Dobrý den!
Když jsem v roce 2017 s nadšením zakládal web mojewebka.cz, byl jsem na sto procent přesvědčen, že se návštěvníci jen pohrnou. Jak taky jinak: Budou si navzájem přeposílat odkazy na ty vtipnosti a legračnosti, co ze mě padají každý den po tuctech. Prostě dokonalá řetězová reakce návštěvnosti, pod jejímž náporem budou padat servery. Padání serverů je prý, jak jsem se dočetl, nějaký problém internetu. Pravda, nikdy jsem žádný server neviděl ani ležet, ani stát. Natož, aby odkudkoli padal. Pokaždé, když média přináší informace o padání serverů, napadá mě jako přirovnání nepředstavitelně špatné počasí, kteréžto je obecně nazýváno padající trakaře. To už musí být pořádná slota, já to za svých přesšedesát let života neviděl ani jednou. Párkrát jsem zažil psí počasí, ale aby při tom padaly trakaře… dokážete si představit ty rány? Třeba to ani neexistuje, stejně jako padající ceny zboží.
Nedovedete si představit to zklamání. Kdybych si sem nechodil sám, tak mám v těch statistikách samé nuly. A to čtenářům podstrojuju: PéeSka pro ně vymýšlím, vtipy a moudrem je zasýpám, vlídností je tady úplně přeplněno. Nenásilné rozšiřování vědomostních obzorů čtenářstva je můj nejnovější koníček. Nevnucuju reklamy, nevnucuju zboží, o hloupé ankety tady ani nezavadíte. Známý, který se v tomto oboru orientuje, mi sdělil, že je to málo. Na internetu prý všechno funguje trochu jinak, než v té nudné běžné realitě. A prý jestli dělám webu reklamu na fejsbúku, na ixku, jútúbku, prostě na sítích. „No, nedělám,“ odvětil jsem. „Tak se nediv, jsi pro svět neviditelnej a tím pádem mrtvej. Když tě svět nehledá, musíš se mu vnutit.“ Prý s tím musím něco udělat, jinak nemám šanci. Povzbuzující zjištění to zrovna není, to vám řeknu.
Pořád trpělivě čekám,
až mě osloví nějaké nakladatelství, vydavatelství nebo tak něco. Že by chtěli moje dílo vydat knižně. Protože knížka, to jsou listy, které se nechají obracet. Nepotřebujete proud, aby se vám to zobrazilo. Nepotřebujete zařízení, kde se vám to otevře. Nepotřebujete data a signál, abyste mohli číst. Jen šáhnete do regálu, do tašky nebo do kapsy, sednete a čtete. Považuji se za začínajícího umělce. Spisovatele. Sice pozdě, ale dřív nebyl čas. Maluju si pořád: Dokud žiju, budu obcházet ta nakladatelství a vydavatelství, klobouček, kufřík, elegantní obleček, stále dobře naladěn, obklopen fanynkami žebronícími o selfíčko a podpis (KAMKOLIV!). A až přijdu do nebe, budu chodit na panáka s panem Leacockem, Němcová s Nerudou budou po mně závistivě pokukovat. A já budu jen tak na sluníčku vysedávat, z jedné strany Haška, z druhé strany Čapka. Oni mě budou plácat po zádech a ptát se: „Sedí se ti dobře, kolegáčku? Nechceš támhleto měkké křesílko po Bezručovi? Co začal dělat múzu Xindlovi X, tak se tady ani nezastaví na kus řeči.“
Místo toho
jsem se dověděl velmi nemilou věc. Dlouho jsem se tomu bránil, ale nakonec jsem podlehl a uvěřil tvrzení známých i neznámých: Jsem bloger. Jo, čtete dobře! Bloger! Tfujtajbl. To zklamání se nedá popsat. Jeden příklad za všechny: Píše mi paní, že takhle dobře vizuálně zpracovaný blog už dlouho nečetla! Ne literární web. Blog. Ách jo. S tím se budu vyrovnávat dlouho.
Nedalo mi to a jal jsem se studovat, co to je vlastně blog a kdo je to bloger. Tady to máte: Blog je zkrácenina slova weblog, neboli webový zápisník. A blogger je novotvar vzniklý všeobecným zešumlováním anglického výrazu weblogger, což je člověk, který píše do toho webového zápisníku. Bloger je tedy obyčejný a prachsprostý zešumlovaný webový zápisníkář. V článku, který jsem studoval, dále stojí, že blog a bloger jsou natolik široké pojmy, že blogerem se chca nechca stává každý, kdo něco zveřejňuje jakoukoli formou dostupnou na netu. Ať už něco jen tak (od)flákne na sociální sítě, nebo má web, všechno stejná werbež. Werbež jsem ze vzteku napsal takhle schválně, aby to ladilo s tím webloggerem.
Když tak sleduju,
kudy vedou cesty ke zvýšení návštěvnosti webu, nabývám dojmu, že pro mně není žádná schůdná. Tak třeba: 1/ Ještě nikdy jsem se v bazénu nevyfotil na růžovém nafukovacím plameňákovi. 2/ Když před Vánoci padne první sníh, co myslíte? Ani mě nenapadne dojít se sklenkou šampaňského vyfotit se v plavkách do závějí. Místo toho topím v kotli jako o závod, klepu kosu a prohazuju, aby nám neklouzalo na chodníku. 3/ Nikde jsem se ani nezmínil, že během měsíční dovolené, kdy jsem vycestoval do zahraničí za sluncem a teplem, mi zplesnivěla v lednici šiška lovečáku, který tolik miluju a co si teď počnu. 4/ Každé léto se dopouštím módní nehoráznosti v podobě fuseklí v sandálech. Nosím je tam běžně a marně čekám na zásah módní policie. Nezabírají ani vlňáky z chemlonu. 5/ Kdo chce sledovanost míti, musí být aktivní na sociální síti. Taky nic, nemám, neznám. 6/ Po delším váhání jsem se ale odhodlal a chodil jsem po zahradě kolem bazénu jenom v trenclích a se šampuskou. Sousedka, když mě viděla, nelitovala peněz a založila si rychle rostoucí živý plot. Vidíte tu nespravedlnost? Felix k bazénu došel v trenclích jednou a měl vystaráno. Šampusku ani nepotřeboval.
Po mně ani pes neštěkne.
Myslím, že to můžu pomalu, ale jistě zabalit. Jsem přesšedesátník, moje tělo je opotřebované. Pekáč buchet vymakaný cvičením a tvrdou prací už je dávno zastřen stovkami pekáčů buchet pozřených. Přes osobní kouzlo a životní zkušenosti to na netu nefunguje a pokud ano, je velká konkurence. A závidím všem, kdo měli to štěstí a prorazili. Zaručenou metodou je jít na to přes žhavost. Žhavé fotky, žhavé vzkazy návštěvníkům, žhavé všechno. Nežhnu, dokonce ani nehřeju. A s fotkami bych to nezkoušel, nestravuju se zdravě a je to trochu na mně znát.
Kdybych takhle byl slečna kolem dvacítky, co miluje pohodlí a taky svoje tělo, věděl bych, jak na to: Vedl bych si na sociálních sítích třeba rozverný supertajný deníček, kterýžto by byl hojně navštěvován kvůli mým žhavým fotkám. Aby to bylo ještě šťavnatější, svěřoval bych se tomu supertajnému deníčku úplně se vším! Žil a stravoval bych se zdravě a moderně, hlídal bych si váhu a po svém bych se vyjadřoval k módě. Nestyděl bych se za pocity a tak vůbec. Žhavými vzkazy fanouškům bych ani trochu nešetřil!
A kdyby se mi náhodou zdálo, že mi ta návštěvnost nejde dost rychle nahoru, vložil bych do supertajného deníčku nějaké nečekané, překvapivé až šokující supertajné povzdechnutí. Možností by bylo spousta, stačí jen trocha fantazie. Třeba: „Už jsem tři dny nekakala. Musím kouknout po netu, co to pro moje tělo znamená. Jsem nešťastná, nešťastná, nešťastná. Dneska sem nemůžu dát ani jednu fotku, neslušela by mi. Ptala jsem se Bláži, taky neví. A to je zdravotní sestra. Kaká každý den, hned poránu. Co budu jenom dělat?“ Bylo by jasné, že si zoufám. A že bezradnost je mé druhé jméno. Co když mám nemoc? Co když je to něco ještě horšího?
Čtěte dál, jinak se zblázníte.
Podobně odvážných sdělení asi moc na síti k nalezení nebude. Snad se ke mně davy čtenářů nebudou hrnout za mými supertajnostmi jen tak ze srandy. Nejspíš budou zvědaví, jak to dopadne s tím kakáním, jestli mám vůbec nějakou naději, že se to povede. A snad ta sledovanost nespadne na minimum hned po dobré zprávě, že mi to konečně vyšlo a mám po problému. Dlouho už je napínat nevydržím… Kdybych teď vyhrál ve sportce, musel bych to považovat za smůlu: podělám se radostí … a je po sledovanosti.
Ale vzít to za správný konec, kdoví? Třeba by můj příběh zveřejnilo nějaké všeobjímající rádio – tam stačí zatelefonovat a už je to v éteru. Jistě by mi držela palce většina posluchačů včetně těch srdečných moderátorů. Pustili by mi pro zlepšení nálady nějakou textem přecpanou pecku od zpívajícího básníka XXL. On tam toho vždycky narve tolik, že to pak nestíhá zpívat. A co do výběru tématu by taky nebyli špatní Drupi se Zagorkou: …ty kdo máš trápení a k zbláznění se cítíš sám… Ta chraplavá italština mi vždycky málem strhne slzné kanálky. Ach.
Chodily by mi i nějaké ty povzbuzující komentáře. Bez podpory veřejnosti se to neobejde. To moc pomáhá a leckoho už to postavilo na nohy: …to dáš, neboj, já jednou nešla pět dní!, …zkoušelas to rozchodit, mně to moc pomohlo!, „…pij bylinky a nedělej námahu!, …mi se tohle stat, tag nejdu měsic do prace, stejně mi to tam neba, chtěj, abych makala jak ňaka sověcka socialisticka soustruznice!“ Sdílené neštěstí doléhá na postiženého jen z poloviny.
Jsem na to připraven a jak si promýšlím detaily, je mi čím dál tím víc jasné, že mohu čekat i škodolibosti a odsouzeníhodnosti (…když ti nešlo kakat, zkoušela ses normálně vy**at?). Když se jeden svěří světu prostřednictvím svého deníčku s takovou choulostivou věcí, jako je třídenní nekakavost, musí holt počítat s lecčíms. Sklidí místo toho co? Posměch. Jsi-li v nouzi, o posměch se nestarej. Hanebné komentáře se musí hned vymazávat. Trollové zatrollení!
Možná
by mi to nekakavé sdělení znatelně zúžilo manévrovací prostor, co se týká navazování nových známostí, což lze považovat za lehkou komplikaci. Potíže s kakáním nepatří do veřejného prostoru. Patří nanejvýš důvěrným kamarádkám, jako je třeba Bláža. V krajním případě s nimi lze navštívit lékaře. Pokud ale má potenciální nová známost všech pět pohromadě, jistě si domyslí, že ta jemná bytost je sice nápadná krasavice, ale je trochu nebezpečná. Lze oprávněně předpokládat, že do toho supertajného deníčku vyslepičí úplně všechno… Rozjela to kakáním; copak tam najdeme příště?
Sdílené potíže s kakáním mohou mít i praktické využití: Je-li seznam nápadníků příliš dlouhý, jak jinak ověřit, kdo je vážný zájemce a kdo z nich pouze shání další zářez do pažby? Veřejné sdílení kakacího problému zapůsobí jako filtr: Poseroutkové prásknou do bot, vážní zájemci zůstanou. Fronta se zkrátí a výběr zpřehlední. Jenže: Co když v té frontě zůstanou jen zoufalci, kteří se jinde nechytli a tohle považují za svou poslední šanci?
MUSÍM SI TO JEŠTĚ PROMYSLET.
Abych neplýtval časem čtenářů, tímto moje povídání končí. Ze zbytku rozepsaného textu jsem nadělal PéeSka. Bez PéeSek by tohle povídání nebylo celé. Jste přece na mojí webce.
P.S.1: Jsem již téměř stoprocentně rozhodnut, že založím ještě jeden blog… Coby prostá venkovská dívka z Arnoštovic si najdu nějakou atraktivní přezdívku, která bez úhony snese i anglickou výslovnost. Pak zbývá potrénovat a vyladit to neustálé stěhování z těla a mozku přesšedesátníka do těla a mozku pohledné kolemdvacítky. Přece jenom bude v obojím jistá generační a hodnotová propast. A taky budu muset vyřešit ty žhavé fotky, moje tělo se nezdá jako vhodný objekt. Přes vysoké pece, kde je ta žhavost zaručená, cesta nevede a prostý venkovský kroj ty proporcionální rozdíly rozhodně neskryje. Nabízí se jediná možnost: najmu si modelku. Hmm, a jsem nahranej: manželka bude proti.
P.S.2: Za další komplikaci považuji skutečnost, že by mi nešly ty pocity. Vyhýbám se totiž zdravé stravě a tak mám, díky Bohu, zažívání v pořádku. Úplně klidně si k obědu dávám nějaké normální jídlo. Normální jídla lehko poznáte – běžně jsou označována jako nezdravá. Ale mají výhodu, že na ně nikde neběží reklama. A jsou dobrá, ta normální jídla. Jde jen o to smířit se s tím, že musíte mít rádi svoje tělo, i když nevypadá úplně dobře. Ale na to se po dobré svíčkové nebo gulášku s osmi zvyká celkem příjemně.
P.S.3: V souvislosti s předchozím PéeSkem se mi vybavila jedna vzpomínka, sice moc nesouvisí, ale stejně mi to nedá: Je to pár let zpátky, co v jedné reklamě propagovala paní Halina Pawlowská dietní hubnoucí jídlo. Mám paní Halinu rád, její humor a náhled na svět mě vždycky pohladí po duši. Po tom hubnoucím jídle jí to ale ani trochu neslušelo. Každý člověk by se měl světu ukazovat ve svém normálním rozměru a ve své normální lidské podobě. Že prý i jí bez hladu pomohlo to dietní hubnoucí jídlo k shození přebytečných kil. Skoro jsem jí to uvěřil. Jen mě zarazilo, že za ní jedoucí tramvaj je o dobrých šest metrů kratší. V pozadí Karlův most a na něm šílená tlačenice soch, pod jeho oblouky by se neproháčkoval ani náš potok Mastník. Nejspíš to byl jen nějaký filmařský trik. A možná taky na paní Halinu zapůsobil ten tolik obávaný bleskový jo-jo efekt: Za týden už kvetla v normálním rozměru v nějakém zábavném pořadu. Pro stylový halinovský závěr tohoto PéeSka jsem vymyslel veršované poučení. Doufám, že to paní Halinu neurazí: „Až nás reklama úplně zblbne, Česko natolik zchudne, že i Halina zhubne.“
Po vzoru Máchova zvolání „Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“ to musím holt zkusit ještě takhle:
„Vydavatelé! Nakladatelé! Tiskaři!
Jsem TADY, na mojewebka.cz! Ještě chvíli vydržím čekat a když ani to nepomůže, doplním:
„Trhněte si nohou!“
Chcete-li nějak reagovat na výše zobrazený text, přejděte na stránku KONTAKT. Děkuji, ZK
(pozn. aut.: Původní text příspěvku byl při redesignu webu upraven. Původní datum zveřejnění příspěvku: 07/03/2019)