Dobrý den!
Dnes to bude trochu o přezdívkách: téměř vždy vznikají na základě nějakého dobře zapamatovatelného podnětu. Bratrova rodina vlastnila veselou a kamarádskou fenku jménem Barča. Ona sice pouštěla na kolemjdoucí hrůzu, ale jen přes plot. Pokud se ale někdo odvážil za vrátka a pohladil ji, byla ochotná zapomenout, kde bydlela. Barču jednou začal vytrvale navštěvovat velký bílý pes, který patří sousedovi ze vsi. Jelikož nejsem schopen zapamatovat si jeho správné jméno, nazval jsem si ho pro sebe pracovně Bílý tesák. Aby bylo jasno: jméno Bílý tesák patří samozřejmě tomu psovi, ne sousedovi. To by pasovalo někam k Indiánům. Jak by to taky vypadalo, kdybych tady u nás, v Arnoštovicích, nebo kdekoli v Česku, volal sousedovi a říkal mu: „Hej, halo, Bílý tesáku, máš u nás svého psa Archibalda.“
Bílý tesák
dokázal Barču navštívit i několikrát denně, stále se vracel a nešlo to nijak zastavit. Stejný počet návštěv pak musel vykonat i soused, majitel Bílého tesáka. Pokaždé přispěchal, Bílému tesákovi oznámil silným hlasem, co strašného a nejhoršího si o něm myslí a ještě silnějším hlasem ho poslal domů. Pes posmutněle poslechl, odešel a soused se pak vyčerpaným hlasem omlouval za nepříjemnosti. A tak to šlo pořád dokola.
Jelikož
se mi nechtělo stále volat sousedovi, při jedné návštěvě Bílého tesáka jsem vzal telefon a napsal
švagrové SMS: „Barca tady ma navstevu v bilem kozichu.“ Ať si tomu sousedovi zavolá sama, když jde přece o jejich Barču, ne? Přezdívku Bílý tesák jsem nepoužil schválně, protože jsem si byl vědom toho, že ji švagrová nezná.
Za chviličku jsem ale dostal překvapivou odpověď: „No nekecej… Za Barcou fakt prijel Leos Mares?“
Leoš se pro mě ihned stal synonymem pro velkého bílého psa a nahradil pracovní název Bílý tesák. Leoš se mi totiž z hlavy jen tak nevykouří. Až kdekoli a kdykoli potkám jakéhokoliv velkého bílého psa, mám pro něj připravený pozdrav: „Nazdar Leoši. Co tady vokouníš?“
Doufám, že tento příspěvek oceníte za to, jak se mi povedl vyrobit krátký. A abych to nepokazil, tak připojím už jen jedno PéeSko. A můžete běžet zase po svém. Na shledanou někdy příště.
P.S.: S návratem dětí do školy začaly každoroční starosti s opakováním látky. Zuzka zapomněla, jak se řekne německy buchty a tak mě překvapila konverzační otázkou: „Essen Sie die Buchten?“ Nezbylo mi, než odpovědět: „Na ja, samozřejmlich.“ (…jako by to nevěděla. Buchty miluju. Tvarohový.) Ale jinak dobrý. Něco v těch hlavách zůstalo.
Chcete-li nějak reagovat na výše zobrazený text, přejděte na stránku KONTAKT. Děkuji, ZK
(pozn. aut.: Původní text příspěvku byl při redesignu webu upraven. Původní datum zveřejnění příspěvku: 20/09/2023)