aneb To mehlo je motorný mrcouch
Úvodem:
Dobrý den. Omluvte, prosím, ten trochu nesrozumitelný název, ale nemůžu si pomoct. Vše se pokusím vysvětlit níže, neztraťte trpělivost, vydržte až do konce. Jen tak, pro sebe, na mně tak moc zase nezáleží. Třeba pak budete rádi, že jste to tak udělali.
Ti zkušenější už vědí, že konec příspěvku je na mojewebka.cz vždy to nejlepší, co vás mohlo potkat, protože to máte konečně za sebou a můžete jít studovat něco jiného, lepšího a zábavnějšího. Proto taky dávám ten konec až na konec, tak nějak za odměnu, že jste to vydrželi až do konce. */
*/ jelikož si myslím, že předchozí dvě věty se mi velmi povedly, nemohu vyloučit, že další příspěvky, které budu zveřejňovat, znova začnu právě těmito větami.
Tenhle příspěvek bych chtěl věnovat krásám, bohatosti, ale i záludnostem češtiny. Trochu trvalo, než jsem ho vypracoval, dalo práci posbírat dostatek výrazů, které takřka ztratí význam, když se pokusíte udělat z nich opak tím, že jim na začátku odkrojíte slabiku ne-. Někde to vypadá docela přirozeně. A někde taky ne. Což je moje štěstí, jinak bych neměl o čem napsat.
Kdybyste si v názvu přečetli „To nemehlo je nemotorný némrcouch“, tak máte jasno – ten o kterém ta věta mluví, je jako hrom do police a jde navíc o neobratného, nepřitažlivého, a tím pádem opačným pohlavím odmítaného, jedince – takový si prostě ani neškrtne.
Když ale vyrušíte ty ne-, tak získáte (aspoň na první pohled) pravý opak. Věta „To mehlo je motorný mrcouch“ by měla znamenat šikulu, k jehož vlastnostem patří obratnost, a po kterém opačné pohlaví šílí. Stačí takhle málo, aby se z nešťastníka – lempla, který si u ženských ani neškrtne, stal šťastník, od kterého je to škrtnutí nejspíš pravidelně a zhusta vyžadováno.
Chtěl jsem původně pojmout to vyprávění jako pohádku, protože pohádky mají dětem pomáhat zvyšovat jejich sebevědomí a útlocit připomínáním, že dobro vždy zvítězí nad zlem a že každý je, a nebo aspoň může být, užitečný. A hlavně, že trpělivost, odvaha, poctivost a pracovitost se do budoucna každému vyplatí. Sice mi čím dál častěji připadá, že děti pohádky už dávno nečtou a jejich rodiče se v této aktivitě taky moc nepřetrhnou, aby si ten hlavní význam pohádek připomněli, ale možná se mi to jen zdá.
No, pohádka mi z toho moc nevyšla, je to jen takové obyčejné vyprávění. Možná čtenáře trochu naštve myšlenka, že to není pohádka, ale pravdivý příběh o někom obyčejně a běžně úspěšném, jakých každý z nás zná kolem sebe tucty a nezbývá nám, než závidět tomu šťastlivci, že u spousty výrazů, které popisují jeho vlastnosti, chybí to zatracené ne-. By si ho tam ten hajzlík ale zasloužil, jen co je pravda… Ne?
Tak a jdeme na to:
Žil, byl, jednou jeden kňuba, jmenoval se – řekněme – Fandouš. Byl sice šika, ale jen trochu, protože ne všichni kňubové se rodí zároveň i jako úplní šikové. Však mu starostliví rodiče pořád připomínali, že má na sobě pracovat, aby se stal větším šikou, než ostatní. On je poslechl a dobře udělal.
Dokud táta s mámou byli ještě božtíci, usilovně se snažili, aby z jejich kluka vyrostl řád, dbalec a makačenko. Chtěli hlavně, aby byl douk a podporovali všemožně, aby se mu ve škole líbilo a dařilo se mu tam. Aby byl motorný a vyrostl z něj pořádný šika a mehlo, navštěvoval různé kroužky a jeho tatínek i maminka s ním stále něco tvořili.
Dohlíželi, aby se mu nevyhýbaly moci a dbali pečlivě, aby z něho vyrostl otesanec, styda, stoudník a znaboh. Strachovali se, aby z něj nevyrostl zbytečně velký bojsa, ale v tomto ohledu mohli být bez starosti: Kluka nevystrašil ani Večerníček a Klekánice.
Rodiče časem zestárli a přestali být božtíky, tak už to v životě chodí. Ale na Fandoušovi bylo poznat, že od nich dostal pečlivou výchovu a kdyby ho mohli vidět, tak by jim srdce zaplesala. Seznali by, že Fandouš je samá hoda a je přesně takový, jak to chtěli: je z něj řádné mehlo a motorný mrcouch, který se uměl ke každé práci fortelně postavit a leckterá dívka si tajně přála, aby se mohla stát jeho věstou.
Fandouš byl vůči těmto tužbám uvěřitelně tečný, což jeho obdivovatelky kvitovaly s povděkem a kuly pikle, pokud se jim zdálo, že se Fandouš k některé chová návistněji, než k ostatním. Některé se před ním dokonce ze zištných důvodů producírovaly v gližé, aby zapomněl na svoje řesti.
Ve volném čase se Fandouš věnoval pěstování topýrů a v akváriu se mu proháněly jeho oblíbené onky. Ač občas navštěvoval i věstince, byl zdráv jako ryba, nikdy mu nescházela schopenka. Spavostí netrpěl a nechyběly mu žádné duhy. Taky se rád potápěl a byl často celý v neoprenu, ovšem jeho fanynky raději vídaly jeho svalnatou postavu jen v oprenu.
Rád cestoval a se svými věstami projel kus světa. Navštívil několikrát Wyork a Apol, procestoval Brasku i Pál a na kole projel i vadskou poušť. Na stará kolena se odstěhoval na svou chalupu u Manic, kde pěstoval ktarinky a chytal ryby v blízkém rybníku besáku. Než umřel, vyprávěl svým vnoučatům o tom, jaké měl v životě štěstí.
A když už měl smrt na jazyku tak, že nešla vyplivnout a byl božtík už jen, co by se za nehet vlezlo, movitost u Manic odkázal své teři. Všichni, kdo ho znali, na něj pak vzpomínali dlouhá léta, chválili jeho gativní vlastnosti. Byl prostě řád a každý ho měl rád.
A tady máte ten slíbený konec:
Má tak někdo v životě štěstí, panečku! Mě tohle už nepotká.
PS: Jestli se vám to nelíbilo, tak se s tím nedá nic udělat, protože už jste to přečetli celé.
(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)
