Dobrý den!
Musím se se všemi podělit o radostnou zprávu: Začínám mít sem tam trochu volného času a tudíž se mi vrací chuť něco zase napsat. Dnes to bude bleskovka, tolik toho času zase nemám. Ale nahnala mě sem níže popsaná příhoda, neboť jsem přesvědčen, že se bude všem líbit. Je to trochu o přezdívkách: Téměř vždy vznikají na základě nějakého dobře zapamatovatelného podnětu.
Tady to je:
Bratrova rodina vlastní fenku jménem Barča. Barču před časem začal vytrvale navštěvovat velký bílý pes, který patří sousedovi ze vsi. A jelikož nejsem schopen zapamatovat si jeho správné jméno, nazval jsem si ho pro sebe pracovně Bílý tesák. (Podotýkám, že jméno Bílý tesák jsem samozřejmě přidělil tomu psovi, ne sousedovi. To by pasovalo někam k Indiánům. Jak by to taky vypadalo, kdybych tady u nás, v Česku, volal sousedovi a říkal mu: „Hej, Bílý tesáku, máš u nás svého psa Archibalda.“)
Bílý tesák
dokáže Barču navštívit i několikrát denně, stále se vrací a nejde to nijak zastavit. Stejný počet návštěv pak musí vykonat i soused, majitel Bílého tesáka. Pokaždé přispěchá, Bílému tesákovi oznámí silným hlasem, co strašného a nejhoršího si o něm myslí a ještě silnějším hlasem ho pošle domů. Pes posmutněle poslechne, odejde a soused se pak vyčerpaným hlasem omluví za nepříjemnosti. A tak to jde pořád dokola.
Jelikož
se mi nechtělo stále volat sousedovi, při jedné návštěvě Bílého tesáka jsem vzal telefon a napsal švagrové SMS: „Barca tady ma navstevu v bilem kozichu.“ Ať si tomu sousedovi zavolá sama, když jde o jejich Barču, ne? Přezdívku Bílý tesák jsem nepoužil schválně, protože jsem si byl vědom toho, že ji švagrová nezná.
Za chviličku mi přišla odpověď: „No nekecej… Za Barcou fakt prijel Leos Mares?“
Leoš se pro mě ihned stal synonymem pro velkého bílého psa a nahradil pracovní název Bílý tesák. Leoš se mi totiž z hlavy jen tak nevykouří. Až kdekoli a kdykoli potkám jakéhokoliv velkého bílého psa, mám pro něj připravený pozdrav: „Nazdar Leoši. Co tady vokouníš?“
Jak vidíte, umím psát i krátké příspěvky. Z časových důvodů už připojím jen jedno PéeSko. A můžete běžet zase po svém. Na shledanou někdy příště.
P.S.: Děti se vrátily do školy a začaly zase starosti s opakováním látky. Zuzka zapomněla, jak se řekne německy buchty a tak mě překvapila konverzační otázkou: „Essen Sie die Buchten?“ Nezbylo mi, než odpovědět: „Na ja, samozřejmlich.“ (…jako by to nevěděla. Buchty miluju. Tvarohový.)
(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)
