O KŇUBOVI

aneb TO MEHLO JE MOTORNÝ MRCOUCH

Dobrý den!

Přijměte, prosím, omluvu za ten trochu nesrozumitelný název, ale nemohl jsem si pomoct. Zvolil jsem ho záměrně, aby to každého přilákalo. Jak vidíte, pomohlo to, jste tady. Doufám, že vás čtení o kňubovi bude bavit aspoň jako mě, když jsem to psal. A pokud by se vám to nezdálo dost poučné, tak trochu toho moudra najdete jako vždy až na konci. V PéeSkách…

Jednou jsem se rozhodl, že svou slávu na tomto světě znásobím tak, že najdu všechna česká slova, která začínají na slabiku ne-. Navíc ta slova musí být zajímavá tím, že když jim to ne- na začátku vezmete, tak vznikne slovo, které by sice mělo mít opačný význam, ale to, co vám zbylo, se v češtině nepoužívá. Nedělal – dělal, nepořádek – pořádek, to jsou ta normální, ta jsem nesbíral. Ale třeba takový neruda – ruda, nemrava – mrava, to byly kousky, po kterých jsem vyloženě pásl.

Když už jsem si myslel, že moje sbírka je kompletní, chtěl jsem ji zveřejnit a užít si tu slávu. Takhle to mám ale v životě pořád: zjistil jsem, že ten seznam už existuje… Ještě, že to mám ke kolejím kapánek z ruky, jinak bych možná ze zoufalství skočil pod vlak. Aby to moje úsilí nepřišlo vniveč, napsal jsem ze sesbíraných slov aspoň takovou povídku.

Tak a jdeme na to:

Žil, byl, jednou jeden kňuba, jmenoval se – řekněme – Fandouš. Narodil se jako bohé a duživé dochůdče poctivým a starostlivým rodičům. Hned odmalička na něm bylo vidět, že z něj bude šika, ale jen trochu, protože ne všichni kňubové se rodí zároveň i jako úplní šikové. Však mu starostliví rodiče pořád připomínali, že má na sobě pracovat. Dokonce ho žádnou děli nevzali na špory. „Nevyhynou pouze andrtálci,“ často říkal jeho moudrý tatínek, když ho nutil, aby se choval stále japně.

Dokud táta s mámou byli ještě božtíci, usilovně se snažili, aby z toho jejich kluka vyrostl řád, dbalec a makačenko. Chtěli z něj mít douka, kterému se ve škole líbí, protože se mu tam daří. Aby byl motorný a vyrostl z něj pořádný šika a mehlo, navštěvoval taky různé kroužky a jeho tatínek i maminka s ním stále něco tvořili. Když byl trochu větší, dělal taky různé experimenty. Velmi kladně byl školním inspektorem ohodnocen například Fandoušův pokus o prosvícení fritu onovým světlem. Nejvíc ho ale bavila práce se dřevem a bozez a bozízek byly jeho nejoblíbenější nástroje na ucpávání děr.

Rodiče dohlíželi, aby se mu nevyhýbaly moci a pouštěli ho ven jenom, když se hnal nějaký čas. Zároveň pečlivě dbali, aby z něho vyrostl otesanec, styda, stoudník a znaboh. Strachovali se taky, aby z něj nevyrostl zbytečně velký bojsa. Ale v tomto ohledu mohli být bez starosti: Kluka nevystrašil ani Večerníček a Klekánice.

Zatímco jeho odolatelní vrstevníci pořád někde zlobili, Fandouš byl slaný mastný zbeda. A protože na sobě neustále pracoval, nebyl při práci zmar. Byl božák, takže zaplať Bůh, mocnice byla jeho druhým domovem. Skoro pořád tropil plechu, stoudnosti a přístojnosti, takže rodičům přicházely samé gativní ohlasy a místné poznámky.

Rodiče časem zestárli, přestali být božtíky a nedostali se do be. Ale tak už to holt v životě chodí. Na Fandoušovi bylo na první pohled vidět, že od nich dostal láskyplnou výchovu a stal se z něj díky tomu vyrovnaný urotik. Kdyby ho mohli pozorovat, seznali by, že Fandouš je samá hoda a je přesně takový, jak to chtěli: je z něj řádné mehlo a motorný mrcouch, který se umí ke každé štrapáci fortelně postavit.

Dokud byl mlád, chtěl zjistit, jak chutná ktar i nektar života a nabažit se obojím bylo jeho velkou touhou. Leckterá dívka si tajně přála, aby se nestala jeho věstou. Všechny ho ale prodleně a nasytně vyzkoušely, věděly, že žádná nepřijde zkrátka. Toho on i trochu zneužíval a coby věrník byl docela zvratný a omalený. Byl totiž vůči tužbám dívek uvěřitelně tečný, což jeho obdivovatelky kvitovaly s povděkem. Dokonce kuly pikle, pokud se jim zdálo, že se Fandouš k některé chová návistněji, než k ostatním. Některé se před ním dokonce ze zištných důvodů producírovaly v gližé, aby zapomněl na svoje řesti. Nakonec se ale šťastně oženil, což byl jeho kalý úmysl.

Ve volném čase se Fandouš věnoval pěstování topýrů a v akváriu se mu proháněly jeho oblíbené onky. Ač ochvějně nenavštěvoval věstince, byl zdráv jako ryba a nikdy mu nescházela schopenka. Spavostí netrpěl a nechyběly mu žádné duhy. Taky se rád potápěl a byl často vídán v neoprenu. To ovšem jeho fanynky nelákalo. Jejich unylé pohledy častěji utkvívaly na jeho v oprenu oděném dokonalém těle, poznamenaném štovicemi, což v nich vzbuzovalo značnou volnost.

Rád cestoval a za svými věstami projel kus světa. Navštívil několikrát Wyork a Apol, procestoval Brasku i Pál a na kole projel křížem krážem i vadskou poušť. Na stará kolena se odstěhoval na svou chalupu u Manic, kde pěstoval ktarinky a chytal ryby v blízkém rybníku besáku. Než umřel, vyprávěl svým vnoučatům o tom, jaký byl v životě šťastník.

A když už měl smrt na jazyku tak, že nešla vyplivnout a byl božtík už jen tolik, že by to ani bezruký ze skříně nesundal, všechen svůj majetek včetně movitosti u Manic rozdělil svým dětem. Jeho teř z Veklova, která si dělala horázné a místné naděje, že jí málo za htem neuvízne, přišla zkrátka. Nemohla mu za to přijít na jméno. Zato všichni ostatní, kdo Fandouše znali, pak v dobrém dlouhá léta vzpomínali na jeho gativní vlastnosti.

Byl prostě řád a každý ho měl rád.

… a je to!

Ani jsem nečekal, že to půjde takhle hladce. Právě jste dočetli další z mých slýchaných a vídaných smyslů, doufám, že to budete považovat za tu největší horáznost, kterou jste kdy v životě četli. Žádnou vaši poznámku nebudu považovat za místnou a i přesto, že se někomu něco nelíbilo, budu ustále vrlý, což je můj největší švar. A těším se, až vás budu moci potěšit nějakou další zbedností. Dnes mi můžete děkovat i za vaši volnost a nepožaduji, abyste se stali platiči za to, že můžete číst takový majstrštyk.

A máme téměř hotovo.

Ti zkušenější už vědí, že konec příspěvku je na mojewebka.cz vždy to nejlepší, co vás mohlo potkat, protože to máte konečně za sebou a můžete jít studovat něco jiného, lepšího a zábavnějšího. Proto taky dávám ten konec až na konec, tak nějak za odměnu, že jste to vydrželi až do konce. A jelikož si myslím, že předchozí dvě souvětí se mi velmi vydařila, nemohu vyloučit, že další příspěvky, které budu zveřejňovat, budou též zakončeny právě tímto odstavcem. A tady máte ta slíbená moudra:

P.S.1: Chtěl jsem původně pojmout to vyprávění jako pohádku. Pohádky mají dětem pomáhat vylepšovat jejich světonázor. A rozvíjet jim sebevědomí a útlocit připomínáním, že každý je, nebo aspoň může být, užitečný. Pořád ještě věřím tomu, že žijeme ve světě, kde dobro vždy zvítězí nad zlem a trpělivost, odvaha, poctivost a pracovitost patří k vlastnostem, které se do budoucna každému vyplatí. Čím dál častěji mi připadá, že děti pohádky už dávno nečtou a jejich rodiče se v této aktivitě taky moc nepřetrhnou. Nečtením a nevypravováním pohádek připravují sebe i své ratolesti o ten výchovný efekt. Ale možná se mi to jen zdá a ještě na tom nejsme tak zle.

P.S.2: Jak jste viděli, pohádka mi z toho stejně nakonec nevyšla, je to jen takové obyčejné vyprávění. Možná čtenáře trochu naštve myšlenka, že když to není pohádka, co to vlastně je? Je to k nevíře: vypadá to sice jako blbost, ale vlastně jde o pravdivý příběh o někom obyčejně a běžně úspěšném. Takových vídáme kolem sebe tucty, mandele a kopy. A nezbývá nám, než tomu šťastlivci závidět: u spousty výrazů, které popisují jeho vlastnosti, na rozdíl od nás chybí to zatracené ne-. By si to tam ten hajzlík ale zasloužil, aby byla na světě spravedlnost. Ne? Až někde uvidím jeho auto, tak mu ho aspoň obejdu s korunou.

P.S.3: Závěrem musím konstatovat, že jedno slovo s ne- na začátku jsem nedokázal do toho příběhu za žádnou cenu vpravit. Je to slovo nechť. Pokud někdo víte, jak bych mohl využít slovo chť, tak mi, prosím, dejte vědět. 

P.S.4: A jestli se vám to nelíbilo, tak se s tím už nedá nic udělat. Právě jste to přečetli celé.

Na shledanou!