Dobrý den!
Dnes si dáme něco o zoubkových vílách, někdy též zvaných Zubničky. Ať chcete, nebo ne, zoubkové víly jsou fenomén a zasluhují si patřičnou pozornost. Zasahují do života všech, kdo mají děti. Zasahují ale i do života všech ostatních, i když si to nikdo nepřipouští, neb nemá potřebné informace. Ucelené informace o zoubkových vílách nelze dohledat, najdete pouze kusé, neuspořádané a neúplné útržky, ze kterých lze jejich pravou podstatu pouze odhadovat. Možná to nikoho nezajímá, nikdo to neshání, snad jsou všichni přesvědčeni, že ví vše potřebné a dalšího hloubání není třeba.
Chyba lávky!
Pokusil jsem se o zoubkových vílách Zubničkách poshánět vše dostupné. Osobní zkušenost s touto problematikou nemám; za mně ještě nebyly. Čerpal jsem, kde se dalo. Moje děti o nich ví už od školky úplně všechno, tak mi vysvětlily jejich důležitou funkci ve společnosti. Kroutily hlavou nad mojí nevědomostí. Všichni další dotázaní tvrdí, že Zubničky existují. A kroutí hlavami nad tím, co jsem to za otce, když neznám zoubkové víly.
Jasně, neznám.
No a co. Neměl jsem ještě příležitost s
nějakou se seznámit, ony chodí tajně. Ale co jsou zač, to vím docela dobře. Pracují podle pořád stejného scénáře: Když dítěti vypadne zoubek, schová ho večer pod polštář a ráno místo zoubku najde minci nebo dárek. Důvěřivý mrňousek je udivený, jak to, co to, proč to. Dostane vysvětlení, že pro zoubek si přišla zoubková víla, Zubnička. Odnesla si ho a nechala tam místo něj odměnu. To podle toho, jak je rodina dítěte zaměřená. Jestli na dárky a nebo na prachy.
A fajrunt, dál se o Zubničkách nedá nic zjistit. K čemu víly ty zoubky potřebují, proč je sbírají, proč chodí tajně a proč je nikdy nikdo nespatřil, je ponecháno na fantazii rodičů. Vše důležité je obestřeno tajemstvím. Jenže já teď už vím všechno. Na tajemství jsem kadet, odhalil jsem, jak to je dál. Prozradím to až na konci, vy byste mi to jinak nedočetli.
Stará česká tradice
byla o tom, že když se dítěti prořezal první zoubek, dostalo od prarodičů a nebo od kmotřičky či kmotra minci. A šmytec. Tím to končilo. Mince se schovala dítěti na památku. Další osudy prvního zoubku a té mince se již nesledovaly, nebyl na to čas. Tahle tradice byla vytlačena novou. Zubničkovou.
Autorství
té staré, opomíjené, české tradice bych přiřkl nějakému vykořisťovatelskému pravičákovi. První zoubek je přece jen jeden, výdaje dárce minimální, stejně jako zisk obdarovaného. Zubničková tradice je pro děti štědřejší, takže se domnívám, že ji vymyslel nějaký odborář, sociální demokrat nebo komunista. Prostě levičák. A kolikpak je těch zoubků? Dvacet jich je! A to je sakra víc, než jeden. Tož tedy: naučme svoje děti, že co vypadlý zoubek, to dáreček. Některé děti už se nemohou dočkat, až jim vypadne další.
Každý člověk
prý má vlastní Zubničku, i já tedy mám někde tu svou. Smůla, že se to dovídám až v době, 
kdy se horkotěžko snažím, aby mi ty zuby v puse vydržely co nejdéle. Za žádný dárek bych je nevyměnil. Kdyby to muselo být, možná bych přistoupil na ty, co drží na šroubech a jsou nezničitelné. Ale za autíčka? Panenky? Lego? Túdle núdle! Zkuste rozkousat řízek autíčkem. Rozlousknout ořech Barbínou. Ani Kenem by to nešlo! Žvýkat žvýkačku legem? Kostičky se slepí a je po radosti.
Na první proříznutý zub si taky nevzpomínám, ale prý jsem na něj dostal stokorunu od babičky. Podle starých fotek ta babička na vílu moc nevypadala. Když mi první zub vypadl, tak to už si pamatuju. Naši vzali tu stovku od babičky a koupili mi něco na sebe. Byl jsem tudíž za fešáka. V puse mezeru po zubu, nové tepláky, pruhovaté triko, plátěnky s tkaničkami.
A zbylo i na tenkrát nezbytnou kšiltovku „leninku“ v béžové barvě. Strejda Toník mi na ni připíchnul odznak Mototechny, vedle rudou hvězdu a já se stal partyzánem. Když bylo potřeba zkontrolovat kámoše, zda na svém kole výrobní značky Pionýr s torpédovým pohonem nepřeváží nedovolenou rychlostí kontraband, i to jsem, coby nekompromisní policista, zvládl. A ve volných chvílích jsem zastával náročný post generálního tajemníka Ústředního výboru Zeměkoule.
Když jsem tohle
vyprávěl svým dětem, nechtěly mi uvěřit, co se dřív nechalo koupit za stovku. To vyprávění
v nich však nejspíš vzbudilo přesvědčení, že jsem se narodil nějak těsně po době kamenné, hned potom, co se začaly tisknout ty stovky. Není to pravda. Vždyť jsem (jenom!) o čtyři dny starší než Večerníček a to je pořád klučina, nemyslíte?
Čím déle nad tím přemýšlím, nemůžu se zbavit pocitu, že ty víly Zubničky k nám navál západní vítr. Když na začátku těch slavných devadesátek pořádně zadul, tak k nám hnal nejen ten kapitalismus, ale i velmi nepřehledně zašmodrchaný propletenec z Valentýnů, ze Santa Klausů, Halloweenů a … Zubniček. Kteréžto živly, téměř zde nemaje přirozeného nepřítele, obsazovaly naši zem vytlačujíc tradiční české Dušičky, Vánoce, Ježíška, MDŽ, Josefa, Jana Husa a Cyrila i s Metodějem.
Naše pěkná
stará tradice Stovka na první zoubek nebyla dostatečně tržní. Musela být nahrazena tržnější Zubničkou, která dává drobné dárky za každý z těch dvaceti mléčných zoubků, což je 20 krát minimálně 100,- a to už se kšefty jinak hejbou. A ekonomika, ta vzkvétá. Hoj!
A když už jsme takhle daleko,
přečtěte si to slibované odhalení záhady. Každá zoubková víla sbírá ty zoubky hlavně proto, že žádné svoje nemá. Na svět přichází bezzubá a to ji trochu štve. Je holka, chce být fešanda. Proto se nechce ukazovat, proto ji nikdo nikdy nespatřil. Každý dárek, který někomu dá, pro ni znamená, že ona bude mít o zub víc.
Teprve když s ní člověk všechny svoje zuby vymění za dárky a už nemá co vyměňovat, je zoubková víla spokojená, protože má to, co vy už nemáte. Zuby. A z původně bezzubé zoubkové víly se stane zoubková víla zubatá. Vlastně takhle: Zubatá. Vaše Zubatá. A už jen čeká na svůj čas. Ta moje je ještě pořád bezzubá, nic ode mě nedostala.
Takže vlastně:
JUCHÚÚ! Budu tady otravovat ještě pěkně dlouho. Máte se nač těšit. Tedy – pokud si někde nenechala udělat falešné.
Nevynechejte PéEska, jsou jen tři:
P.S.1: Byl bych rád, kdyby si v tomto příspěvku našel to své taky Ježíšek. To jako, aby si dal trochu víc pozor, jak plní ta přání, která mu dodnes nechávám sepsaná za oknem. Jestli mi letos nepřinese to, o co jsem mu psal už loni, předloni a předpředloni, tak si napřesrok pořídím punčochu patřičných rozměrů, v obýváku postavím krb a spolčím se s výrazně efektivnějším Santou. Jen pro připomenutí: Klíma Zdeněk, Arnoštovice: hoblovku do dílny, nové auto do garáže, fasádu, k tomu na celý rok neomezená data zdarma. A vyhrávající stírací los s aspoň melounem na drobné výdaje. Poslední šance. Jasný?!
P.S.2: Pro ty nejmenší: Až vám vypadne zoubek, dejte ho pod polštář a zkuste tu noc neusnout. Zubničku neuvidíte, uvidíte maminku, jak se opatrně plíží k vaší postýlce. Vymění ten zoubek za dáreček. Že by snad maminka byla vaše Zubnička? Nene. Když se jí na to ráno zeptáte, s úsměvem vám vysvětlí, že Zubnička neměla tolik času, tak jí ten zoubek připravila do kuchyně na stůl a pak vám dala pod polštář váš zasloužený dárek. Nebojte se, nedělá z vás blbečka, ta vaše maminka. To ona jen má strach, aby se vám děti nesmály, kdybyste jim řekly, že k vám zoubečková víla nechodí.
P.S.3: A nakonec pro maminky: Maminky, maminky, vy tomu dáváte. Když už vás ty děti přistihnou, mohly byste se přiznat a říct, jak je to doopravdy. Dětem se nelže! Poznamenalo by je to na celý život. Zubnička je přece v nemocnici. Když nakoupila dárek pro vaše dítě, tak hrozně spěchala, aby ten dárek doručila včas. Nedávala pozor a vlítla pod auto. Ještě, že jste šly zrovna okolo, jinak by to ta Zubnička neměla po kom poslat. No, taky nic moc, žejo. Ale když k tomu připojíte, jak se má přecházet přes ulici, je to aspoň výchovné.
Děkuji za pozornost!
(Chcete-li jakkoli reagovat na obsah příspěvku, otevřete si záložku Napište… Děkuji.)
