Dobrý den!
Dělám na dráze. Manželka taky. Moji rodiče tam byli. Manželčin otec tam taky byl. Chtěl bych, aby moje děti taky byly na dráze. Řemeslo prý se má v rodině dědit. Je to praktické, děti převezmou vše, včetně zkušeností, od rodičů, a snáze se jim zařazuje do života.
Jak to funguje jinde, nemám tušení, ale u nás to asi neproběhne úplně hladce, spíš to vypadá, že v naší rodině se pod tou pomyslnou jabloní žádné jablko neudrží. A že se všechna zakutálí hodně daleko. Utvrdil mě v tom nedávný rozhovor s mými ratolestmi. Občas se mě vyptávají na nějaké věci, které vidí na mém pracovišti a já se, pokud to jde, poctivě snažím vysvětlovat. Pokaždé si říkám: „Dej si záležet, předáváš své nabyté zkušenosti, děti jako když to najdou.“ Asi budu muset tento postup poněkud přehodnotit, zdá se, že ta cesta tudy nevede.
„Tati, proč tu máš na druhý koleji toho mrzáčka?“ ptal se mě Michal.
„To není mrzáček, ale muvka, drezína. Montážní vozítko, kterým si dělníci, co opravují koleje, vozí verkcajk na to opravování. A nestojí na druhé koleji. Té koleji se říká první kolej.“
Zuzka se do mě hned pustila: „Tati, ty neumíš počítat, ta drezína stojí na druhé koleji!“ Začal jsem jim vysvětlovat, že jsem to číslo řekl správně, protože na dráze se koleje číslují jinak pro nádražáky a jinak pro cestující. Začali mě zkoušet:
„Kolik je na tomhle nádraží kolejí?“
„Čtyři,“ odvětil jsem.
„Dobře. A jaké má číslo ta nejblíž k nám?“
„To je druhá kolej,“ povídám.
„Ty si z nás děláš srandu. A kdo vymyslel, že má nádraží začínat druhou kolejí?“
„První kolej je ta druhá od nás, co stojí drezína,“ vysvětluji. Ale to už na mě křičeli:
„Takže nám chceš namluvit, že ta třetí má číslo nula? A nebo snad milión?“
„Ne, ta třetí má číslo tři.“
„A ta čtvrtá?“
„To je pátá kolej,“ sděluji vážným hlasem.
„Dobře, ale když máš první, druhou, třetí a pak hned pátou, tak schází čtvrtá. Já tedy půjdu ze třetí třídy rovnou do pátý, když řeknu ve škole, že můj táta je nádražák?“ ptal se s nadějí v hlase Michal. A když se dověděl, že ho čtvrtá třída určitě čeká a to hned po prázdninách, po chvilce přemýšlení pronesl: „Tak ti, tati, řeknu, že to tvoje nádraží vymyslel a postavil nějakej blbec. Postaví nádraží s pěti kolejema tam, kam se mu vejdou jen čtyři. A aby nikdo nepoznal, že to zvoral, tak udělá zmatek s jejich číslováním. Zejtra ti přinesu z matiky trojku a budu ti tvrdit, že nám jedničku a dvojku z matiky přendali až za čtyřku a jestli chceš, abych nosil jedničky a dvojky, tak tam budu muset schválně sekat chyby. A trojka bude to nejlepší, co můžu dostat, když mám tátu s takhle blbým zaměstnáním.“ A uraženě koukal do těch kolejí.
Jal jsem se vysvětlovat dětem, jak se na dráze číslují koleje. Že se nejdřív určí, která kolej se bude jmenovat první kolej. To je ta nejhlavnější, která vede z tratě rovně skrz celou stanici. A když si potom stoupnu na tu první kolej tak, že koukám na Prahu a Budějice mám vzadu, tak ty koleje, které mám po levé ruce, dostanou lichá čísla a ty po pravé ruce dostanou sudá čísla. Po levé ruce budu tedy mít třetí, pátou, pak sedmou,… a po pravé ruce budu mít druhou, čtvrtou, šestou, a tak pořád dál.
Koukali na mě, jako kdybych nechal zmizet muzeum. Kroutili očima, až jsem oba začal podezřívat, že neví, co je sudá a lichá a nebo že si pletou pravou a levou ruku. Bylo to dobré: pravou, levou, sudou a lichou dali třeťák se šesťačkou na první pokus. Ale já už s jistotou vím, že na dráhu nepůjde pracovat ani jeden z nich, mému výkladu nevěřili, ani co by se za nehet vešlo: V Heřmaničkách žádná kolej nevede rovně, železniční stanice Heřmaničky leží v oblouku…
Abych odvedl řeč jinam, tak jsem si vzpomněl na nějakou povídku od Hrabala, kde se vyskytla věta: „Ten je tak hloupej, že ani na dráhu ho nevzali.“ A tu větu jsem dětem citoval v domnění, že tak nádražákům vylepším reputaci. Čekal jsem, že si z toho vezmou to moudro. Tu podstatu, že na dráze můžou dělat jen chytří a vzdělaní lidé, kteří třeba i k tomu zvláštnímu číslování kolejí mají nějaké dobré důvody.
No, abych řekl pravdu, moc jsem to neopravil. Zuzka chvilku něco šuškala Michalovi a pak se oba rozřehtali na celé nádraží. Myslel jsem, že se smějí nějakému chudákovi, který měl tu smůlu, že se narodil hloupý a nevzali ho kvůli tomu ke dráze. Snažíme se vést je ke slušnosti. Chtěl jsem je pokárat, že vysmívat se chudákům je skotáctví a nevychovanost.
Než jsem ale stačil sebrat nějaká vhodná slova, aby to znělo dost výchovně, dostal jsem otázku:
„Hele, tati, a když tě brali ke dráze, nepropadnuls nějakou náhodou sítem?“
A víte, že už ani nevím? Je to dost dávno…
P.S.: Hlásím, že dráha prohrála a nejspíš přišla do budoucna o dva nadějné pracovníky. Ještě musím zítra obvolat nadřízené, aby s nimi jistojistě nepočítali.
Děkuji za pozornost!
(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)
