazénech a v nádržích.

P.S.3: Je to již drahně let, co jsem ze školy pryč a tudíž oproštěn od záště, ale stejně mi to nedá a chci si něco vypořádat s dějepisem a literaturou: Za celý život jsem potřeboval jen jednou vědět, kde se vyskytují jeskyně s malbami člověka neandertálského, jaké bylo rodné příjmení Bezruče a potom taky, kde se narodil Neruda. Bylo to v křížovce a nevěděl jsem ani jedno. Potřebné údaje pro úspěšné vyluštění tajenky jsem ale nalezl v nápovědě. Už je zase nevím, spoléhám na ty nápovědy… Z povinného studia dějepisu a literatury jsem si odnesl tento praktický poznatek: Nejkratší životopis každé slavné osobnosti sestává z data narození, data úmrtí a to vše je završeno seznamem slavných počinů. A nejlíp se o tom poslouchá od pedagogů, kteří vypadají, jako by všechno, o čem vykládají, sami zažili. Bývaly doby, kdy jsem Hynkovi, Vilémovi a Jarmile psal nenávistné dopisy, které jsem vhazoval do Poštovní schránky na rohu ulice. Nikdy jim nedošly, vím to. Ale mně se vždycky ták ulevilo…

P.S.4: Od normálních počtů mých mladých let to nabralo vývoj k matematice, kde se všechno vyjadřovalo množinami. Množiny byly fajn, umožňovaly sčítání jablek s hruškami, což bylo předtím přísně zakázáno. Žáci, kteří sčítali jablka s hruškami a zkoušeli přidat švestky, aby toho bylo víc, byli před dobou množin jasní pětkaři. Ale v době množin se to všechno otočilo a v hodinách matematiky bylo lehčeji: Jablka, Hrušky a Švestky se prostě foukly do množiny nazvané Ovoce. Ta pohoda. Ovoce se pak nechalo sčítat třeba s Klobásami, neb to patřilo do množiny Potraviny. Dnes to s množinami jde s kopce a kdo v době množin chodil do školy, má trochu zmatek v prioritách. Množinu Jídlo totiž, ovlivněni reklamami na produkty pro zdravý životní styl, dnes dělíme na podmnožiny Zdravé potraviny a Jedy. Obojí však může mít průnik do množiny Dobroty, ve které si každý sám stanoví podmnožiny Zdravé dobroty a Jedovaté dobroty a může si určit, kterou podmnožinu bude preferovat… Množiny ale směrovaly žáky a jejich rodiče k ideologicky nevhodným myšlenkám. Naváděly třeba k otázce, proč v množině nazvané ČSSR čítající 15 milionů jedinců má vůdčí postavení podmnožina, ve které je těch jedinců jen milion, když to navíc dělá úplně blbě, což vede k celorepublikovému nedostatku toaletního papíru, prázdným regálům v obchodech a frontám na cokoliv, auty a banány počínaje a žárovkami konče. A tak se matematika od množin vrátila k obyčejnému počítání. Množiny za svou ztrátu popularity nemohly, pro matematiku byly docela neškodné. 

Děkuji za pozornost a užijte si ten předvánoční čas v pohodě.

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)

Zpráva pro návštěvníky

Bažíte-li po dalším čtení a nenalezli-li jste nic nového, hlásím:

1. Jsem stále naživu a zdráv.
2. Nápady mi nedošly.
3. V současné době nestíhám.
4. A to tak, že nějak víc, než předtím.

Jakmile se to zlepší, všechno doženu. Jsem pilný.

P.S.: Doufám, že jsem potěšil aspoň ty, kterým vadilo, že ty příspěvky jsou moc dlouhé a oni stráví u jejich čtení příliš mnoho času. Tady máte jeden krátký. Umím i takové. Jsem šikovný.

(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)