V úvodu se omlouvám všem sportovcům, kteří by mohli nabýt dojmu, že tento příspěvek pojednává o nich. Není to pravda. Píšu spíš o tom, jak jsou nám podávány informace o jejich výkonech. Píšu o něčem, čemu už léta ani za mák nerozumím. On se tím způsobem informování ten sport posunul někam, kde se nevyznám a tak si vesele tápu. Vesele! Víte proč? Protože na tom nevisí moje existence.
Tak děkuji za pochopení a jdeme na to:
Tak nám skončila olympiáda, docela roztomile mne minula a vůbec nijak mi to nechybělo. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ani koutkem oka a krajíčkem ucha nezavadil o informace o té sportovní slávě. Vím například, že si vezeme domů medaile a že nám to, bohužel, neklaplo s opakováním Nagana. A naopak, že Ester to za hokejisty vystřihla dvakrát. Vytřela tam prý všem zrak. (Zde jsem si dovolil citovat část výraziva zhusta používaného ve všech dostupných médiích, které se mi příčí.)
Příčí se mi, protože: Když můj soused myslivec uloví kance, tak si ho veze domů on. Ne my všichni. Na nás ostatní nezbyde ani kousek, on se zásadně nedělí. Zkoušel jsem manželce opakovat: „Nagano, Nagano, Nagano.“ Nechápavě zakroutila hlavou, což je jasný důkaz, že mi to s opakováním Nagana neklaplo taky. Ester ale obdivuju, má samé dobré vlastnosti: Stihla toho dvakrát tolik (aspoň ona tam nebyla zbytečně) a ještě při tom kamarádsky něco vystřihovala za hokejisty. Navíc je to kočka. Taky nechápu, proč všichni běhali s uslzenýma očima za Ester, museli přece vidět, že má plné ruce práce s tím vystřihováním za hokejisty. I moje děti si dokážou vytřít slzy z očí samy. Co mě ale udivuje nejvíc, je tohle: Proč dostávají hokejisti takovou titěrnou práci, jako je vystřihování? Jak pak mají něco vyhrát? Ještě, že to za ně vzala ta Ester. Můj kluk když má něco vystřihovat, tak je z toho na nervy celá rodina, nadělá tam pokaždé kostrbance a jde mu to hrozně pomalu. Ten by se na tu olympiádu nehodil už vůbec.
Mám známého, který je nadšený fanoušek
všeho, kde se nechá změřit, kdo je ten nej z nej. Bavili jsme se na téma olympiáda a sport a já do něj začal vrtat: Hele, sportovci jsou prý skromní a nesobečtí lidé. Proč tedy chtějí to vítězství, ten úspěch, urvat vždycky pro sebe? Proč někdo z nich neudělá pěkné sportovní gesto a neplácne soupeře po zádech a neřekne mu: „Mazej do cíle, ať vyhraješ, já ti to přeju a schválně se budu držet za tebou, abych ti udělal radost! Mně stačí, když doběhnu druhej a příště se vystřídáme.“ Ale oni ne. I kdyby měli umřít v přímém přenosu, letí s jazykem na vestě, aby všem, samozřejmě zcela nesobecky a se vší skromností, ukázali: „Tady mě máte, poseroutkové, jsem ten nejlepší: kam se na mě všichni hrabete!“
Ten známý se snažil vyvést mě z omylu, že všechno to s tou skromností a nesobeckostí platí, ale že ti sportovci jsou navíc náramně soutěživí a při tom závodění si jen tak z hecu poměřují síly, šikovnost a nadání pro ten sport. Prý to má základ už odedávna v přírodě – nejsilnější a nejschopnější jsou obdivováni, což jim zakládá právo na největší a nejlepší sousta.
Aha, tak to už jsem doma, to mě moc nepřesvědčil. V cíli už většinou není co poměřovat, argumentoval jsem. Tam popadají jako slívy, bez sil, bez dechu. Kdyby je honil tygr, tak doběhnou možná před ním, ale pak se stanou tím soustem sami. Takhle to ta příroda snad ani nemohla vymyslet.
Kdyby šlo o něco hodně důležitého a ne jen o to, abych ukázal, že jsem ten nej z nej, být já tím vpředu, tak nekoukám na to, jestli budu nejrychlejší. Spíš bych koukal, kde bych sebral nějaký pořádný klacek, kterým bych dotírajícího soupeře utloukl, abych si mohl vydechnout. Sportovní to možná moc není, ale praktické, to ano. No, a až bych zlikvidoval všechny, kdo by mě chtěli sežrat nebo porazit, v klidu bych se došoural do cíle, ještě bych za sebou třeba táhl ten klacek; v podstatě jen ze slušnosti. To abych ohlásil, že za mnou už nikdo nedozávodí a že rozhodčí, časoměřiči, diváci i pořadatelé mohou jít domů.
Sportovec nejsem a ani už nebudu, nemám pro to předpoklady: jsem na to už příliš starý a netrénovaný. A když vidím ve svém běžném, nesportovním životě, že ten za mnou někam chvátá, tak ho pouštím před sebe, pokud očividně chvátá víc než já. Předpokládám totiž, že ten spěchající se nebude chtít zdržovat tím, že by mne sežral, ale že prostě má fofry a já nejsem to, co by ho mohlo zajímat. To považuju za slušnost a velmi vítám, když se stejným způsobem chovají ostatní ke mně.
Trochu jsme s tím známým z té olympiády a sportu odbočili a ta debata sklouzla do obecnější roviny. Jen tak mimoděk mne při ní napadla jedna otázka a při vymýšlení odpovědi mi došel rozum. Můj známý taky nevěděl, co by na to řekl, otázka mu doslova vyrazila dech. To jsemalemyslivna, co? Ta otázka zní:
Co se stane při hromadných závodech se závodníky, kteří se z posledních sil dořítí do cíle a těsně za cílovou páskou padnou vyčerpáním?
Kamery tam většinou to jejich padnutí zaznamenají, ale co se děje pak? Odtahují je někam stranou, aby se uvolnilo místo za cílovou páskou pro ostatní, teprve dobíhající závodníky? Já si myslím, že je odtahují, ale mimo záběr kamer. Asi tam mají na to člověka, který běhá s háčkem na laně, doběhnuvšího vyčerpance bleskurychle zahákne, spustí naviják a už to jede. Ten človíček se tam asi naběhá, než to všechno poklidí.
Pokud by je neodtahovali, vypadalo by to nejspíš takhle: Plocha za cílovou páskou by byla za chvíli plná ležících závodníků a nevešli by se tam ti, kteří teprve dobíhají. Pár takových závodů jsem viděl, ale nikdy jsem nezaznamenal, že by se ti, co se nevešli do cíle, před ním začali spořádaně řadit do fronty a čekali, až se v cíli uvolní místo také pro zhroucení jejich vyčerpaného těla. Částečně by třeba pomohlo vyhlášení dalšího závodu: kdo se rychleji odplazí z cíle někam stranou. Ale to je na delší diskuzi.
Čím víc nad tím přemýšlím, nabývám přesvědčení, že tam ta „odtahovka“ sice funguje, jen nám její činnost z humanitárních důvodů neukazují. Ono by se někomu z citlivějších diváků mohlo třeba zdát, že s takovým totálně uzávoděným závodníkem je zacházeno ponižujícím způsobem.
Já bych to naopak do těch přenosů zařadil! Aby byla veřejná kontrola nad tím, jak se s vysílenými sportovci zachází, když se pro radost diváků vydají úplně ze všeho. Aby byla veřejná kontrola nad tím, jak má pořadatel připravené závodiště. Aby bylo vidět, že sportovce neodtahují do kafilerie, nýbrž k odpočinku, aby mohli při vyhlašování vítězů křepce vyskočit na bednu. (To křepké vyskočení na bednu vypadá mnohem lépe, než kdyby se tam dotyčný vyškrábal až napotřetí.) A nakonec třeba i proto, aby se předešlo takovým otázkám, které napadají toho Klímu a jemu podobná individua.
Jestli tohle někdo ví, tak mi, prosím, dejte vědět. Jinak budu donucen vypravit se na nějaký závod, abych uviděl na vlastní oči, jak to vlastně je.
P.S.: Jediné, co jsem zatím domyslel, je tohle: V čekárně u doktora čekají pouze nesoutěživí pacienti. Ti soutěživí jen nakouknou do čekárny, bleskurychle zhodnotí situaci, povzbudí se slovy: „Na to mám!“ a vrhnou se do cíle. Pardon. Do ordinace. Nesoutěživí brblají, ale je to jejich smůla. Vyhrávají jen ti soutěživí.
(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)
