Tak jsem si pár dní odpočinul
po tom sportovním příspěvku, trochu mě to zadýchalo. Ještě pořád doznívají ozvěny olympiády, tak se, prosím, nedivte, že se znova vracím k sportovní tématice, potřebuji ještě něco dorovnat, abych to mohl považovat aspoň za remízu. Bylo toho fakt hodně a nešlo se tomu vyhnout: sotva ta olympiáda začala, byly toho plné noviny, plný internet, plná televize, plné rádio, prostě jsem to musel strpět a přežít. Pořád jen ten sport…
Ztratila se politika, osiřelo Čapí hnízdo, Kalousek snad úplně zmizel ze světa. Výměna manželek proběhla téměř bez povšimnutí (možná to ani páni manželé nezaregistrovali), a v Ordinaci? Nůďo. Pořád to samý. Možná po olympiádě budou dávat nějakého poškozeného sportovce dohromady. Tedy, jestli se tam někdo pořádně rozseká.
Tam, kde mi před olympiádou běžně hrála v rádiu muzika, slyšel jsem rozčilený hlas sportovních reportérů. Jejich hlasivky poznaly, zač je toho loket, když komentovali, jak někdo, koho neznám, dobíhal do cíle jako první a v těsném závěsu za ním ti další, které neznám taky. Nejnadšenější byli, když někdo překonal rekord o dvě tisíciny vteřiny. Běžel jsem tenkrát, co mi nohy stačily, abych to sdělil manželce. Ale co myslíte? Žehlila, ani hlavu od toho nezvedla.
Ty reportéry obdivuju:
stejně nadšeně, ale již notně ochraptělým hlasem, před koncem závodu pokřikovali například, že náš závodník předběhl toho šestačtyřicátého, pak pětačtyřicátého a v závěru mohutným finišem vybojoval skvělé třiačtyřicáté místo, když o špičku lyže z toho před tím třiačtyřicátého udělal čtyřiačtyřicátého (…jestli té větě nerozumíte, tak si ji přečtěte ještě jednou – prostě ho předběhnul). Já bych to takhle neuměl, na práci reportéra se nehodím.
Když se nad tím tak zamyslíte, řeknete si: „Nojo, sporťáci měli žně,“ což je podobné, jako když silničářům napadne sníh a nestihne je zaskočit, protože se na něj celé léto připravovali. Co dělají silničáři, když nepadá a nenamrzá, je mi jasné: Připravují techniku, opravují silnice, sekají trávu v talutách a melou si sůl.
Ale vůbec netuším,
co dělají sporťáci, když není olympiáda, ba ani o sebemenší mistrovstvíčko čehokoli v čemkoli člověk nezavadí. Asi se učí zpaměti sportovní statistiky, aby pak mohli nastudované údaje sypat z rukávu, když se na sportovním kolbišti nic zvláštního neděje. Možná taky vymýšlejí nové a neotřelé slovní obraty, možná trénují nasucho u videa s vypnutým zvukem. A možná jsou i zoufalí, protože NEMAJÍ DO ČEHO PÍCHNOUT. Mám pro ně tip: Co kdyby zkusili komentovat něco jiného, ale stejným stylem, jako ten sport. Přijeli by příkladně s přenosovým vozem k mému nádraží, vybalili by fidlátka a pak by ty důležité dopravní situace prostřihávali do normálního vysílání.
Chvilku před koncem mojí šichty
by pak ohlásili: Vážení posluchači, hlásíme se vám z Heřmaniček, vyslechněte si přímý přenos z výpravy posledního vlaku v dnešní denní směně výpravčího Klímy. Přicházíme právě včas, na nádraží v Heřmaničkách je skvělá atmosféra. Cestující, kteří čekají na vlak, skandují názvy svých cílových stanic, nálada je prostě výborná. Hned poté, co výpravčí Klíma staničním rozhlasem vyhlásil kolej, na kterou vlak přijede, zvedla se na peroně malá mexická vlna a cestující obtěžkaní zavazadly se radostně hrnou do kolejiště. Ještě zbývá několik okamžiků, než vlak přijede k nástupišti… a už je to tady, vlak vjíždí velice čerstvým tempem, vynořil se náhle z oblouku od Ješetic. Strojvedoucí píská na lokomotivní píšťalu pozdravný signál. Zdraví nejen cestující, ale hlavně ve vzorném pozoru stojícího výpravčího Klímu, který i po těžké směně vydržel sledovat celý příjezd vlaku k peronu v postoji jako svíce! Přátelé, to je neuvěřitelný výkon, co dnes výpravčí Klíma předvedl! Teď se rozhlíží, aby zjistil, jestli všichni cestující nastoupili, ještě jednou kontroluje pohledem, jestli je návěstidlo na zelenou a když seznal, že je vše v naprostém pořádku, naposledy v této směně zvedá plácačku. Už je na něm vidět, že mu ke konci toho dnešního dvanáctihodinového maratónu dochází síly a mele, jak se říká, z posledního, dokonce mu lehce podklesávají kolena. Ale výpravčí Klíma je zkušený borec, který už má v tomto oboru mnoho za sebou. Ta únava je na něm vidět i na tu dálku, ze které ho sleduji ze svého stanoviště, ale to neznamená, že by to výpravčí Klíma vzdal a vlak nevypravil. Je znám tím, že pokaždé dobojuje svou směnu až do konce. První pokus sice nevyšel, málo rozhoupal ruku s plácačkou a ta se mu nedostala ani do výše ramen. Výpravčí Klíma zkouší svůj druhý pokus, rozhoupává plácačku, a ještě jeden kmit a ještě jeden a je to tady!!! Ruka s plácačkou doslova vylétla nad hlavu výpravčího Klímy a ten se skoro podivuje sám sobě, že tam ta ruka drží a nepadá bezvládně dolů! Ještě vydrž! Dvě, tři vteřiny vydrž, dokud se strojvedoucí neujistí, že ta návěst patří jemu! JÓÓÓ! Dokázal to! Vlak se rozjíždí a nadšení cestující se vyklání z oken odjíždějícího vlaku, tleskají, znovu skandují, tentokrát jméno hrdiny, který je odeslal k jejich vytouženým cílům! A někteří dokonce usilovně mávají kapesníčky! Tak to je, přátelé, nádherné završení jeho dnešní dvanáctihodinové směny! A teprve teď přešťastný výpravčí Klíma vysílením klesá na peron, pokleká na kolena, v očích slzy dojetí, že to dokázal. Co k tomu víc dodat, přátelé? Touto pozitivní zprávou končím dnešní reportáž z Heřmaniček a předávám slovo svému kolegovi do Děčína, kde Rudla Fojta dokopává jámu pro svůj rodinný bazén. Tam by to mohlo být taky zajímavé, tak neodcházejte od svých přijímačů.
Večer
po směně by to mohlo mít ještě dohru v televizních novinách: dělali by se mnou rozhovor a já bych si stěžoval, že budu muset k masérovi, neb to pravé rameno, které celý život přetěžuji zvedáním plácačky, už není, co bývalo a že to vlastně dělám s čím dál tím větším sebezapřením. Možná bych mohl zkusit ohlásit konec kariéry na hlavní trati, protože už se ozývá zdraví a že to do toho důchodu doklepu někde na lokálce, protože prostě ten vlak už jen tak zápěstím nevypravím! Musím do toho celou rukou a to už ve dnešní uspěchané době na hlavní trať nestačí. Sice bych potřeboval udělat ještě asi tisíc směn a vypravit něco přes šedesát tisíc vlaků, abych trhnul rekord starého pana Šrůmy, ale zdraví mi to už nedovolí. Ještě, že mám naspořené peníze. Koupím asi nějakou lokálku, kde už to do toho důchodu nějak doklepu…
P.S.: Podobných reportáží se ještě dlouho nemusíme bát. Chci tomu sám věřit, protože pak bych si musel koupit tu lokálku. A věřte – nevěřte, na tu nemám. Všechno jsem to s rodinou prožral.
Pár vysvětlivek na závěr
Den po napsání tohoto příspěvku jsem si uvědomil pár věcí, které považuji za vhodné zveřejnit. Je to vlastně nutnost; ten příspěvek budou číst (tedy aspoň doufám) davy lidí a většina z nich se orientuje víc v tom sportu, než v železnici. Navíc jde o nadsázku (kdo to nepoznal, ať už tady raději nic nečte…), a tudíž ta orientace v problematice vůbec není nutná. Stačí vědět, co je nádraží, co je vlak a ten s tou červenou čepicí že je výpravčí. Myslím, že vědomostmi na stejné úrovni disponuje i ten smyšlený, sportem nevytížený, reportér. A taky s tím vystačí. Vždyť ta reportáž z nádraží je jen takový melouch a zase bude líp. Takže:
- Dvanáctihodinové směny se na dráze dělají odjakživa. Pokud někomu taková práce nevyhovuje, byl by blázen, kdyby ji dělal.
- Práce výpravčího je barvitá, někdy i trochu napínavá. Rozhodně to není jen o zvedání té plácačky. To je jen ta veřejností viditelná třešnička na dortu.
- Jak se dráha modernizuje, výpravčích ubývá. Možná na nás časem narazíte už jen v ZOO. Prosíme, NEKRMIT! Nedopnuli bychom uniformy.
- Sportovní reportér je, podle mého mínění, člověk, kterého platí od toho, že budou jeho komentáře pěkně pestré a poutavé, ať už komentuje cokoliv. To aby posluchači setrvali u přijímačů a neklesala sledovanost. Musel by to tak nějak udělat i tehdy, kdyby komentoval třeba prodej kedluben na tržišti. Takže na peron neklesám vysílením, plácačku normálně uzvednu, cestující nedělají mexické vlny, když jim přijíždí vlak a mávání kapesníčkem jsem zažil jen jednou v životě. To ještě zamlada, když mi odjížděla slečna. Když se od té doby dva měsíce, tři měsíce, mnoho měsíců a nakonec vlastně vůbec neozvala, pochopil jsem myslím docela přesně, co znamená mávání kapesníčkem. Ale to je ještě z dob, kdy nebyly esemesky.
- Jo a tu lokálku opravdu nekoupím. Nevešla by se mi na zahradu.
(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)
Views: 126
