Dobrý den!
Byl jsem z toho celý pryč: Naše kočka zase přivedla koťata. Už třetí během jednoho roku. To zas bude! Sotva jsme jednu várku udali, máme tady další. Kdo má u baráku kočku, ví o čem mluvím. Manželka a děti z toho byly taky pryč, protože: Naše Micka přivedla další koťátka! Nááádherná! Jedno je černé, druhé bílé a třetí zrzavobílé. Černé je zatím Čerňoch, bílé je zatím Bělouch a zrzavobílé je Zrzoun Drzoun, protože je nejvíc oprsklé.
Kočce
je všechno šumák. Přivedla koťata, když už byla akorát na hraní, chování, hlazení, cicmání, rozmazlování, zkrátka na všechno,
co se s koťátky nechá dělat. Aby byla koťátka roztomilejší, tak se ještě trochu motají a občas se překotí, což je legrační, roztomiloučké. Přivedla je a: „Tak tady je máte. Já se poroučím a jdu chrnět někam na sluníčko. Už jsem si s nimi užila svoje, tak se starejte vy. Jo a ještě: asi za hoďku, dvě se přijdu nažrat, potom si musím ještě krapátko zdřímnout. Jojo, k půlnoci čekám návštěvu.“
K návštěvě opravdu došlo, sešli se čtyři kocouři ze sousedství. Spustili takovou namlouvací muziku, až jsme z toho ráno neměli doma ani jednu bačkoru, ani jednu pantofli. Ne, není to, jak si myslíte. Kocouři na návštěvě u naší kočky se do bačkor a pantoflí nepřezouvají. Já to po nich postupně házel, abychom se vyspali, ale pomohlo to vždycky jen na chvilku. Dělám to tak vždycky, i když vím, že to ani trochu nepomáhá a že mě ráno čekají potíže. Ráno jsem poběhal bosky kolem baráku a zase jsem to sesbíral, abychom měli v čem chodit. A zase: Kdo má u baráku kočku, ví o čem mluvím.
Když koťátka dorostla
do darovací velikosti, začali jsme oslovovat příbuzné a známé: „Nechcete koťátka? Aspoň jedno, když ne všechna… Jsou fakt pěkňoučká.“ (Slovo pěkňoučká normálně nepoužívám, jedinou výjimku činím pouze v případě udávání koťátek.) Nikdo nechtěl, už od nás všichni dostali. A ti, co od nás kotě nedostali, tak jen proto, že nechtěli ani posledně, ani předposledně a dokonce ani předpředposledně. VŮBEC NIKDY nechtěli. Myslím, že je to snad jediný případ, kdy člověk někomu něco dává zadarmo a ještě ho musí prosit, aby si to vzal. (Jen počkejte…! Až vy budete něco potřebovat, to budete koukat, jak s vámi zametu.)
Vybavil jsem dceru a syna reklamními plakáty na koťátka zdarma, aby to rozvěsili ve škole, snad si někdo vezme. Třeba jako dárek pro někoho blízkého, je před Vánoci, to by v tom byl čert… A nic. Ani jedno. Takový pěkný plakát, a nepomohlo to.
Jedno koťátko si vzala sousedka, ne kvůli tomu, že bylo zdarma, ale ztratil se jí kocour a bylo jí nás líto. Další dvě pomohl udat až inzerát: „Nabízíme zcela zdarma krásná koťátka. Jedno černé a jedno zrzavobílé, foto zašlu na vyžádání.“ Ve chvíli, kdy jsem inzerát zveřejňoval, bylo moje druhé jméno Beznaděj a Zoufalství.
Štěstí!
Za pár dní se ozvala mladá paní, milovnice koček, že shání černé koťátko. Takovýhle pocit budu mít znova, až vyhraju ve Sportce jackpot. Druhý den volala další, že má zájem o koťátko zrzavobílé. Jako bonus jsem snad trefil i Euromiliony.
Zájemkyně nejen volaly, ony fakt přijely a koťátka si láskyplně vyzvedly. Ačkoli v inzerátu stálo, že koťátka jsou zdarma, dostali jsme při předávání spoustu dárků. Celkově jsme bohatší o karton Plzně, čokoládu a bonboniéru Modré z nebe. A nesmím zapomenout ani na flašku rumu (bylo před těmi Vánoci, určitě patřil do cukroví – velmi praktické). Všechno jsem to pečlivě uschoval, my už do cukroví měli rum nakoupený. Mám promyšleno, co s tím vším udělám: Až kočka přivede další koťata, tak to spořádám na posezení. Pořadí: čokoládky budu zapíjet rumem a ten naředím tou Plzní. Už mám i pracovní název a pokud se to osvědčí, nebudu spoléhat na dary, zazásobím se preventivně sám: Plzeňské rumové pralinky. A nedivte se mi. Budu z toho celý pryč. To zase bude! Kočka už zase tahá břicho skoro po zemi, potvora.
Ke katastrofám
v podobě zemětřesení, povodní, tornád a lesních požárů mám tajně přiřazenou i naši kočku. Půlnoční návštěvy kocourů totiž nikdy nezůstanou bez následků. Ale nezoufám si, mám schovaný ten rum, Plzeň a čokoládky pro přežití prvotního náporu. A pak dám znova inzerát. Když to vyšlo jednou, třeba budu mít štěstí zase. Nikomu ale pro jistotu neprozradím, kam jsem ten inzerát dával. Túdle núdle. Byste mi to ucpali svými koťaty.
Jelikož jsem nedisponoval žádnými obrázky, kterými bych vylepšil vzhled příspěvku, musel jsem o pomoc požádat děti. Fotky jsou od Zuzky a s obrázkem mi pomáhal Michal. Mají talent po mně.
A jdeme na PéeSka. Co jsem udal koťata přes internetovou inzerci, daří se mi, na co sáhnu. Přesvědčte se sami:
P.S.1: Abyste neřekli, že jsem škrt, tak vám prozradím aspoň něco: Nej kočky nejsou ty májové, co dobře chytají myši. Do úst své babičky tenhle nesmysl vložila Božena Němcová a od té doby to je považováno za pravidlo. Bylo to tenkrát jinak: babička paní Boženy byla opravdu moudrá a zkušená žena. Už tenkrát dobře věděla, že udat koťata je téměř neproveditelné. Chtěla se jich zbavit, tak je vychválila. A vidíte? Proškovi na to skočili. (Babička s sebou na Staré Bělidlo přivlekla i starou trkavou kozu. O té zase řekla, že trkavá koza nese požehnání do domu. Fakt měla pravdu, požehnání to bylo. Paní Prošková od té doby nemusela plít v kedlubnách a v mrkvi, protože to bylo první, co koza sežrala.) Babička se holt vyznala. Naprosto stejně dneska funguje reklama na cokoliv. Tisíckrát opakovanou blbost začnou časem všichni považovat za pravdu.
P.S.2: Vyskytuje-li se kočka na stromě, není to proto, že tam vyrostla. Pokud ji tam nezahnal nějaký zlotřilý pes, tak přišla lovit ptáky a při tom předstírá, že si přišla jen tak zašplhat pro udržení kondice. Pokud pak nemůže dolů, jezdí k tomu Nova a hasiči.
P.S.3: Praktická rada: Kočky mají bydlet venku! Znám sice spoustu lidí, kteří toto nerespektují a kočky si drží doma – rozmlouvat jim to nebudu. Pokud si kočky do bytu nepouštíte, musíte být pozorní, kočky mají nepřekonatelné odhodlání bydlet s vámi v bytě. Je tam teplo, žrádlo, láska, tak tam prostě stůj co stůj chtějí. Snaží se proklouznout tam za každou cenu. Vyžaduje to pozornost a přísné dodržování pravidel ohledně pečlivého zavírání dveří a oken. Pokud vám i přesto kočka pronikne do bytu, schová se v obýváku a dělá, že tam není. Dělá, že tam není, abyste ji jako posledně zase nevyhodili ven. Neberte to na lehkou váhu. Pokud kočka někde není jen zdánlivě, což znamená, že tam je, ale vy o ní nevíte, nikoho nenapadne, aby ji pustil vyvenčit. A protože ona nechce prozradit svou přítomnost, neřekne si, že nutně potřebuje ven. Pak její přítomnost zjistíte až po čuchu a po chvilce hledání příčiny zápachu ji najdete chrnět za gaučem stočenou do klubíčka. Můžete se dopracovat i do fáze, kdy kočka bude bydlet ve vašem domě a vy se docela dobrovolně přestěhujete ven.
P.S.4: Nejste-li si jisti, zda patříte ke skutečným milovníkům koček, prověří vás třeba takováhle náhoda: Jednoho nádherného dne, kdy je vám na světě slastně a jímá vás velkolepě skvělá nálada, kráčíte si bosky po krátce a vzorně střiženém trávníku kolem domu, téměř tančíte. Kocháte se tou chladivou krásou, co vás tak příjemně šimrá do chodidel a rozhlížíte se, kde je ta vaše kočička, abyste se s ní polaskali a pošišmali. Protože vaší bytosti schází k úplně dokonalému zážitku jediné: Brouzdat se bosky celý den po tom krásném trávníku s milovanou kočičkou v náručí. Občas vás pohladí po obličeji pacinkou a, ano, i vám ducne do čela hlavinkou! „To bude blaho“, říkáte si. Vznášíte se tím pažitem a najednou, zčistajasna, vám noha sjede po něčem divně studeném, vlhkém a klouzavém. Kouknete, co vám to projelo mezi prsty u nohy, co to jen, u všech všudy, může být? A on to je nejčerstvější produkt trávicí soustavy vaší kočky. Vznikl z dokonale vyvážené kočičí stravy podporující růst jiskřivě zdravé a sršivě lesklé kočičí srsti a zvyšující přirozenou vitalitu vašeho kočičího miláčka. Sotva stačil zchladnout poté, co jemně promasíroval kočičí zažívací trakt díky vysokému obsahu té nejkvalitnější vlákniny ze semen jitrocele indického. A právě v tuto chvíli lze rozeznat ty skutečné milovníky od těch, kteří berou ze všeho jen to krásno a blaženo. Ti první to vezmou normálně, je jim jasné, že nejen každá mince, ale i kočka má dvě strany. Ti druzí ve chvíli, kdy s hnusem zjistí, že i kočičky kakají a jejich tentononc je tím nejodpornějším a nejnesmyvatelnějším materiálem na světě, se od lásky ke kočkám distancují a přestanou je milovat. Ono to umýt jde, ale i po pátém pokusu je to pořád cítit na sto honů a je to fakt hnus! Nepomáhá dokonce ani nanopěna! Nanočistič? K ničemu. A nanomýdlo? Na…, no, taky na nic. Nanoutěrka to jen rozmázla po větší ploše, což zesílilo ten čichový vjem, tfuj! A ještě jednou tfuj. Nepomohlo ani přestříkání parfémem. Naopak! Jen to umocnilo ten kontrast. Pokud si to milovník koček vezme osobně s přesvědčením, že to bylo na něj schválně narafičeno, už si u něj kočky neškrtnou.
P.S.5: Ještě se musím vrátit a vzpomenout na Vánoce. Byly celkem šťastné a veselé, celkový dojem mi pokazila jen jedna příhoda. Neviděl jsem zlaté prasátko, stejně jako loni, předloni, předpředloni, a vlastně nikdy… Pokaždé mi to něco zkazilo. Když děti s manželkou zdobily stromeček, pomáhal jsem s navazováním vánočního želé na větvičky. Bohužel jsem při tom několik kousků sežral a bylo po prasátku. Takovouhle smůlu mám jenom já. Chtěl jsem se na něj podívat aspoň na Jútúbku, tam prý je všechno. Není to pravda, zlaté vánoční prasátko jsem na Jútúbku nenašel. Nejvíc mě na tom mrzí, že nedokážu porovnat, co je lepší, jestli si pochutnat na tom želé a nebo vidět to prasátko. Hm, třeba je to jen pověra. Želé bylo špičkové a tak už se těším na příští Vánoce.
A proč jsem napsal tenhle příspěvek? Jen tak. Protože se mi povedlo něco, co jiní nedokážou! Udat koťata. Jestli zrovna vám doma zbývají, tak nezáviďte. A jestli máte pocit, že vám koťátka schází, určitě se ozvěte. Za měsíc máme další…
(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)
