Dobrý den!
Dnes to bude zase o počasí. Jsem rozhodnut do počasí kecat tak dlouho, dokud toto téma zcela nevyčerpám a počasí se z toho vyčerpání neumoudří a nezačne být zase normální. Ale nebojte, nebudu tady kvůli němu šílet, jako v předchozím příspěvku, kde jsem mu lál za to, že nám zkazilo maškary. Tady využiju to počasí k něčemu jinému. Bude to o rekordech a psalo se mi to líp, než o maškarách. Ty rekordy mají prostě něco do sebe. Hned jsem naladěn nadšeněji a optimističtěji.
Přišlo Jaro s velkým J, udělalo se hezky teplo a to hned všechny připraví o poslední kousek rozumu a ostražitosti. Třeba zrovna předminulý víkend. Byl jako vymalovaný! Sluníčko v neděli pražilo, nikde ani mráček.
Když je venku pěkně,
všichni hned vyrazí v krátkých rukávech makat ven a v duchu si říkají: „To je ale vedro, to snad trhneme teplotní rekord nebo co.“ A jen si tohle uvědomí, hned někam mažou poslouchat zprávy. A taky jo, už to tam hlásí. Vypadá to, že z víkendové nudy a sklízení zahrádky už dnes nic nebude.
Teplotní rekord se musí zažít pěkně v klidu doma, takže fofrem uklidit hrábě, košťata a lopaty, jdem to hlídat! Ztichnou cirkulárky a motorovky, dobublají traktory. Je přece neděle, tak ať si ji jaksepatří užijeme. V překonání rekordu nejvíc doufali moderátoři v rádiích, ti se na to vysloveně třásli. Trochu slabší to bylo na televizích. Ale v očekávání slavnostní události se hned všem líp moderovalo a ještě líp vysílalo. Kdo by se tomu taky divil: Nejteplejší den stejného data byl v roce 1964 a tenkrát teploměry vystoupaly (já to musím vypsat slovy, jinak by to tak nevyniklo) na celých devatenáct celých a tři desetiny stupně. V Bohunicích a v Řeži. „Hele, Franto, kde to je?“ „To je jedno, pořád. V Česku. Si vodevři mapycézet, detailistko. A mně jedno lahvový.“
Hnedka bylo o čem mluvit, takže nešly pořád jen gratulace ke čtvrtým narozeninám Péti Vnoučka zatelefonované jeho babičkou. Když tato objednávala jubilantův nejoblíbenější song Jede, jede mašinka nazpívaný a zatancovaný tím panem Maximem Turbulencem, tak u telefonátu slzela a zajíkala se dojetím. Posmrkávala i moderátorka. Hlas se jí zjasnil, až když dostala na stůl tu bombu s rekordem.
Co vám mám povídat.
V půl třetí odpoledne rekord padl! Posluchači rádií, diváci televizí, čtenáři webů, které za něco stojí, všichni obdivně vzdychali. Zpočátku se třásli napětím a očekáváním, jestli ten rekord padne aspoň na jednom místě a aspoň o desetinu stupně. Ale tohle bylo mnohem silnější, skoro jako když naši v Naganu získali zlato. Teplotní rekord pro tento den byl překonán rovnou na dvou stanicích v Česku! Pro jistotu neřekli, na kterých, ale byla to ta Řež a Bohunice. A o celé dvě desetiny stupně! Spousta domácností zůstala neuklizena, spousta obědů byla spálena nebo nedovařena, všichni se radovali a jásali. U sousedů proletěl dvorem špunt od šampáňa a sejmul vyhřívající se kočku. Ta jela, panečku.
Meteorologové a moderátoři měli žně. Někteří se dokonce tvářili, jako by pěkné počasí a potažmo i překonání teplotního rekordu byla jen a jen jejich zásluha. Protože počasí, to se musí umět předpovídat. Aby za něco stálo, musí se o něm mluvit jen tak polehoučku, v náznacích a jinotajích. Jinak by se ty rekordy mohly polekat, splašit a prchnout třeba do Maďarska k Balatonu.
Jsem v tomhle ohledu škarohlíd, podobné rekordování mi zvedá žluč. Tak jsem si jen pro sebe bručel: „To toho bylo, panečku. Dvě desetiny na dvou místech, panejo. Zavolejte mě, až budou čtyři desetiny na jednom místě, to se přijdu podívat. Jen abych se dočkal!“ Všechno jsem to nepochytal, ale myslím, že pak na tom gratulovacím rádiu zemdlená moderátorka celé odpoledne pouštěla : „Léto, je léto, když den patří snílkům, když můžem jen v tílku ven jít,“ od Vondráčkové. Tý jo.
Následky pěkného počasí
Sotva ale to Jaro zaťukalo na okenní tabulky a opřelo se svou sluneční silou do střech a trávníků, naši rodinu ten zrekordovaný povětrnostní nápor úplně položil. Skácela nás chřipka. Aby nám ta chřipka líp utíkala, jen tak mimoděk jsme rozjeli s dětmi rodinnou soutěž. Hráli jsme hru Na teplotní rekordy. To si taky někdy doma zahrajte; pravidla má jednodušší, než Monopoly a nebo Dostihy a sázky.
Bacha na ni! Zleze všechny.
Soutěž měla dramatický průběh, do poslední chvíle nebylo jasné, kdo zvítězí. Favorizovaný Michal byl několik dní v čele s dlouhodobým průměrem 38,6°C a krátkodobě, hlavně v nočních hodinách, pracoval na novém teplotním rekordu. Dosáhl až na 39,5°C. To ale, jak se posléze ukázalo, nakonec na vítězství nestačilo. Do soutěže jsem totiž naskočil i já, ač jsem proti chřipce očkován a účast v soutěži jsem ani v nejmenším neplánoval. Využil jsem všechny své životní zkušenosti, statečně jsem zabojoval a jeho rekord jsem jednorázově překonal svými 39,7°C. Už jsem se poohlížel po vavřínech, ale ouha! Ani tento výsledek nestačil na nejvyšší schod na bedně.
Když už se totiž zdálo, že jsme nemocní jen já a Michal, překvapivě hravě nás překonala Zuzka, která se do našeho klání kvalifikovala jako poslední. V cílové rovince zčistajasna vytasila teploměr s naměřenými 39,8°C. Já a Michal jsme se pokusili ještě zafinišovat, ale vyšly z toho jen úplně propocené polštáře, deky a matrace. Pyžama se nechala ždímat. Mě navíc přepadl tak silný kašel, že mi chtěli volat záchranku.
Divné je, že v žádném médiu o tom nebyla ani zmínka. Když tuhle někde nemohla slézt kočička ze stromu, tak to bylo na Nově a hasiči jí tam vezli kočičí konzervu a granule, aby nestrádala. Potřebovali plošinu a dvoumetrový žebřík. Kdyby do dvou dnů neslezla, dostanou ji dolů pomocí helikoptéry. (Oni by kočičku dokázali sundat i s tou plošinou a žebříkem, ale na přání majitelky kočičce nafasovali pouze proviant. Až bude sama chtít, tak si sleze – násilné sundání ze stromu by jí mohlo připravit o sebevědomí.)
Po několika dnech byla soutěž ukončena pro naprosté vyčerpání soutěžících. Očividná byla zejména naše neschopnost dále bojovat o překonání teplotního rekordu. Ve sportu se tomu říká vyhoření. V případě chřipky jde o překonání krize. Za týden a něco jsme byli jako rybičky.
A to je už skoro úplně vše, zbývají jen tradiční a nepostradatelná PéeSka:
P.S.1: S těmi horečkami zkusím zavolat zase do toho Pelhřimova. Budu navrhovat zápis do Knihy knih za Souvislé několikadenní kolektivní překonávání teplotního rekordu. Jenže: když jsme horečkovali, nebyl přítomen žádný pověřený komisař od agentury, aby předpisově zadokumentoval podmínky, za kterých k popisované události došlo. Vytvoření rekordu již nelze před žádnou komisí opakovat. Rekord nejspíš neuznají, přestože máme zapsáno, kdy byly k regulaci vysokých teplot dosahovaných v průběhu nemoci jednotlivým závodníkům podávány vysoké dávky ibuprofenu a paracetamolu. Myslím, že to dopadne stejně, jako posledně: Nepřijedou a nezapíšou.
P.S.2: Málem jsme kvůli těm rekordům přišli o další, důležitější zprávy. Teprve dodatečně jsme zjistili, že vše je oukej. Tady všude se mi ulevilo:
- Jaromír jede jako zamlada, pere se aspoň se soupeři, když už mu tam nechtějí padat ty góly.
- Měli jsme taky docela blízko k vítězství nad Anglií. Stačilo nedostat těch pět fíků a aspoň jeden, či dva z těch vlastních dát do branky na opačné straně hřiště. Jaká pomoc, ta naše byla blíž! Smůla, že to nevyšlo, výsledek by byl docela jiný. Říkal to jeden reportér. Nad tím výrokem jsem se musel zamyslet a uznávám, že svoji hloubku to má.
- Biatlon opravíme napřesrok, letos jsme byli favoriti. Jak je všeobecně známo, favoriti nemohou překvapiti, neboť jsou ti favoriti, kteří mohou tak maximálně obhájiti. Mají to ale těžké, přetěžké. Všichni se je pokoušejí poraziti. A to aby se jeden ulítal… My radši spadneme mezi outsidery a napřesrok třeba budete zase koukat!
- O té kočičce na stromě: následně jsem se dověděl od jednoho zasahujícího hasiče, že informace byla mírně pokroucená. Nejednalo se o kočičku, nýbrž o kocourka. A taky nebyla pravda, že nemohl slézt. On totiž slézt NECHTĚL! Nelíbila se mu růžová barva na svetříku, který mu majitelka upletla k druhým narozeninám a chtěla ho do něj obléct. No – viděli jste někdy zrzavého kocoura v růžovém svetříku? Ten by vypadal, chachacha! Měl být modrý! Kam ta ženská dala rozum???
- Pan prezident chce v budoucnu postavit v Lánech chalupu. Zatím na léto chystá svůj škuner k plavbě. Má prý tajný plán účinkovat v historickém dokumentu s názvem Významné námořní bitvy Slovenského národního povstání. Ovčáček lepí záplaty, brousí a leští vesla, aby dobře klouzala vodou. Mynář žehlí kapesníky a váže na rozích uzlíky, aby kapesníky hlavě státu dobře přiléhaly na hlavu. Ochranka by škuner po spuštění na vodu měla hlídat, aby ho nevypustili Turci uražení prezidentovými výroky.
- Jo – a budou vyšší důchody a porodné, pokud se na to najdou peníze.
P.S.3: Loni jsem udělal celkem praktickou zkušenost: Pokládal jsem dlažbu kolem bazénu. Jelikož jsem to blbě spočítal, jedna dlaždice mi nevyšla. Chyběla, koupil jsem prostě o jednu míň. Nejdřív jsem zkusil předstírat, že dlaždice nechybí, ale manželka i děti ten jednoduchý trik ihned prohlédli. Prohledal jsem tedy sklep, stodolu, zahradu, obrátil jsem naruby kapsy, podíval jsem se i do hrnce s polívkou, jestli tam nebyla vložena místo kostky bujónu. Dlaždici jsem nenašel. Musel jsem sednout do auta a tu potvoru jet do stavebnin koupit. Myslím, že to je pěkný příklad, zvlášť když za tím připíšu, že hledání peněz na důchody a porodné v rozpočtu má velmi podobný výsledek: Když někde schází něco, co tam nikdo nedal, protože to vlastně nikdy neměl, tak je zbytečné to tam hledat. Nenajdete to tam, ani když se zkusíte podívat ještě jednou a pořádně.
Tak děkuji za pozornost a třeba zase někdy příště!
(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)
